Helena Stránská

„Dali nás pracovat pod tu zem. To byl obrovskej kotec a před tím hory a v tom předhůří měl Hitler nadělaný fabriky. To jste jistě slyšeli, že mu daroval Mussolini v roce třicet osm dar v podzemí a oni mu podle toho udělali fabriky. A všecky ty stroje, na kterých jsem já pracovala, se objevily tam (protože je převezli z toho prvního lágru – pozn. ed.). Byl to lágr blízko Leibnitz.“

„Ruska Marija a Vasil byli z Krymu, takže vlastně Ukrajinka asi, a já, a pak tam byl jeden italskej zajatec: ten měl šarži, ale strhlou, ale měl ty šaty, víte, hezkej Taliján takovej to byl, černej, krásnej. No, a pět nás bylo u toho stroje. No, ale od šesti do šesti, to jste se tak unavila! Ale v poledne – to jsme chodili na oběd. Jenže já jsem si řekla, když jsem tam přijela: Nebudu jíst a za čtrnáct dní umřu. Takovou jsem měla myšlenku, víte. Protože já jsem byla strašně na jídlo, víte, vybíravá, maminka se mnou strašně zkusila, u jídla… Ale když jste tam čtrnáct dní, tak vám vyhládne tak, že nekoukáte zprava nebo zleva, jestli to je k jídlu nebo ne, a berete to z kraje.“