Marie Štráchalová

„Já říkám, Jarko, pojď se rozloučit. Jarka ne, to už byla taková slečna, ta už se bála, šlo jí na jedenáctý rok, ta už byla taková. Vašíček byl malinký, ten se pořád držel mě. A já jsem prostě šla za tatínkem, že se rozloučím. Zezadu. Oni seděli k nám zády, ty želízka měli na rukách. A že se rozloučím. Ten jeden estébák mě vzal, odhodil mě, já prolítla od toho tatínka od stolu až na dveře. Tam jsem nalítla na skobu, rozsekla jsem si hlavu a překousla jazyk. A pak šel Vašíček, řekl: Tatí, kam tě ti pánové vezou a proč máš ty želízka na rukách? Kam tě ti páni vezou? Maminka pak říkala, jak byl ještě hodňoučký, slušný, neřekl ti chlíváci, ale řekl, kam tě ti páni vezou?"

„Na břehu rybář, který šel ještě s kamarádem, šli na ryby a hodili udici do vody. Jak hodili tu udici do vody, tak mu nějak zahákli za svetříček, měl takový pletený svetříček s třemi bílými pruhy. Tak mu zahákli za svetřík. Ten jeden volá na toho druhého, pojď mi pomoc, já něco táhnu, vůbec nevím co. Je to těžké nějaké. Ony, jak na něm byly nánosy bahna, takže to trvalo, než ho z toho bahna vydoloval, tak to trvalo trochu dýl. Když potom už to bylo vidět, tak řekl, tak to bude asi ten chlapeček těch zavřených rodičů, co se utopil v tom Zábrdí. Tak pro mě přijeli. Přijela jsem tam, už byl vytažený, na břehu ležel. Aby byl nějak rozmočený, akorát nožičky měl rozmočené, obličej měl hezounký pořád, vůbec ani nějaké fleky neměl, aby měl nějaké fleky po obličeji, to vůbec neměl, akorát ty nožičky rozmočené. Já jsem řekla, že jo, že je to můj bratr. Tak ho přivezli do Lažišť do márnice a museli jsme pro ten obleček, zrovna jsme mu dávali ten obleček, jsme ho přistrojili v té márnici, co je na té fotce. Ty kraťasy, krátké kalhotky a to sáčko. Museli jsme punčocháčky, jak je šev, tak to jsme rozstřihli. Je pochovaný v Lažištích na hřbitově v hrobě Šebků, kde byl, ale rodiče na pohřeb nepustili. Šla na pohřeb jen školka záblatská, kam jsme chodili, všichni ze Záblatí, z Drslavic, všichni, co nás znali, ti na pohřbu byli. Ale maminka s tatínkem ne. Byl to tedy krušný život, krušný. Vůbec nevím, kdo na to, kdo na tohle se mohl dívat a proč, za co ti moji rodiče pykali. Za co? To bylo neskutečné, jaký trest nás potkal a co všechno jsme museli vytrpět. Zdá se, že to není k vydržení, že se to nevydrží. Co já jsem poznala? Já jsem poznala…od dětství jsem poznala jen samé neštěstí. Z rodiny do rodiny jsem chodila, každá rodina mě vychovávala jinak, podle svého. Jenom jsem poslouchala a nemám na co vzpomínat, nic pěkného jsem nikdy nezažila.“