Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Štrobl (* 1963)

• narozen 15. července 1963 v Dačicích

• matka pocházela z česko-německé rodiny

• děda padl za druhé světové války v uniformě wehrmachtu

• dětství prožil v obci Lubnice, nedaleko rakouské hranice

• maturoval na Střední dřevařské škole v Bystřici pod Hostýnem

• roku 1986 promoval na Vysoké škole dřevařské ve slovenském Zvolenu

• pracoval v podniku zahraničního obchodu Ligna v Praze a v Dřevotvaru v Hradci Králové

• roku 1988 se oženil a o rok později emigroval s manželkou do Německa

• v Československu byl v nepřítomnosti odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně

• asi dva roky po pádu komunistického režimu se vrátil do Československa

• v roce 2020 žil s rodinou v Jemnici

Pavel Štrobl se narodil 15. července 1963 v Dačicích. Vyrůstal v Lubnici (německy Hafnerluden), obci ležící na pomezí Vysočiny, jižních Čech a jižní Moravy, pouhé čtyři kilometry od rakouských hranic. V Hafnerludenu žili do konce druhé světové války převážně Němci. V první polovině 20. století tvořili ze tří stovek obyvatel osmdesát pět procent. Jejich předkové sem přišli z Bavorska již ve 13. století, kdy je k obdělávání půdy povolal český král Přemysl Otakar II.

Příběh Viktorie a Franze

Pamětníkova matka Marie Štroblová pocházela ze smíšené česko-německé rodiny. Její matka, Pavlova babička Viktorie, dcera českého hajného Matuly, se na počátku třicátých let 20. století zamilovala do Franze Josefa Strobla, potomka německého lubnického sedláka Johanna Strobla. Franzovi rodiče jejich lásce nepřáli a synovi, jenž měl převzít rodný grunt, sňatek s dívkou z chudých poměrů nepovolili. Milenci se i přesto stýkali a roku 1932 se jim narodila dcera Anna. Stroblovi si tříletou nemanželskou vnučku vzali na výchovu na svůj statek. Viktorie musela Lubnici opustit, odešla sloužit do Vranova. Krátce po vypuknutí druhé světové války narukoval Franz do wehrmachtu. Během krátkých dovolených se vracel k Viktorii a roku 1940 spolu čekali druhého potomka. Tehdy již Franzova matka Teresie nežila a Johann Strobl svolil ke svatbě. Viktorie porodila syna Františka a o dva roky později ještě dceru Marii.

Po osvobození Lubnice musela rodina Stroblova opustit své hospodářství. Na sbalení věcí měli patnáct minut. Do jejich stavení se nastěhoval osídlenec Jakub Čech. Stroblovi pracovali na jiném statku ve vsi a roku 1946 je transportem odvezli do Německa. Hrdý sedlák Johann Strobl odjížděl ve vagonu určeném pro přepravu dobytka. Následkem předchozího úrazu měl jednu nohu amputovanou nad kolenem. Jeho starší syn Johann přišel o život u Stalingradu a o mladším Franzovi neměl žádné zprávy.

Viktorie zvažovala, zda neodjede s manželovou rodinou. Kvůli obavám z budoucnosti však nakonec zůstala se třemi dětmi v Čechách. Poslední dopis od milovaného Franze dostala v březnu roku 1945. Doufala, že se vrátí. Dlouhá léta vyhlížela, zda se jeho postava neobjeví v zatáčce před vesnicí. Až ke konci roku 1953 obdržela zprávu o jeho smrti. Zemřel ani ne měsíc před koncem války v rakouské obci Sankt Jakob im Walde. Viktorie si už jiného muže nenašla a své tři potomky vychovala sama. Po válce úřady počeštily jejich příjmení přidáním háčku nad počáteční „S“.

Zneuctění pionýrského šátku

Svého otce, Jaroslava Koudelku, pamětník nikdy nepoznal. Narodil se jako nemanželské dítě. S matkou Marií, babičkou Viktorií a strýcem Františkem bydleli v malém domku v Lubnici. Viktorie dělala školnici v místní základní škole a Marie pracovala v podniku Otavan jako šička. Mezi první Pavlovy vzpomínky patřil průjezd sovětské armády během obsazování Československa v srpnu 1968. Zpoza záclony sledoval vojenská vozidla valící se s hřmotným duněním před okny. Pětiletý chlapec tehdy vnímal silné obavy a strach všech dospělých.

