Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr., podplukovník v. v. Václav Straka (* 1914  †︎ 2011)

• narodil se 8. 4. 1914 v Praze

• zemřel v roce 2011

• po studiích němčiny a francouzštiny na FF UK studoval v Bruselu

• účastnil se odbojové činnosti v Belgii

• odtud zamířil k čs. armádě do Francie (Agde)

• v Anglii se po vojenském výcviku stal redaktorem časopisu Naše noviny

• účastník bojů o Dunkerque

• roku 1945 se vrátil do vlasti s kombinovaným československo-americkým oddílem

• po únoru 1948 redaktorem Světa v obrazech

• roku 1968 vyhozen, učil cizí jazyky a češtinu na britském velvyslanectví

• tvrdil, že v roce 1977 letech podepsal Chartu 77. Mezi jejími signatáři není uveden, skutečnost, že Chartu 77 podepsal, nicméně uvádějí materiály Státní bezpečnosti (StB)

• podle archivních materiálů se stýkal s důstojníky Stb od roku 1972. Měli o něj zájem, poněvadž vyučoval češtinu na britském velvyslanectví

• v roce 1978 s ním Stb ukončila kontakty s odůvodněním, že má sklony k alibismu a neposkytuje žádné důležité informace. Ohradil se proti tomu, že by s StB tajně spolupracoval a byl jejím agentem

• po sametové revoluci se objevil v „Cibulkových seznamech“ jako tajný spolupracovník StB

• v roce 1995 vyhrál soudní spor a ministerstvo vnitro ho vymazalo ze seznamu tajných spolupracovníků StB

• zemřel v roce 2011

Dětství

Václav Straka se narodil 8. dubna 1914 v Praze na Letné, ale dětství prožil v dělnických Košířích. „Já jsem předměstské dítě, tam jsem vyrůstal na ulici.“ Jeho otec byl vyučený tesař, ale po onemocnění cukrovkou za 1. světové války pracoval jako zřízenec ve státním statistickém úřadu (zemřel tři týdny před koncem 2. světové války). Jeho matka pracovala jako děvečka na statku, později za války jako pradlena a nakonec jako uklízečka. Měl o deset let mladší sestru. Jedna z jeho nejstarších vzpomínek je, jak děti s matkami honí rakouští policisté z pole nad košířskou Klamovkou, kde sbíraly klásky. Rovněž si vybavuje příjezd francouzských legionářů a přídělový systém vydávání potravin. „My jsme bydleli v jednopokojovém bytě, to byl pavlačovej byt, takovej starej dělnickej. Na pavlač se chodilo pro vodu.“

Stipendium v Belgii

V Košířích navštěvoval základní školu, poté na Smíchově reálné gymnázium a pak pokračoval na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval němčinu a francouzštinu. Již tehdy učil na Strossmayerově gymnáziu. Studium zakončil roku 1938. Účastnil se promobilizačních demonstrací pod proslulým heslem „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“. Záhy získal stipendium belgické vlády na univerzitě v Bruselu, kde měl vedle psaní disertace působit jako pomocný lektor češtiny. V Belgii vydával Věstník československé kolonie, navštěvoval studovnu Besedy československé kolonie a spoluzakládal krajanské odbojové hnutí.

„Když jsem jel do Belgie 15. 9. 1938, tak to bylo v době, kdy hitlerovci vyháněli Čechy z pohraničí. Tehdy naše armáda vrazila do Sudet, kde byly nepokoje, a likvidovala tyhlety německý henleinovský bojůvky. Češi, obchodníci, se tam zase vraceli v přesvědčení, že je to všechno v pořádku, že se to všechno urovná. A já jsem zrovna v tu dobu jel rychlíkem do toho Německa a říkal jsem si – je to v pořádku, máme to v ruce. Ale už na hranicích bylo překvapení, to když jsem viděl, jak například němečtí mladíci klidně naskákali do auta, přejeli přes hranice a podávali zprávy německý armádě, která už tam byla rozložená. Spousta obrněný techniky tam byla, to už bylo nebezpečný. V Norimberku jsem přestupoval na rychlík do Bruselu a tam mě oslovil německej železničář a řikal: ‚Jak to s váma vypadá? Jak se cítíte, vy Čechoslováci?‘ Já jsem mu řikal, že jsme naprosto jistý, že do toho půjdeme a že to udržíme, že tuhle válku vyhrajeme. A on povídá, byl to nejspíš komunista nebo sociální demokrat, nebyl to hitlerovec: ‚Já mám strach, že podlehnete, tady je to všechno ve zbroji a všude se zbrojí.‘ No a pak to tak samozřejmě dopadlo.“

