Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Stránský (* 1946)

• narodil se 10. září 1946 v České Třebové

• otec František Stránský byl konstruktérem motorové tříkolky, známé jako Velorex

• po roce 1948 komunisté rodinnou dílnu Stránských združstevnili

• výroba motorové tříkolky Velorex přešla v roce 1952 do Solnice

• malý František čelil coby syn živnostníka šikaně ve škole

• v lednu 1954 zemřeli Františkovi jeho nejbližší, otec a dědeček

• pracoval ve Strojtexu a později v dílně vyrábějící vozy Velorex

• po roce 1989 pracoval v Rakousku na stavbách

• v roce 2021 žil v České Třebové

František Stránský z České Třebové je syn konstruktéra motorové tříkolky, známé pod jménem Velorex. Jednalo se o dopravní prostředek, který v době komunistické kontroly nad výrobou mohl prorazit na trh jen jako vozidlo pro invalidy. Technické nadání a dovednosti má v krvi po obou Františcích Stránských, otci a dědovi, ke kterým vzhlížel a kteří malého kluka brali k práci. Příliš brzy však o oba přišel.

Dědu jsem měl rád

František Stránský se narodil 10. září 1946 v Dolní Sloupnici. Starší sestře Oldřišce byly v té době dva roky. Otec František (1914–1954) byl zámečník a konstruktér, který měl dílnu a prodával mototechnické součástky. Maminka Ludmila, rozená Hebková (1923–1996), mu v prodeji pomáhala.

Otec František Stránský pocházel z rodu s technickou invencí. Už pamětníkův dědeček František (1885–1954) si na konci 19. století vyrobil unikátní cepovou mlátičku, poháněnou vodou. Po úrazu měl jen jednu nohu, jak vzpomínal jeho vnuk: „On si zhotovil vlastní protézu, a to tak dokonalou, že nikdo nepoznal, že to je protéza. Jezdil s ní i na kole. Jednou mu strýc Mojmír provedl nějakou lumpárnu, a on ho dohonil i s tou protézou. Já měl dědu rád. Byl dobrá duše a naučil mě různé dovednosti.“

Otec František – vynálezce motorové tříkolky

Otec František se narodil ve Veselí nad Moravou, protože tam v době první světové války dostal jeho otec umístěnku, ale pak se vrátili zpět do České Třebové. František měl ještě sestru Jiřinu (1918–2011) a bratra Mojmíra (1924–2011). Po litomyšlské průmyslovce dostal umístěnku do Plzně. A právě 300kilometrová cesta do zaměstnání byla velkým podnětem k jeho vynálezu – motorové tříkolce.

„Otec dojížděl do Plzně na malolitrážním motocyklu, a když tam přijel, byl celý ztuhlý. Jednou pojal nápad na laciné, jednoduché a spolehlivé vozidlo, ve kterém by na něj nepršelo a které by se nekácelo,“ uvedl jeho syn František. A protože byl zručný, hned také svou ideu začal realizovat. Zařídil si v roce 1939 firmu Moto-Velo-Sport a dílnu v městské části České Třebové zvané Parník, a tam postupně z malých trubiček svařil konstrukci tříkolového vozidla. Po jeho vzoru zkoušelo několik dalších lidí ve městě podobné vozidlo sestrojit, ale nikdo si nedokázal poradit s přední nápravou.

První prototypy motorové tříkolky vyjely z jeho rukou koncem třicátých let 20. století. „Otec si na každém modelu uvědomil chyby, a co může ještě zlepšit. Měl spoustu kamarádů, kteří k němu docházeli, se kterými se radil a trávil v dílně čas,“ vysvětloval František Stránský. Velká část vývoje nového vozidla proběhla v době války, kdy byly omezené možnosti, jak získat materiál.

František se svým bratrem Mojmírem stále něco vymýšleli. A doba je nutila i k tomu, aby výsledek byl levný a jednoduchý. První prototypová série tříkolek se vyrobila ve firmě Šimek v České Třebové – Parníku. Dokud František nevynalezl do tříkolky zpátečku, používala se točna, kterou sestrojil dědeček František.

František Stránský a jeho bratr Mojmír spolupracovali v dílně, přestože to nebylo idylické soužití. Každý byl povahově úplně jiný. František klidný a hloubavý, ctižádostivý Mojmír se snažil svého bratra ve všem dohnat a byl rád středem pozornosti. Oba si ale v životě pomáhali, jak uvedl pamětník: „Mojmír byl v učení u pana mistra Josefa Sovy v České Třebové, a když pan mistr přišel o život, tatínek se Mojmíra ujal, nechal ho učit se u něj a společně pracovali v dílně v Benátkách.“

Vozidlo, které vyjelo z dílny Františka Stránského, pojmenoval OS-KAR – kára na ose. Mělo ještě vysoký předek, který teprve později dostal tvar kapky. „Říkalo se jim fizoletky – možná proto, že dobře ‚fízovaly‘,“ upřesnil pamětník. A snažili se ho také předvést veřejnosti. „Naproti dílně byl strom, tatínek k němu uvázal volant řemenem a nastartoval vozidlo. Do něj posadil mě – pětiletého kluka – a nechal mě nějaký čas obkružovat ten strom, aby to lidé viděli a aby to zpopularizoval.“ Motorovou tříkolku si bratři Stránští nechali patentovat 7. listopadu 1945.

