Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Straka (* 1933)

• narozen 17. září 1933 v Bludově

• dětství prožil v bludovském Národním domě

• členem Katolického čtenářsko-zábavného klubu Svatopluk a spolku Orel

• po únoru 1948 monstrproces s farářem Oldřichem Koutným

• vojenská služba u PTP v Komárně a Zdechovicích

• pamětník žije v Bludově

Karel Straka se narodil 17. září 1933 v Národním domě v Bludově, který byl tehdy centrem katolického kulturního života v obci. Zatímco jeho rodina bydlela v prvním patře, v přízemí se nacházel hostinec a sál, kde se konaly taneční zábavy a divadelní představení. Za války ale sál často sloužil jako ubytovací zařízení. Střídali se v něm Němci z východních oblastí, vojáci, utečenci a zajatci, se kterými se Karel Straka jako malý chlapec často dostával do styku. Po osvobození se pamětník stal svědkem obnovení kulturní činnosti katolických spolků v Národním domě, ale jen do nástupu komunistického režimu, kdy byly spolky v roce 1948 rozpuštěny a rodina dostala výpověď z bytu. Nedlouho poté odsoudili ve vykonstruovaném procesu místního faráře Oldřicha Koutného a několik farníků. Nově příchozí farář Alois Bubeník kolaboroval s komunistickým režimem, a většina věřících proto začala navštěvovat kostely v okolí. Mezi nimi i Karel Straka, kterého pak i díky tomu při nástupu na vojnu zařadili do útvarů Pomocných technických praporů (PTP).

Ve středu dění

Karel Straka prožil své dětství v Národním domě v Bludově, který pro své potřeby nechal postavit Katolický čtenářsko-zábavný klub Svatopluk. Rodiče tam dělali domovníky a často také hrávali v místních divadelních představeních. „Ještě vzpomínám na písničky, které se tam zpívaly, protože se pak ještě dlouho zpívaly u nás doma. Otec šil a přitom zpíval,“ vypráví Karel Straka, jehož otec se živil jako soukromý krejčí a matka docházela do textilní továrny v Sudkově.

Bludov byl českou obcí, která ležela v oblasti severní Moravy obývané převážně německým obyvatelstvem. Když bylo pamětníkovi pět let, připadla obec po mnichovské konferenci k nacistickému Německu a 6. října 1938 ji obsadila vojska wehrmachtu. Kulturní život se pak v Národním domě na dlouhá léta zastavil a nuceně zrušeny byly i katolické spolky. Jak vzpomíná Karel Straka, prostory Národního domu pak sloužily k zcela jiným účelům, než kvůli kterým vznikly. „Přicházeli buď vystěhovalci, kteří utíkali před frontou, nebo němečtí vojáci. Ubytovaní byli v sále. Na zahradě měli kuchyň. Když tam byli Němci, tak jsme do kuchyně nesměli. Ještě nám dávali ochutnat jejich Eintopf. V polní kuchyni měli velký kotle, do kterých naházeli všechno možný, zeleninu, maso, a tomu se říkalo Eintopf. Potom němečtí vojáci odtáhli a po nějaké době tam přitáhli ruští zajatci, kteří museli jít z Ruska celou tu nekonečnou cestu. Ani neměli boty. Nohy měli omotaný hadrama. Byla zima a mrzlo. Kdybyste to viděl, to utrpení. Do sálu se na zem naházela sláma a oni na té slámě spali. To se nám tam střídalo. Zas zajatci odešli a zas přišla parta vystěhovalců.“

Karel Straka také vzpomíná, jak s nimi sovětští zajatci na zahradě Národního domu vyměňovali hračky za chleba. „Sehnali si někde špalíček dřeva a vyřezali takový dřevěný pistolky. Úplně primitivní, ale pro kluky to bylo něco. Když se ten strážný nedíval nebo někde odešel, tak jsme se tam jako děcka přišly podívat. A zajatec nám mezi plotem dal pistolku za krajíc chleba. To si vzpomínám, že některý byly i na gumičku, že se tím dalo i jakoby střílet. Takhle si pomáhali, aby neumřeli hlady.“

Věřil v Boha, skončil v PTP

Po osvobození Bludova Rudou armádou se opět čile rozvíjel kulturní život v Národním domě. „Kultura začala šíleným tempem a trvalo to až do konce,“ vzpomíná Karel Straka, který se stal členem Skautu, Orla a hrával v divadelních představeních spolku Svatopluk. Po nástupu komunistického režimu byly v obci zrušeny katolické spolky Orel a Svatopluk a zabaven jejich majetek, spolu s Národním domem. Rodina Strakova z něj v roce 1949 dostala výpověď, ale na základě odvolání tam mohli ještě zůstat, než dokončí stavbu nedalekého rodinného domku.