Po dobu okupace ztratil kontakt s domovem, dopis by ohrozil jeho rodiče. V době, kdy v Praze Němci zatýkali české vysokoškoláky, ho doma hledalo gestapo, ale díky tomu, že o něm rodiče neměli žádné zprávy, se vyhnuli postihu. Straka se stal tajemníkem Československé besedy, objížděl československé kolonie v Bruselu a zúčastňoval se náboru do armády. Jeho hlavní funkcí bylo uvědomovat krajany v emigraci, kterých bylo v Belgii několik tisíc, převážně horníků a řemeslníků, o situaci doma. Pronajali si kancelář a získali rozmnožovací stroj, na kterém časopis tiskli. Pro Věstník pracoval až do doby, kdy musel z Belgie utéct.

Se štábním kapitánem Fajtem do Francie

„Pak přišel ten patnáctý březen 1940. Bylo to tak, že jsme byli já a ještě švagr ministerskýho předsedy zrovna v naší kanceláři a najednou přijde civilní policie: ‚Pánové, pojďte s náma, je to jen přechodnej výcvik, hned se vrátíte, nic si s sebou neberte.‘ Tak jsme důvěřivě šli s nima, ale odvezli nás do kasáren, kde byl sběrný tábor cizinců. To už byl internační tábor a teď to s náma vypadalo špatně, protože jsme nevěděli, co se vlastně děje, co s náma chtějí dělat, a byly zprávy, že už Němci překročili belgický hranice a postupujou a belgická armáda že se rozpadla. Ale naštěstí ten poslední měsíc s náma dělal československej důstojník štábní kapitán Fajt, kterýho tam poslalo československý velvyslanectví ve Francii na pomoc při náboru dobrovolníků k nám do armády. Přijel v uniformě už s papírama, hledal svý lidi. Pro Belgičany to už byl někdo, když měl za války francouzský papíry. Okamžitě nás uvolnili a tehdá jsme měli, to je taky zajímavý, měli jsme k dispozici vilu, kde jsme přechovávali lidi, který utíkali ze severu před Němcema do Francie. Přespávali tam a dál jsme je potom dirigovali na hranici a do Francie. Tam jsme začali pracovat a za několik dní krátce po tom přišel pekař, kterej nám ráno vozil rohlíky ke snídani, a řekl: ‚Pánové, mám zprávu, že už Němci shazujou parašutisty do bruselských parků.‘ No tak to byla informace, že je potřeba vypadnout. Tak jsme sbalili věci a odjeli jsme přes Ostende, Dunkerque a Lille do Paříže.“

Jenže Francie dle Václava Straky naprosto nebyla připravená k boji, materiálně ani psychicky. V Agde byli přijíždějící bojovníci považováni za válečné štváče, novým vojákům nebyli Francouzi schopni dát ani boty odpovídající velikosti – „k uniformě jsem nosil svý žlutý polobotky a přes ně tlustý ovinovačky, aby to překrývaly“.