Spolužačka mi plivla na bundu

Po komunistickém převratu v roce 1948 se z Františka Stránského stal nepohodlný kapitalista. Dílnička bratří Stránských byla začleněna do Velodružstva Hradec Králové. Malý František šel v roce 1952 do první třídy a neměl to zrovna jednoduché. „Jako kluk jsem trpěl. Měli jsme zapálenou učitelku komunistku, a ta mě před dětmi ponižovala, že jsem syn živnostníka. Děti byly zpracované a zaujaté proti mně. Dokonce jedna spolužačka mi plivla na bundu se slovy: ‚No jo, tatínek je bohatej, on ti koupí novou.‘ Přitom otec doma říkával, že jestli si někdo k němu nepřijde opravit kolo, tak nebudeme mít maso k obědu.“

Otec sice ve své dílně po roce 1948 pracoval stále, ale firma se musela přestěhovat. Aby se vozidlo mohlo vyrábět sériově, sháněli prostory po celém okrese. Ale nesehnali. Nakonec se dostali do Solnice, kde se v bývalé továrně na kuchyňské stoly začaly v říjnu 1952 vyrábět tříkolky v požadovaném množství.

Už v roce 1954 se tam vyrábělo 30 až 40 tříkolek měsíčně. V té době stálo jejich vozidlo 11 834 korun, přičemž invalidé na něj mohli získat zhruba 1 600 korun dotaci. „Tatínek tam byl zaměstnaný jako vývojový pracovník a vytvářel zázemí Mojmírovi, který tam šéfoval. Byla mezi nimi rivalita, tatínek tím asi dost trpěl. Strýc byl hodně ctižádostivý, dovedl lidi upoutat slovy, kdežto otec mu v lecčem ustupoval a byl v ústraní,“ uvedl pamětník.

Trubková motorová tříkolka s koženkovým potahem se stala ve své době populárním vozítkem. V letech 1951–1968 jich bylo ve Výrobním družstvu Velorex Solnice vyrobeno kolem 15 000 kusů. V roce 1954 se změnil název vozidla z OS-KARu na Velorex (z latiny „král kol“). František i Mojmír měli pronikavou tvůrčí invenci, ale komunistická moc jim nedovolila dovést jejich nápady do konce. Výroba tříkolového Velorexu byla ukončena v roce 1971, čtyřkolového v roce 1973.

Do Solnice jezdil František svou tříkolkou. Když 23. ledna 1954 odvážel svoji švagrovou do Sloupnice a vracel se domů, dostal na zledovatělé silnici smyk a vyboural se. O dva dny později, 25. ledna, v nemocnici v Ústí nad Orlicí zemřel. „Otcova smrt byla opředena různými dohady. Je pravda, že místo, kde se vyboural, bylo samý led. Na druhou stranu po tátovi jelo dost lidí. Někdo říkal, že tam na místě viděl vojenské vozidlo. Chodili k nám různí lidé ze Státní bezpečnosti (StB). Chtěli prolézt celý barák, ale matka jim to nedovolila. Tatínek byl prostě buržoazní živnostník.“

František Stránský nevěří tomu, že smrt jeho otce byla nešťastná náhoda. „Myslím, že to bylo úmyslné. Tatínkův kamarád mi tehdy říkal, že mi něco řekne navíc, až budu starší. Ale už mi to neřekl. Tatínek si nadělal u komunistů zlou krev, když sehnal zaměstnání v Solnici panu továrníku Jindrovi. Všechny firmy měly tehdy zakázáno zaměstnat bývalé živnostníky, aby je potrestali za vykořisťování lidí. Pan Jindra přitom postavil celou městskou obytnou čtvrť Brázdov. I po strýci Mojmírovi jela StB, až to jeho děti dohnalo k emigraci.“

Na pohřeb konstruktéra Velorexu Františka Stránského přišli všichni zaměstnanci ze Solnice, v průvodu jelo 12 motorových tříkolek. „Na Velorexu měl tatínek na speciálním nosiči i katafalk s rakví. Byly tehdy velké mrazy, mojí sestře mrzly slzy na tváři. Pohřbili jsme ho do hrobu, který vykopal Mojmír.“

Po smrti Františka převzal veškerou agendu bratr Mojmír, který měl zásluhu na tom, že se tříkolka začala vyrábět sériově. Aby vozidlo mohlo vyjet na silnici, bylo od roku 1950 registrováno jako dopravní prostředek pro invalidy. Mojmírův patent ručního ovládání vozidla byl od roku 1958 použit i do jiných aut. 

Jak dál bez táty a bez dědy?

Pro sedmiletého Františka nastala nejtěžší doba v životě. Začátkem ledna zemřel jeho milovaný děda, koncem ledna otec. Najednou ztratil dva nejbližší muže. Musel se vyrovnat se ztrátou pozornosti a narušenými vztahy.

