Ing. Pavel Štrobl

* 1963

  • „Nakonec jsme se dostali tam k nějaké Angličance, ta nám dala nějaký pokojík, řekla 28 nebo 30 liber, takže jsme měli peníze ještě na dvě noci, a byli jsme bez peněz. Potom jsme hned ráno volali toho Davida Rejla a ten nás odkázal na tu katolickou obec v Londýně, kde jsme pak jeli za tím páterem Langem. Ale v té první chvíli to byla taková úzkost. Člověk, kdyby se mohl asi vrátit do normálního prostředí, tak by nikdy neutíkal. Nebo když jsme přišli do toho lágru, kde byli taky samí černoši, tam vás drželo jenom to, že člověk měl celý život problémy a že už toho měl dost. Ale byly v životě takové těžké chvíle, kdy by se strašně rád vrátil domů.“

  • „Vlastně ty věci se tak jako skládaly v mém životě. Viděl jsem, že i v Lubnici, že ti, kteří měli dobré posudky a šli s režimem, tak na tom byli dobře. A ti, kteří nešli, tak na tom byli hůř. I když já si nemůžu stěžovat, že jsem se měl nějak zle. Pak jsem přišel na střední školu a pak hlavně i na vysokou. Ale už na střední škole jsem věděl nebo jsem měl pocit, že tady až tak velkou perspektivu nemám. A myslím si, že někdy tak už kolem maturity... Protože strýc vyprávěl, že tam mohl zůstat, a když kolikrát se sešla rodina a trochu něco popili a vyprávěli a tak jako se uvolnili... a i najednou bylo vidět, že i mnoho dalších lidí, se kterými jsem se setkal, začalo, že ten Západ je stejně lepší než ten socialismus, že my jsme tady svázaný, že jsme tady za železnou oponou, vyprávělo se plno vtipů. A mně se pak najednou začala vkrádat do mysli myšlenka, že prostě uteču.“

  • „Byl jste v Pionýru?“ – „Ze začátku jsem nebyl, pak jsem – myslím na rok nebo dva – do Pionýru vstoupil. Pak se stala taková příhoda, spíš úsměvná. Já jsem měl nějakou chřipku nebo rýmu a museli jsme někde vystupovat, v nějakém kulturním domě, jak vždycky ti pionýři zpívali budovatelské písničky. A když to skončilo, tak já jsem si zapomněl doma kapesník a ten pionýrský šátek byl takové plátno, tak jsem si ho sundal a musel jsem se vysmrkat. Jedna spolužačka to na mě řekla. Pak jsem ve škole myslím dostal i nějakou důtku kvůli tomu. A byl hrozný křik. Pak jsem tam myslím přestal chodit, pak už si vůbec nepamatuji, jak to s tím Pionýrem dopadlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slavonice, 04.08.2020

    (audio)
    délka: 03:02:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S nadějí, láskou a vírou dál pokračovat

Pavel Štrobl (cca 1988)
Pavel Štrobl (cca 1988)
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Štrobl se narodil 15. července 1963 v Dačicích. Vyrůstal bez otce, matka pocházela z česko-německé rodiny. Dědeček padl během druhé světové války v uniformě wehrmachtu. Praděda byl po válce vyhnán do Německa. Pamětník prožil dětství v obci Lubnicet, nedaleko přísně střežené rakouské hranice. Po maturitě na střední dřevařské škole v Bystřici pod Hostýnem vystudoval Vysokou školu dřevařskou ve Zvolenu na Slovensku. Pracoval nejprve v podniku zahraničního obchodu Ligna v Praze a poté v Dřevotvaru v Hradci Králové. Roku 1988 se oženil s Ladou Hrubcovou. Následujícího roku společně emigrovali přes Velkou Británii do Německa, kde díky Pavlovým německým předkům získali státní občanství. Pamětník byl v Československu v nepřítomnosti odsouzen za nedovolené opuštění republiky k osmnácti měsícům nepodmíněně. V Německu pracoval v provozu strojírenského podniku. Asi dva roky po pádu komunistického režimu se vrátil do Československa a začal podnikat. V roce 2020 žil s rodinou v Jemnici.