Ve Francii měl stejně jako jiní českoslovenští vojáci pocit, že nejsou právě vítáni. „Člověk se ani nemůže divit, oni byli za první světový války hrozně zničení.“ Od kolegů, kteří bojovali na severu, slyšel o tom, jak francouzští vojáci bez boje utíkali před Němci. „Akorát Senegalci a Čechoslováci drželi pozice.“

Stal se rovněž svědkem zmateného a tragického útěku francouzského obyvatelstva. „Když jsme odjížděli se štábním kapitánem Fajtem autem do Paříže z Lille, tak jsme jeli přes linii, která byla ostřelovaná německýma letadlama. A tam byly proudy lidí, kteří utíkali s kočárkama před Němcema. No a najednou byl nálet, všecko se to rozprchlo. Šlo to přímo na nás, jak jsme stáli. Vzal jsem nohy na ramena a utek jsem do polí, kde jsem zaleh, a čekal jsem, jak to dopadne. To byl taky takovej moment… A tam jsem poznal například, co je to ta anglická povaha. Tam byl baráček, kde bylo nejspíš nějaký britský velitelství, a stála u něj stráž – voják. Zatímco všichni lidi utíkali a prchali do polí, tak ten vojáček tam stál klidně, padaly kolem něj kulky, on se ani nehnul – byl na stráži, dostal rozkaz vydržet. Tak to jsem k nim získal respekt.“

Agde

V Paříži na velvyslanectví byl znovu odveden Františkem Langerem a poté se vydal do Agde, kde byla už na podzim 1939 založena první československá jednotka. Postupně byly sestaveny dva pluky, které šly hned po výcviku na frontu. V době jeho příchodu probíhal permanentní nábor do armády. Neustále přicházeli noví a noví uprchlíci, ale také studenti a probíhal základní vojenský výcvik. Do Agde Straka dorazil až po porážce Francie. Pluky ustupovaly před Němci, francouzská obrana již byla „v rozkladu“. Uvažovalo se, jak se co nejdříve dostat do bezpečí. Jednou variantou bylo utvořit ozbrojené skupiny, které by se prostřílely do Španělska. Pořád bylo lepší dostat se alespoň do internace než padnout do rukou Němcům a skončit přinejlepším v koncentračním táboře. Nakonec se prezidentu Benešovi podařilo vyjednat neutrální egyptské lodě, na kterých se dostali na Gibraltar, kde už mohli přesednout na lodě anglické. „Lodí Britanica jsem dorazil na anglické pobřeží, kde nás čekal základní výcvik.“ Na lodi se zkontaktoval s nadporučíkem Nekolou, který v improvizovaných podmínkách působil jako vojenský novinář.

V Anglii vojenským novinářem

Po příjezdu do Anglie prošel základním vojenským výcvikem v Cholmondeley Parku. Pokoušel se dostat k letectvu, ale pro špatný zrak se mu nepodařilo projít náročnými testy. Nakonec si ho vyžádal Nekola do redakce Našich novin: „Tento deník začal dělat nadporučík Nekola, to byl pedagog jako já, kterého jsem znal ještě před válkou, také kdysi dělával Nástěnné noviny. Dokonce vydával noviny na lodi do Anglie – Naše noviny. Ty jsme rozepisovali na stroji v několika kopiích.  Pokračoval v jejich vydávání i v Cholmondeley Parku, kde jsme byli ubytováni. Při tomto vydávání jsem mu pomáhal, proto si mě vyžádal. A jako redaktor v těchto novinách jsem vydržel až do konce války. Zajímavé je, že jsme měli i speciální hodnosti. Když jsem nastupoval do novin, tak jsem byl četař, ale aby mi to snad nebylo líto, dostal jsem speciální hodnost ‚vojenský redaktor‘. Na výložkách to byly dva zlaté pásky, tady na fotce, jestli to chcete vidět, sedím tady u psacího stroje.“

Redaktoři byli součástí armády, spadali pod osvětového důstojníka, kterým byl nadporučík Tomčík, měli např. hlídky, ale jinak byl jejich režim specifický. Bylo možné volně jezdit na reportáže, bydleli ve vyklizených domech na pobřeží, absolvovali speciální kurzy (parašutistický). Práce pro Naše noviny se skládala hlavně z nočního poslechu zahraničního rozhlasu a následného přepisu zpráv a komentářů. Hlavní funkcí bylo informovat československé vojáky v Anglii, kteří si nebyli schopni číst anglický tisk, ale i poskytovat zpravodajství např. v Tobruku nebo krajanům v Americe. Na začátku dokonce otiskovali kurz angličtiny. Naše noviny byly v podstatě deník, měly i sobotní přílohu složenou z vlastní tvorby vojáků – s povídkami a poezií. Straka také pracoval v osvětové četě a vydal sborník veršů, které napsali vojáci. Jednu z básní tam publikoval dokonce i Jiří Mucha. „Vždycky jsme byli s armádou, kam se hnula. My jsme měli i nákladní vůz, kde se převážely stroje, papíry a tak dál.“

