Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Stránský (* 1921  †︎ 2014)

• narozen v roce 1921 v české židovské rodině v Mostě

• 1941-1943 internován v pracovním táboře v Lípě

• 1943 Terezín

• v prosinci 1943 transportován do tábora Osvětim-Birkenau, zde byl v rodinném táboře

• otrocká práce v Schwarzheide u Drážďan, pobočný tábor Sachsenhausenu

• 22. dubna 1945 osvobozen v Sachsenhausenu

• 1946 na vojně odsouval Němce z pohraničí

• v 90. letech předseda Českého svazu bojovníků za svobodu

• zemřel 18. července roku 2014

OLDŘICH STRÁNSKÝ

Důchodce, konstruktér a projektant, vězeň z Terezína, Osvětimi a dalších nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Narodil se 2. června 1921 v Mostě.

Oldřich Stránský se narodil v Mostě do jazykově smíšené židovské rodiny. V dětství ovládal mnohem lépe němčinu, ale rodiče ho z důvodu své náklonnosti k T. G. Masarykovi a prvorepublikovým ideálům poslali do české školy. V půli dvacátých let se Stránští přestěhovali do Českého Brodu, kde tatínek převzal rodinný obchod. Oldřich tu chodil (spolu s bratrem Jiřím) do skautského oddílu – a jak říká, zásadně to ovlivnilo jeho život: „Díky skautingu jsem vytrval a nepodlehl lidské hlouposti, zlobě, nenávisti a krutosti.“

Nacistická okupace znamenala pro rodinu Stránských stejnou katastrofu jako pro ostatní židovské obyvatelstvo. Jejich obchod byl arizován a Oldřich Stránský musel v devatenácti letech opustit strojní průmyslovku a začít pracovat jako pomocný dělník. Dne 22. června 1941 byl deportován do prvního židovského koncentračního tábora v protektorátu, do Lípy u Havlíčkova Brodu. Své rodiče a bratra už nikdy neviděl: byli odvezeni do terezínského ghetta a poté zavražděni v polském vyhlazovacím táboře v Majdanku. Do Terezína musel 19. září 1943 i Oldřich Stránský, ještě v prosinci téhož roku byl zařazen do transportu do Osvětimi.

Byl přidělen do tzv. rodinného tábora a na paži mu vytetovali číslo 168830. Po příjezdu mu prý zachránily život náhody: potkal kamaráda, který mu vysvětlil, jak to v Osvětimi chodí, a v podšívce přiděleného kabátu našel 120 dolarů, za které si pak kupoval jídlo. O něco později získal protekční práci u Leichenkommanda, práci nosiče mrtvých: „Mělo to výhodu – za každé mrtvé tělo, které jsem odnesl z baráku, jsem dostal polívku navíc. Za den to byly třeba dvě tři polívky – a to už byl velký přínos…“

Oldřichu Stránskému se podařilo projít selekcí, na niž dohlížel Josef Mengele, takže 30. června 1944 Osvětim opustil. O necelé dva týdny později dorazil v transportu do pracovního tábora Schwarzheide v Sasku: „Nebyl to tábor vyhlazovací, vězňům tedy nehrozilo, že je nacisté najednou zlikvidují v plynové komoře. Smrt na nás sice číhala na každém kroku, ale spíše v podobě úmorné práce a nedostatku stravy.“

Posledním táborem na cestě Oldřicha Stránského byl Sachsenhausen. Branou s nápisem Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) procházel již těžce nemocný, ale přežil. Do deníku, který se mu podařilo jako zázrakem uchovat, si 22. dubna 1945 zapsal: „Neděle v nemocnici KZ Sachsenhausen, pět hodin odpoledne. První ruští vojáci vnikli do bran lágru. Konečně svobodni!!!“

Po válce se Oldřich Stránský jako voják v roce 1946 zúčastnil vysidlování jedné z německých vesnic. Ačkoli při akci nedošlo k žádným násilnostem, sledování lidí opouštějících domovy pro něj bylo natolik silným zážitkem, že od té chvíle „nedokázal s odsunem zcela souhlasit“. Po roce 1948 pracoval jako konstruktér a projektant, do KSČ nikdy nevstoupil. Na zhroucení komunistického režimu po letech vzpomíná takto: „Hned po 17. listopadu 1989 jsme se ženou vyrazili na Václavské náměstí a účastnili se demonstrací. Režim se hroutil a bylo to úchvatné, dojemné a nadějné. Jen jsme pociťovali lítost, že pro nás to přišlo pozdě. Bylo mi osmašedesát let…“

Po pádu komunistického režimu byl funkcionářem Českého svazu bojovníků za svobodu – od roku 1998 působil jako jeho předseda a pomáhal vyjednat odškodnění pro oběti nacismu. Oldřich Stránský zemřel v pátek 18. července roku 2014