„Jednou maminka sama jela, šla od toho vlaku pěšky přes pole zadem na hřbitov a někdo ji viděl. A když vycházela ze hřbitova, tak už tam na ni čekali esenbáci s autem, odvezli ji do Rakovníka, tam na policejní stanici a řekli jí, že musí zaplatit pět tisíc pokutu, že porušila ten zákaz. A ona říkala: ‚Peníze nemám, o všechno jste mě obrali, tak mě klidně zavřete.‘ No tak říkala, že celé dopoledne furt někam telefonovali a pořád něco to, a když bylo tak k večeru, tak ji naložili do auta, odvezli ji na nádraží, musela si koupit lístek na vlak domů, no a čekali u vlaku, až nastoupila a odjela.“
„A v roce padesát dva udělali, když tatínek nebyl doma, tak udělali dvě domovní prohlídky a sepsali si tam různý věci, co chtěli. Jenže soupis těch věcí nikomu nedali. A potom přišlo takové obvinění, to byla, myslím, trestní komise, to nebyl ani soud, že zatajil věci, které byly nutné k hospodářství. A to víte, na hospodářství, tam se na půdě skladovaly třeba staré ohlávky koňské a různé takové hospodářské nářadí. A oni řekli, že to zatajil, aby poškodil stát. Den před stěhováním mu ten mistr v zaměstnání na Kladně řekl: ‚Vašku, musíš jet domů, zítra tě stěhujou.‘ A ten večer před tím, než je stěhovali, tak byl u nás prokurátor a nařídil mamince, že si nesmí nic zabalit, že musí čekat až na ráno, až jim určí, co si můžou vzít. A tady mám ten soupis věcí, co si mohli vzít s sebou, to bylo na jeden list. Pár věcí. Ani uhlí, ani dříví, nic… A ráno přijel náklaďák. Tatínek se večer vrátil domů a ráno přijel náklaďák s prokurátorem. A vím, že maminka říkala, že ten řidič se jim potom strašně omlouval, že nemohl to odmítnout, že jinak by byl bez zaměstnání. Tak podle toho seznamu to naložili a odvezli je.“
„Pamatuju se jenom z toho mládí, že k nám chodila nějaká paní Vlčková. Že chodívala večer vždycky s nůší a maminka jí dávala sádlo a máslo a mouku a ona to nosila partyzánům. To se pamatuju jenom jako dítě. Jednou jsem ji večer právě viděla, když k nám přišla. Tak mi to potom maminka řekla. A samozřejmě řekla, abych to nikomu neříkala, že jo.“
Drahuše Stříhavková, za svobodna Stehlíková, se narodila 8. prosince 1930 v Kněževsi na Rakovnicku. Její otec Václav Stehlík byl váženým sedlákem a hrdým sokolem. V roce 1949 odmítl vstoupit do JZD, o rok později byl na jeho statek uvalen vnucený nájem. Definitivní rána přišla v lednu 1953, kdy se Václav Stehlík musel s manželkou Annou ze dne na den jen s pár věcmi vystěhovat. Nejenže mu komunisté jako „vesnickému boháči“ zabavili majetek, ale dokonce mu zakázali pobývat v rakovnickém okrese. Pamětnice byla tou dobou již vdaná a bydlela v Praze, nálepku „dcera kulaka“ si však nesla až do sametové revoluce v roce 1989. Statek v Kněževsi po restituci prodala, protože ji k němu již nic nepoutalo. V důchodu ještě téměř deset let pracovala jako tajemnice Sokolské župy Podbělohorské a současně až do roku 2002 aktivně cvičila žákyně a vykonávala funkci náčelnice v Sokole Velká Chuchle. V roce 2024 žila v Praze.