Vztahy mezi československými vojáky a Angličany i mezi různými zahraničními armádami v Británii považuje pan Straka za velmi dobré. U Angličanů dokonce hovoří o studu za mnichovskou zradu, kterou se snažili odčinit pohostinností.

Vzpomíná rovněž na sportovní vyžití – v armádě působilo několik vynikajících vrcholových sportovců, ustaven byl i Sokol. V Anglii dokonce vzniklo družstvo ženských sokolnic, které si vydávaly vlastní časopis Sokol News. Z kultury připomíná pěvecký sbor, orchestr vážné hudby, malíře tvořící díla mj. důstojníkům na zakázku, skauta a výtvarníka Fandrlíka aj. Volný čas vojáci často vyplňovali cestováním, hojně navštěvovali britské rodiny.

V druhé invazní vlně vylodění v Normandii

„Když jsme se vylodili v Normandii, tak nás přesunuli do oblasti u města Falaise, kde krátce předtím Spojenci obklíčili několik divizí esesáků a rozstříleli je. My jsme tam přišli v době, kdy to tam všechno leželo rozbitý – vozy, koně a u jednoho děla leželi dva mrtví Němci. Vedle jednoho z nich ležel takovej notes, tak jsem to zvedl a koukám, že to byl deník, kterej si psal nějakej pan Matuschek ze Slezska, zřejmě poněmčelej Polák. Popisoval tam, jak byl odvedenej, kde, do který posádky a tak dále a jak postupoval v boji. Každý den napsal těch pár řádků a končil je ‚an meine liebe Frau gedacht‘, na svou milou ženu jsem vzpomínal. On se krátce předtím oženil. Poslední zápis byl: ‚Přespali jsme v seně, nevíme, co bude zítra.‘ Tak já jsem si říkal: ‚To je jeden z těch, co tady leží mrtví.‘“ – Redakce Světa v obrazech, kde pan Straka řadu let po únoru 1948 pracoval, měla družbu s berlínským časopisem Illustrierte Zeitung. Pana Straku napadlo, že by se mohl pokusit najít onu „liebe Frau“. Požádal redakci berlínského časopisu, aby zveřejnila inzerát, že nalezený deník je k dispozici, a tak zjistili, že pan Matuschek žije, s „milou paní“ se rozvedl a bydlí v Giessenu, podruhé se oženil a má dítě. Shodou okolností Strakovi v té době dovolili reportážní cestu do západního Německa, a tak se za panem Matuschkem osobně vypravil a setkali se. (Post Bellum v roce 2006 hledala p. Matuschka v Německu; autor deníku zemřel, deník ztratila jeho druhá žena při stěhování – pozn. red.)

Novinář v hodnosti poručíka

Ke konci války, v Dunkerque, Václav Straka povýšil z četaře na vedoucího redakce po Rostislavu Kocourkovi a zastával pak funkci vojenského redaktora s hodností na úrovni poručíka. V té době napsal reportáž, kterou musel formálně předložit velitelství (cenzura jinak nebyla), ale protože tam popisoval strategii boje, otištění reportáže zamítli. Plukovník Ondráček napsal: „Zveřejnit až po válce...“