„Bylo to pro mě utrpení,“ řekl pamětník. „Občas se mi věnoval strýc Mojmír, občas se snažili mě utěšit tatínkovi kamarádi. Ale víceméně jsem byl napospas osudu.“ Maminka se utápěla v slzách, takže se synovi nedokázala věnovat víc, než uměla. Po smrti otce si matka našla nového přítele. S otčímem Ignácem Drtilem pak Ludmila měla další dvě dcery: Blanku, narozenou v roce 1957, a Alenu, narozenou v roce 1959. „Se sestrami máme výborný vztah, vychovával jsem je od plínek. Když se jich jako malých někdo zeptal, jestli mají raději maminku, nebo tatínka, ony odpověděly: ‚Fandu!‘“ Pamětník také dodal, že sestra Blanka později hrála na varhany v kostele, a proto nemohla jít studovat gymnázium. Vyřešila to tím, že se přihlásila do jiného okresu, kde ji přijali.

S matčiným novým partnerem se malému Františkovi nepodařilo navázat dobrý vztah. Ve škole se mu nedařilo ani prospěchem, ani sociálně. Tehdy se ho zastal strýc Mojmír, jak uvedl pamětník: „Zařídil pro mě třeba slevu na platbu za internát i za učení. Že jsem byl sociální případ, tak jsem nemusel všechno platit.“

František se ocitl sám. Ale nevzdal se. V letech 1963–1965 se vyučil zámečníkem v učilišti v Letohradě a pak pracoval ve Strojtexu Česká Třebová. Práce ho bavila. Na vojně sloužil František Stránský v letech 1966–1967 jako vojín v Dubnici nad Váhom. Po návratu se v roce 1971 oženil s Věrou, rozenou Valikovou (1953–2010), a v letech 1971, 1974 a 1977 se jim narodili tři synové. František začal sám stavět rodinný dům. 

V Bulharsku byli v roce 1968 kvůli okupaci sedm týdnů

V srpnu 1968 jel se svou sestrou do Bulharska na dovolenou, a tam je zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Protože se uzavřely hranice, místo tří týdnů si v Bulharsku pobyli sedm týdnů. „Sestra byla pěkná blondýna, takže tam měla různé místní kamarády. Jeden z nich prý odmítl jít kvůli sestře na vojnu, protože bulharští vojáci šli do Československa potlačit revoluci. Měli jsme přehled o dění, protože jsme tam poslouchali české rádio.“

Delší neplánovaná dovolená ale měla dohru v zaměstnání. Když se František vrátil do Strojtexu, už byl na jeho místě někdo jiný. Proto dal výpověď a odešel ke strýci Mojmírovi, který mu nabídl práci mistra seřizovače v komunální dílně v Benátkách, kde se tehdy vyráběly plasty. 

Bratranec odmítl žít v zemi, kde se ubližuje jejich rodině

V osmdesátých letech emigrovaly Mojmírovy děti do Rakouska. „Napsaly dopis na několik míst včetně prezidentské kanceláře, ÚV KSČ i na zahraniční instituce, že se nemíní vrátit do země, kde je jejich rodině ubližováno. Napsali tam konkrétně, kdo a jak jim vyhrožoval. Tehdy bylo veškeré řízení proti Mojmírovi zastaveno.“

Když v roce 1990 odešel František Stránský do Rakouska za prací, měl tam už zázemí. Bratranec mu pomohl sehnat oficiální práci i bydlení. Pracoval tam u stavební společnosti celkem 17 let, přičemž každý víkend se vracel domů. „Vydělal jsem tam na barák,“ vysvětloval pamětník. „Jezdil jsem tam s různými vozidly na stavbách. Ve Vídni jsem měl dobrou práci, šéf si mě vážil. Po mém boku se vystřídalo snad 100 zaměstnanců, ale mě si ponechal. Bydlel jsem v desátém okrese, kde bylo hodně Čechů.“ A dodal, že první jeho práce byla oprava 70 metrů vysoké budovy, na kterou stříkali beton, anebo výměna těžkých kamen ve stovkách bytů. 

Díky jménu Stránský patří Česká Třebová a Velorex k sobě. V roce 2012 se tam stala součástí Městského muzea expozice bratří Stránských s ukázkou jejich motorových vozidel. Majitelé Velorexů z celého světa se každoročně potkávají na srazech v Boskovicích a Blansku.

„Když si koupíte moderní auta, jsou všechna stejná, ale Velorex je individualita.“ Tato slova řekl na adresu motorové tříkolky známý český kardiolog a velorexový fanoušek Jan Pirk. A jistě patřilo ke krásným životním setkáním, když se František Stránský sešel s MUDr. Pirkem na operaci srdce. Tříkolka s konstrukční rychlostí 85 km/h dodnes na jedné straně budí úsměv, ale na druhé straně obdiv a uznání pro svou geniální jednoduchost a ojedinělost.

„Osud mi namíchal různé karty,“ uzavřel František Stránský své vyprávění pro Paměť národa. „Vyrůstal jsem ve věřící rodině, na tom jsem nic nezměnil. Ať už jsem v životě prožíval cokoliv, vím, že jsem nad sebou měl ochrannou ruku.“