Celý život Karla Straky je spojen s vírou v Boha. Už od dětství ministroval v místním kostele sv. Jiří a i později pravidelně navštěvoval mše svaté. Dne 14. prosince 1950 zatkla StB místního faráře Oldřicha Koutného, který byl názorovým vůdcem protikomunisticky smýšlející části vesnice. Následně ho spolu s několika dalšími farníky odsoudili k šesti letům vězení a ztrátě veškerého majetku. Na jeho místo v bludovské farnosti pak arcibiskupská konzistoř v Olomouci jmenovala Aloise Bubeníka, který zcela otevřeně kolaboroval s komunistickým režimem. Karel Straka a většina věřících proto začali navštěvovat kostely v okolí. V té době se pamětník musel dostavit k odvodu, kde se ho odvodová komise ptala, proč nenavštěvuje kostel v Bludově. „Bylo vidět, že mě mají vytipovaného,“ dodává Karel Straka, kterého komise zařadila do Pomocných technických praporů (PTP), kam režim umísťoval tzv. politicky nespolehlivé osoby a spíše se jednalo o pracovní četu než o vojáky československé armády.

V polovině roku 1953 dostal Karel Straka povolávací rozkaz. Pořád ještě netušil, že ho zařadili do PTP. Společně s dalšími branci vlakem cestoval až do Komárna na Slovensku, kde je umístili do vojenské pevnosti postavené ještě v době Rakouska-Uherska a navlékli do uniforem po německých vojácích. „Nahnali nás do ubytoven, studený pokoje, velký cimry. Okna byly metr krát metr a takový dva tři metry silná zeď. Postele byly nad sebou. Šli jsme pak na nějaký dvůr, kde byla kopa slámy. Každej dostal slamák, ten si tou slámou musel nacpat. To muselo být tvrdý, pevný, aby to pěkně drželo. Museli jsme mít krásně ustlanou postel, jako truhličku rovnou. Na noc jsme dostali noční košili. Říkal jsem si: Vojáci v noční košili...“

Po třech týdnech Karla Straku se skupinou asi deseti vojáků vybrali a přidělili na hlavní štáb k 67. útvaru PTP na zámku ve Zdechovicích nedaleko Přelouče. Nezařadili ho do pracovní čety, ale jako vyučený krejčí opravoval uniformy. „Zašíval jsem hnusný špinavý uniformy, které měly ještě po Němcích krvavé fleky.“ Pravidelně také musel navštěvovat politická školení a společně s ostatními se staral o chod hlavního štábu. „Museli jsme tam dělat všechno. Stráže, služby, škrabat brambory, uklízet, pracovat ve skladu. Prostě veškeré práce, které to velitelství obnášelo.“

V květnu 1954 byly Pomocné technické prapory jako politické a kárné jednotky zrušeny a jejich vojáci přeřazeni do Technických praporů (TP). „Tam akorát zmizelo to P, ale jinak se nic nezměnilo. Všechno bylo při starým,“ dodává Karel Straka, kterému se ve Zdechovicích dokonce jednou podařilo tajně ministrovat v místním kostele sv. Petra a Pavla. „Domákl jsem se, že jeden kněz od nás z pracovní čety chodí sloužit do kostela mše. Jednou jsem tam nenápadně vlezl a jednu mši jsem mu ministroval.“

Společně životem

Ze Zdechovic Karla Straku propustili 24. prosince 1955 po šestadvaceti měsících na vojně. Krátce nato se na obecní silvestrovské zábavě seznámil se svou budoucí ženou Zdeňkou Jánětovou a v roce 1957 měli svatbu. Nejprve 15. června úřední, na kterou pozvali jen dva nutné svědky. O týden později svatbu církevní, kterou vždy považovali za tu pravou, kdy si na celý život slíbili věrnost před Bohem. Jedním z pozvaných hostů byl i páter Oldřich Koutný. Ten se přitom teprve před několika měsíci vrátil z vězení. Ačkoli měl nemocné srdce, pracoval v té době jako dělník v lihovaru v rodných Biskupicích u Jevíčka. Když pak v roce 1970 ve věku 56 let zemřel, spouštěli ho v Biskupicích do rodinného hrobu bludovští farníci, kteří na něj nikdy nezapomněli.

I společný život manželů Strakových doprovázela víra v Boha, což jim za komunistického režimu přinášelo nemalé problémy. Jejich děti dostaly špatné posudky pro přijímací zkoušky na studia a oni samotní měli obtíže jak v soukromém, tak v profesním životě. Na rozdíl od většinové společnosti přesto nikdy nepolevili a dodnes pravidelně navštěvují mše svaté, zpívají v chrámovém sboru a Karel Straka seřizuje a každý den natahuje hodiny v bludovském kostele svatého Jiří.

BALÍK, S., Pozdvihni se, duše, z prachu. Příběh bludovské farnosti sv. Jiří. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013.

BALÍK, S., Miloval jsem okrasu domu tvého. Bludovský monstrproces 1950-1952. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000.

ŠPATNÁ, L., Křeslo pro hosta – pan Karel Straka. Měsíčník šumperského děkanátu Tam Tam, leden 2014.