Při prvním útoku na francouzské pobřeží přišel málem vlastní neopatrností o život. „Já jsem při tom prvním útoku mohl přijít o život. Ale jakou blbostí… Ležel jsem, jak jsem sledoval ty boje, tam byl všude samý písek, a já měl samozřejmě svůj samopal, a položil jsem ho do toho písku. Na zpáteční cestě jsem jel džípem ještě se dvěma kamarádama a teď jsem si řikal – přijedu domu, budu ho muset rozebrat a vyčistit, když byl v tom písku, no tak to zkusim, jestli tam nic neni. Tak jsem prostě namířil do těch záplav, co tam bylo, stisk jsem spoušť a nábojník projel. Tak jsem řikal: ‚Náboj tam není, v pořádku.‘ Pak jsem asi čtvrt hodiny jel, takhle jsem se opíral. Drncalo to… Pak jsem se jen tak mimochodem otočil a vyšla rána. Čtvrt hodiny jsme neslyšeli v tom uzavřeným prostoru. No já byl tak dva decimetry od smrti… Prostřelil jsem kapotu.“

Ke konci války Američané postupovali rovnou na Československo a Čechoslováci jakožto součást britské armády museli, ač nechtěli, zůstat ve Francii. Nebylo možné si jen tak vyměnit vojáky, Čechoslováků bylo 6000. Vznikla tedy symbolická jednotka 150 lidí, tzv. kombinovaný oddíl, s cílem společně s americkou armádou osvobodit Československo. V polovině dubna odjeli vybraní vojáci k Američanům a společně postupovali na protektorát.

Co je to hrdinství?

„To není nějakej velkej skutek, to je, když konáte něco pro ostatní, například když nabídnete svůj život pro národ. Nebo když zachráníte děcko. Nebo když letec letí splnit úkol bez ohledu na palbu – ale také když malej chalupník na Českomoravský vysočině schová na půdě parašutistu a pomáhá, aniž by si z toho dělal obrovský prestižní zásluhy.“

První zápaďák v Praze v květnu 1945

„Prvního května jsme překročili hranice u Chebu, u vesnice, která se jmenuje Pomezí. Dneska tam máme pomníček, co jsme si tam postavili. Každým rokem tam jezdíme pokládat květiny. Je tam vysvětleno, že tam jsme překročili hranice jako první Čechoslováci ze Západu. V Chebu jsme pomáhali Američanům a pak najednou, když se ozvalo, že Američani vstoupili do Plzně, tak Sítek, náš velitel řekl: ‚Nasedat a jedem do Plzně a pojedem do Prahy.‘ A když jsme přijížděli k Plzni, tak se ozvalo: ‚Praha povstala, Praha bojuje!‘ A Sítek rozhodl, že jedeme rovnou na Prahu. Ale nemohli jsme, protože už byla domluvená demarkační linie. Byli jsme v té chvíli součástí americké armády, podléhali jsme americkým příkazům. Sítek marně prosil, aby nás Američani pustili, ale Američani to zakázali. Nicméně, když jsme se potom z Plzně přesunuli do vesnice Kyšice, to je před Plzní, kde jsme čekali na další vývoj situace, najednou se ozvalo, že Rusové vkročili do Prahy. Tehdy jsme já, Rosťa Kocourek a Karel Lukeš sebrali auta a jeli jsme bez rozkazu a bez povolení směr Praha. Takže já říkám dodneška, že to byla riskantní záležitost, protože my jsme jeli kolem ustupujících německých jednotek, které byly plně vyzbrojené. My s autama s nápisy Czechoslovakia, dva a jeden v autu, a jeli jsme do Prahy. Přijeli jsme jako první ze Západu, tady se ještě rovnaly barikády.“

Po sedmi letech se objevil doma, kde o něm celou dobu neměli ani zprávu. Tři týdny před koncem války mu zemřel otec. Maminka synovi otevřela vrátka v černých šatech vdovy…

Po válce

Ze třech poválečných let vyzdvihuje vděk a obdiv pociťované obyvatelstvem vůči Rudé armádě, které dle pana Straky měly velký vliv na prokomunistické smýšlení československé veřejnosti. Na tom nic neměnilo ani zatýkání a mizení lidí, které se již po válce objevilo. Navíc dle slov pamětníka „Angličani a Američani neměli takový zájem o Československo“.