Pamětník navštěvoval lubnickou základní školu. Štroblovi patřili mezi silně věřící katolíky a zapsali Pavla na hodiny náboženství. Do Pionýra, organizace založené komunisty k ideologickému ovlivňování dětí, chodil jen krátce. Po jednom z povinných kulturních vystoupení v pionýrském kroji se potřeboval vysmrkat, a protože neměl kapesník, použil namísto něj červený pionýrský šátek. Za jeho zneuctění dostal důtku a poté z oddílu vystoupil.

Železnou oponu, přísně střežené hraniční pásmo s ostnatými dráty, které pár kilometrů od vsi oddělovalo socialistické Československo od kapitalistického Rakouska, bral Pavel jako automatickou součást svého okolí. Z babiččina vyprávění věděl, že před válkou nic podobného neexistovalo a že lidé mohli do sousední země volně cestovat. Dostalo se mu poučení, že k oplocení se nemá přibližovat. Ve čtrnácti letech zažil na vlastní kůži zásah Pohraniční stráže. Šel se tehdy podívat se spolužákem na nové fotbalové hřiště v sousední obci Vratěnín. Stali se podezřelými z narušení hranice. Hlídka je zadržela a odvezla na stanici posádky. Po sepsání případu chlapce propustili. Od učitelů ve škole pamětník slýchával, že nás ostnaté dráty chrání před armádami Severoatlantické aliance, které, připraveny k útoku, čekají přímo u hranice.

Nezadat si s režimem

Pamětník se hlásil na Střední průmyslovou školu dřevařskou v Bystřici pod Hostýnem. Tehdy už věděl, že v jeho posudku je zaznamenán průšvih v pionýrské organizaci i jeho vztah k náboženství. Přesto ho na školu přijali. Pavel již tenkrát podle svých slov chápal zrůdnost totalitního režimu. Nikdo z rodiny s komunismem nesouhlasil. Z vyprávění babičky Viktorie věděl o pronásledování kněží v padesátých letech. Se strýcem Františkem poslouchali vysílání Rádia Svobodná Evropa a sledovali rakouské televizní stanice.

Matčin bratr využil dočasného uvolnění poměrů ve druhé polovině šedesátých let a navštívil rodinu svého dědy Joahanna Strobla v Bavorsku. O tamním vysokém životním standardu, kterého příbuzní navzdory těžkým začátkům dosáhli, synovci často vyprávěl. Ve škole sice učitelé popisovali Západ jako místo, kde dělníci bydlí pod mostem a téměř nemají co jíst, balíky zasílané odsunutými příbuznými z Německa, obsahující u nás nedostupné ovoce či sladkosti, však svědčily o opaku. „Viděl jsem i v Lubnici, že ti, kteří šli s režimem, se měli dobře. Ti, kteří si s režimem nezadali, na tom byli hůř,“ nastínil pamětník život v normalizačním Československu, kdy úspěch člověka záležel více než na jeho schopnostech na ochotě kolaborovat s režimem. Již jako středoškolák začal uvažovat o emigraci.

Po maturitě si podal přihlášku na Vysokou školu dřevařskou do slovenského Zvolena. Nelákala ho ani tak studia jako možnost zkrátit si tehdy povinnou dvouletou vojenskou službu. Vysokoškoláci navštěvovali při studiu vojenskou katedru a po promoci pak strávili v kasárnách namísto dvou let jen jeden rok. Pavel sice u přijímacího pohovoru nedokázal odpovědět na otázky z marxismu-leninismu, přesto ho na vysokou školu přijali.

Perspektivní kádr, ale nezralý

Školu ve Zvolenu měli komunisté pod kontrolou. Když v prvním ročníku zjistili, že pamětník není členem Svazu socialistické mládeže, pohrozili mu vyhazovem. Na Prvního máje musel povinně s ostatními studenty do průvodu. Když se se spolužáky nedostavili k volbám, přišla pro ně volební komise až na kolej. Pamětník dosahoval výborných studijních výsledků. Velkou motivací pro něj byla možnost získání prospěchového stipendia. Roku 1986 promoval s červeným diplomem. Komunistická strana usilovala o schopné mladé kádry a Pavlovi již během studií nabízela kandidaturu na členství. Na setkáních skupiny věřících, jichž se pravidelně účastnil, doporučoval zkušený kněz mladým křesťanům vymlouvat se v podobných situacích na nezralost. Pamětník rady využil a nabídku stát se kandidátem komunistické strany odmítl.

