„Ale k tomuhle tanku, co byl na tom Klárově oddělanej, jedinej, protože pak už si Němci na nic netroufli... tak k tomu mám zajímavý moment. Byli jsme za broukama, jak jinak u Samarkandu. Chodili jsme tam dost, nikoho jsme se nemuseli bát, tam to bylo naprosto bezpečný, a tak jsme s manželkou občas i hodně pozdě šli zpátky na tu turistickou základnu, kde jsme byli ubytovaní. A tam seděl u brány jejich zřízenec a hned byl zvědavej. Ptal se, nevim, jestli to byl Tádžik, nebo jaký národnosti, tam to bylo všechno promíchaný, zejména v tom Samarkandu. Ptal se, odkud jsme: ‚Praga, to ja znaju.‘ Tak mě zajímalo, odkud zná Prahu. On to byl řidič z toho tanku, normálně ty ostatní, když ten tank hořel, museli lézt vrchem, normálně. Ale řidič má východ spodem, může vylézt ven. Takže on klidně počkal, až se to uklidnilo, vylezl a šel si ke svejm. Takže to je taková náhoda, Praha a támhle, kde je Samarkand? A potká se tam s člověkem, který Prahu osvobozoval!“
„Před tím 4. květnem, to už lidi jásali, už prostě víceméně se radovali, že Němci odejdou. To letěl heinkel, nevím, která značka to byla, byl to německý dvoumotorák. A lidi v tom Břevnově se motali na ulici a on na ně hodil svazek ručních granátů, takže tam byla spousta mrtvých a raněných. My jsme byli tedy sanita, tak nás tam vyslali s nosítkama, abychom ty lidi uklidili a tak dále. Tak jsme tam tedy šli, a když jsme se vraceli, tak jsme s jedním kolegou nesli paní, byla už mrtvá. A on ten heinkel letěl znova, a jak jsme šli v tom štrúdlu s těma nosítkama, tak ten blbec po nás začal práskat kulometem. Slyšeli jsme, jak to cvaká o dlažbu, ty náboje. Tak jsme si říkali, že jestli se otočí, tak tu paní odložíme, protože se nenecháme kvůli mrtvý zabít. Ale už se neotočil, to byl ten, co potom rozflákal částečně Národní muzeum a Staroměstskou radnici, jak házeli právě ty bomby.“
Jaromír Strejček se narodil 9. října 1925 v Konojedech. Útlé dětství strávil na rodinném hospodářství, ale v roce 1932 museli Strejčkovi statek prodat a přestěhovali se do Prahy. Pamětník chtěl studovat lesnickou školu, ale protože by ho nejspíš nepřijali hned, rodiče rozhodli, že se vyučí prodavačem. Za pultem ho v říjnu 1943 zastihlo totální nasazení u Luftschutzu, v rámci něhož kopal kryty a svážel mrtvé a raněné po bombardování. Už za války se věnoval svému koníčku - sběru a studiu brouků. V květnu 1945 se aktivně účastnil Pražského povstání, se skupinou vojáků pod velením plukovníka Adamce převzali od německých okupantů ministerstvo obrany. Po válce se vrátil za pult jako prodavač, odkud následně odešel na dva roky na vojnu. Po návratu, už do státního podniku Pramen, se rozhodl změnit zaměstnání a stal se ředitelem muzea v Trmicích. Koncem 50. let přešel do právě vznikajícího Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody, později Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Do důchodu odešel v roce 1992. Za svůj život byl třikrát ženatý, poslední manželka Míla zemřela v roce 2009. Jaromír Strejček zemřel 14. února roku 2019.