Po celou dobu byl Straka přesvědčen, že až válka skončí, bude učit. Po návratu do Prahy se vydal na ministerstvo školství, kde se hlásil o místo. Když ale zjistil, že by měl plat začínajícího učitele, rozhodl se věnovat novinařině. Díky přátelům byl dosazen do sekretariátu tiskového odboru kabinetu ministra Kopeckého, kde zůstal až do února 1948. Protože byl „zápaďák“ a nebyl členem komunistické strany, byl vyhozen. Nějakou dobu si hledal nové zaměstnání a potom ho oslovil další kamarád Evžen Klinger, přítel Vlada Clementise, a pomohl mu k místu na ministerstvu zahraničních věcí. Tam vydržel půl roku – než ho opět vyhodili. „Spolu se mnou odešlo tři sta padesát lidí. Každej, kdo byl za války na Západě, byl podezřelej.“

Nakonec zakotvil v redakci časopisu Svět v obrazech. Slovy pamětníka šlo o „krásnej obrazovej časopis, kterej se dával znova dohromady, protože ta redakce se rozeběhla“. Mnoho obrázků vystřihovali ze zahraničních obrázkových časopisů, ale publikovali i vlastní materiály, udržovali družební styky s podobnými periodiky na Východě (Rumunsko, NDR). V 50. letech prošel kádrováním redakce. To znamenalo, že o sobě musel předložit osvědčení od tří komunistů – spolehlivost mu měli dosvědčit Jiří Hájek, Eduard Goldstücker a František Kolár, s nímž se znal už z Anglie. Ten jej ale charakterizoval jako zrádce dělnické třídy, Strakovi naštěstí pomohla manželka Ivana Skály Jana Helová. Za pár měsíců Kolár skončil za procesu se Slánským ve vězení – a po propuštění jako ředitel nakladatelství Svět sovětů… V té době se Václav Straka seznámil se svou budoucí ženou Alenou Truksovou, dcerou za války popraveného odbojáře B. Truksy, která pracovala v rozhlase jako redaktorka v zahraničním vysílání (manželka trpěla maniodepresivní psychózou, zemřela roku 1999 během jedné z hospitalizací v bohnické léčebně, zřejmě na rakovinu). Fakt, že se mu vždy po vyhazovu podařilo najít místo, připisuje své sociálnědemokratické orientaci („nebyl jsem tak nebezpečnej“), dobrému „třídnímu původu“ rodičů („Já jsem vždycky byl levicového smýšlení. Můj táta byl tesař a já jsem k tomu přirost. A co jsem četl z Marxe, tak souhlasím s Marxem.“) a množství přátel, kteří vstoupili do KSČ a pomohli mu.

Jako dobře jazykově vybavený pracovník absolvoval pan Straka – ač nestraník – i reportérskou cestu po Africe. V roce 1968 měl nabídku pracovat v kulturním centru v Berlíně – odmítl však podepsat spolupráci s StB, takže místo nakonec nedostal: „Já vám budu hlásit, když se něco bude chystat proti Československé republice, ale musí to být moje rozhodnutí, ne vaše.“

Ze Světa v obrazech byl vyhozen v roce 1969 pro nesouhlas s „bratrskou pomocí“, v 55 letech tedy odešel do penze a přivydělával si výukou angličtiny i češtiny na britském velvyslanectví. Toho musel nechat poté, co odmítl donášet StB informace o tomto prostředí. Během zaměstnání na britském velvyslanectví cítil pozornost Bezpečnosti i náznaky Britů získat jej jako agenta na svoji stranu; pan Straka ovšem podle svých slov jakékoli politické kontakty, rozhovory apod. striktně odmítal. O zájmu StB o svou osobu ani britskou stranu neinformoval: „Já jsem věděl, že to je nebezpečný, jak se drápkem chytíte.“

Po podpisu Charty 77, kterou podle svých slov získal od Anky Marvanové, byl znovu kontaktován StB, vyslýchán 19. ledna 1977 na Ruzyni a později v Bartolomějské ulici v Praze. Byla mu nabízena spolupráce, kterou vždy odmítl. Nakonec s ním po několika letech StB ukončila kontakty s odůvodněním, že je alibista a nehodlá s nimi spolupracovat. „Já jsem řekl: ‚Děkuju.‘“  Obsah části zápisů StB se nepochybně nezakládá na skutečnosti a jde o smyšlenky pracovníků Bezpečnosti – pan Straka vyvrací hned první zápis, podle nějž měl po podpisu Charty Bezpečnost kontaktovat on.