Po ukončení studia narukoval na vojnu do Horních Počapel, kde měl vykonávat funkci technika roty, specializaci, na niž se připravoval na vojenské katedře. Brzy ho však od posádky převeleli do Terezína, odkud putoval ke Krajské vojenské správě v Praze. Ani tam nezůstal dlouho. Opět ho přemístili, tentokrát do Jaroměře. Až tam se dozvěděl, že důvodem častých přesunů je jeho špatný kádrový posudek. Silně věřící muž s německými předky a příbuznými v západním Německu představoval pro československou armádu riziko. Nakonec strávil vojnu v terezínských kasárnách jako zdravotník.

Ten režim se nezmění

Na vysoké škole zaujal Pavla obchod s exotickou kulatinou. Po vojně se tedy hlásil do Podniku zahraničního obchodu Ligna v Praze. Nastoupil do oddělení plánování, odkud zakrátko přešel do úseku obchodu s dřevotřískovými deskami. Ty se z Československa vyvážely i na Západ a pamětník se začal intenzivně učit anglicky. V té době měl již vážnou známost s absolventkou hotelové školy Ladou Hrubcovou.

V Praze bydlel na ubytovně, kde ve stísněných podmínkách sdílel pokoj se dvěma kolegy. Vinou komunistického řízení neexistoval v socialistickém Československu volný trh s byty. Bytová krize se nejvíce projevovala v hlavním městě. Jednou z mála možností získání bydlení v Praze, pokud tam neměl člověk příbuzné, představovalo přidělení podnikového bytu. Pavel se tedy informoval u zaměstnavatele a zjistil, že kdyby vstoupil do komunistické strany, mohl by asi tak do čtrnácti let byt dostat.

V roce 1988 se pamětník s Ladou oženil a odešel z Ligny do Dřevotvaru v Hradci Králové, kde získal od podniku byt. V té době se již napevno rozhodl opustit nesvobodnou vlast. Nevěřil, že by někdy mohlo dojít ke změně režimu, s jehož nesmyslností se denně setkával. Dobré pracovní výsledky mu nebyly nic platné. Vyprávěl, že za neúčast v prvomájovém průvodu mu nadřízený strhl veškeré prémie, zatímco kolegyni, která byla ve straně, procházely chyby, jež podnik stály nemalé peníze.

Konečně nad kanálem La Manche

Ladě se podařilo získat práci v Čedoku, cestovní kanceláři, která jako jediná prodávala zájezdy na Západ. Jen zakoupený pobyt však k vycestování nestačil. Každý, kdo chtěl jet do kapitalistické ciziny, potřeboval ještě devizy či devizový příslib a výjezdní doložku. Babička Viktorie pobírala z Německa důchod určený vdovám po padlých vojácích wehrmachtu, valuty tedy dostali od ní. Výjezdní doložku, představující vlastní povolení k vycestování, vystavovala na doporučení zaměstnavatele Státní bezpečnost (StB). Přestože Pavel získal v práci potřebné podpisy, StB mu doložku nevydala. Arogantní úředníci mu odmítli podat jakékoli vysvětlení. Od známých, u kterých sháněl protekci, zjistil, že překážkou se stal jeho kádrový posudek.

Mladí manželé se rozhodli odjet na Západ odděleně. Lada měla cestovat se zakoupeným zájezdem, Pavel chtěl vyrazit do Maďarska a tam ilegálně přejít zelenou hranici do Rakouska. Věděl, že touto cestou v poslední době utíkala řada občanů východního Německa. Krátce před odjezdem však zavolala Pavlovi úřednice z oddělení pasů a sdělila mu, že jeho výjezdní doložku dodatečně schválili. Štroblovi zrušili původní plán, zakoupili si letecký zájezd do Anglie a 14. března 1989 odletěli do Londýna. Poučeni z vysílání Svobodné Evropy si s sebou sbalili pouze to, co by potřebovali na šestidenní zájezd. O záměru zůstat v cizině řekli pouze Ladiným rodičům, ti pak informovali Pavlovy příbuzné. Průchod přes kontroly na letišti pamětníka velmi stresoval.

Do poslední chvíle nevěřil, že se odlet podaří. Když před startem letadla procházeli na palubě vojáci se psy, čekal, že ho vyvedou ven. Oddychl si až nad Lamanšským průlivem. Po vystoupení z letadla se manželé ocitli v neobvyklém multikulturním světě. Na radu přítele se vydali požádat o pomoc českou katolickou obec. Za cestu do centra města utratili pětinu svých peněz. Navštívili pátera Langa v sídle Svobodné Evropy. Ten je poslal prohlédnout si zanedbanou londýnskou ubytovnu pro uprchlíky a doporučil jim, aby raději odjeli do Německa, které je k emigrantům přívětivější. Když se přesvědčili o podmínkách v Londýně, uposlechli jeho radu a lodí se přepravili zpět na pevninu. V utečeneckém táboře u Frankfurtu požádali o azyl.

Německým občanem 

První dny strávili Štroblovi v hotelu, pak se uvolnilo místo v uprchlickém táboře, do jehož stísněných podmínek se přestěhovali. Po pár týdnech dostali pěkný byt v Maisenheimu, ve spolkové zemi Porýní-Falc. Pavel začal pracovat jako pomocná síla na koupališti. Německo brali jako přestupní stanici, snili o Severní Americe. Začali navštěvovat kostel a stýkat se s tamními křesťany. Poté, co jim pamětník vyprávěl o svých vyhnaných německých předcích, poradili mu, aby nečekal na přiznání azylu a požádal o pozdní přistěhovalectví a německé občanství.

Jedna ze sester zesnulého dědy Franze Strobla přijela před úřady dosvědčit Pavlův původ a za šest týdnů se pamětník stal německým občanem. S Ladou absolvovali půlroční intenzivní kurz němčiny, kde získali i praktické rady pro život v nové domovině. Oba si našli zaměstnání. Lada pracovala v restauraci, Pavel nastoupil do strojírenského podniku. Do pádu komunistického režimu v Československu zbývalo pár týdnů. Krátce po Pavlově emigraci navštívili jeho matku v Lubnici příslušníci Státní bezpečnosti. Chtěli po ní, aby synovi domluvila a přesvědčila ho k návratu. Slibovali, že nebude potrestán. Ještě v létě 1989 ji pustili za ním do Německa. Pavel však slibům komunistických tajných nevěřil.

Amnestie od Václava Havla

V možnou změnu poměrů začal pamětník poprvé věřit až při sledování událostí okolo pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989. Sametovou revoluci prožil u televizního zpravodajství. Stále se však obával možného zvratu, protože věděl, že komunisté si svoji moc hlídali na všech úrovních. Do Čech se poprvé podíval až v létě 1990, poté co obdržel amnestii od prezidenta Václava Havla. Komunistický soud ho za nedovolené opuštění republiky odsoudil v nepřítomnosti na osmnáct měsíců nepodmíněně, manželku Ladu na jeden rok.

Roku 1991 se Štroblovým narodila dcera Veronika. Do Čech se natrvalo vrátili v roce 1992. Usídlili se v Pavlově rodném kraji, v městečku Jemnice. Pamětník začal obchodovat se šicími stroji a podnikat v oboru potravinářství. Do rodiny přibyl syn Dominik a nejmladší dcera Viktorie. V letech 1992 až 2000 působil pamětník jako člen jemnického městského zastupitelstva. Když se otevřely hranice, mohla babička Viktorie poprvé navštívit hrob svého manžela Franze v rakouském Sankt Jakob im Walde.

Poselství

„V té první chvíli to byla taková úzkost... Kdybych mohl žít v normálním prostředí, tak bych nikdy neutíkal. Jenže člověk měl celý život problémy a už toho měl dost. Ale byly těžké chvíle, kdy bych se strašně rád vrátil domů,“ vzpomínal Pavel Štrobl na nelehké začátky v emigraci.

„Člověk prochází v životě mnoha těžkými situacemi. Někdy jsem měl pocit, že je to skoro bezvýchodné. Ale historie i život mě naučily, že nikdy to není bezvýchodné. Myslím si, že víra pomáhá člověku jít pořád dál. Když má člověk víru, může opustit svůj domov, jít dál třeba s jednou nohou, zraněný, bez svých synů. A pořád to má smysl. Pořád existuje naděje. S nadějí, láskou a vírou dál pokračovat,“ sdělil na konci rozhovoru pro Paměť národa své poselství budoucím generacím.

V roce 2020 žil Pavel Štrobl se svou rodinou v Jemnici. Obchod se šicími stroji musel zavřít, protože malá firma nedokázala konkurovat nadnárodním řetězcům. Dál podnikal v potravinářství.