Podle archivních materiálů se Václav Skála stýkal s důstojníky Stb od roku 1972. Měli o něj zájem, poněvadž vyučoval češtinu na britském velvyslanectví. V roce 1978 s ním StB ukončila kontakty, jelikož jí neposkytoval žádné důležité informace.

Po sametové revoluci se však Václav Skála objevil v „Cibulkových seznamech“ jako tajný spolupracovník StB. Proti tomu, že byl jejím agentem, se ohradil. V roce 1995 vyhrál soudní spor a ministerstvo vnitro ho vymazalo ze seznamu tajných spolupracovníků StB.

Motivem k podpisu Charty 77 byl pro Václava Skálu souhlas s obsahem textu a také řada známých mezi signatáři (Hájek, Dienstbier, Dobrovský aj.) Strach neměl – už za války si zvykl strach nechat již „před hranicema. Podepsat něco se strachem – jaká je to politika? Navíc, situace již nebyla jako v padesátých letech a my jsme čekali, že strana bude muset něco z toho uznat. … Tehdá bylo víc tý odvahy.“

Ačkoliv Václav Skála tvrdil, že podepsal Chartu 77, na úředním seznamu signatářů nefiguruje. Skutečnost, že Chartu 77 podepsal, nicméně uvádějí materiály Státní bezpečnosti (StB).  (Jeho osobní spis v archivu StB MV se zachoval. Materiály k tomuto tématu viz též sekce Dodatečné materiály.)

Pan Straka má dva syny (* 1948 Bohumír, * 1952 Pavel, který zemřel ve 46 letech na leukémii) a několik vnoučat. V době rozhovoru měl již velmi špatný zrak, četl pomocí lupy a psal „po paměti“.

Dokončil svoje memoáry, které v době rozhovoru (2007) čekají na poslední redakční úpravy. Od mládí tíhnul k nejrůznější spolkové činnosti (již před válkou byl např. členem Jednoty nemajetných a pokrokových studentů – „Já jsem všude něco zakládal.“), v současné době je tajemníkem Československé obce legionářské. Za velmi nešťastný krok považuje rozhodnutí pozvat do řad ČsOL nové členy, veterány z Perského zálivu aj. Tito lidé se podle pana Straky navzájem nenávidí a pracovat v řadách obce jsou ochotni pouze „za prachy“. Organizace tak pozbyla étos z doby založení. Polistopadový vývoj nehodnotí kladně: „Dneska – máme my nějaký státníky? Já uznávám Klause, i když nesouhlasim s jeho názorama, to je člověk na úrovni. Paroubek mě strašně zklamal. My nemáme žádný politiky, to jsou nýmandi. To bude trvat tři generace.“ Pasivní je podle pana Straky i generace současných studentů. „Nacismus a komunismus rozvrátil pojetí morálky. Vztah k slušnosti se ztratil, jde jen vo ty prachy.“

Věta k režimům, které prožil

„Nacismus byl krutej, nelidskej. Řada Němců s ním nesouhlasila, ale přeběhlo jich málo. To jsou prostě disciplinovaní Němci. Komunismus v podstatě té myšlenky je lidskej, ale tak, jak to dělali Rusové, to znevážili a udělali z toho šílenej režim. Nechápu, proč ta partaj dneska nezahodí to jméno a táhne s sebou ty zrůdnosti.“

Poselství

„Já bych to nerozváděl, poněvadž nejsem filozof, ale řekl bych to takhle: Počítejte s tím, jste-li čestnej občan tohoto sátu, že může přijít chvilka, kdy budete rozhodovat, co pro ten stát jste ochoten obětovat.“

Nahrávky: Helena Kaftanová (21. 1. a 30. 1. 2007), Mikuláš Kroupa a Petr Blažek (18. 5. 2004) a neznámý autor.

Přepis Heleny Kaftanové s využitím ostatních nahrávek upravil a rozšířil Jaroslav Richter.