Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Jan Štursa (* 1943)

• narozen roku 1943 v Litomyšli

• střední školu navštěvoval v České Třebové

• v roce 1960 byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1965 absolvoval v oboru geobotanika

• v letech 1965–2005 pracoval ve Správě Krkonošského národního parku ve Vrchlabí

• od roku 1965 je členem České botanické společnosti

• v letech 1974 až 1989 byl tajemníkem Vědecké rady Správy Krkonošského národního parku a v současnosti (2023) je členem Rady KRNAP

• zastával funkci prezidenta EUROPARC Federation Česká republika a v roce 2001 obdržel od této společnosti medaili Alfreda Töpfera

• v letech 1990 až 1993 zastával funkci ředitele Správy KRNAP

• procestoval mnohá přírodovědecky a ochranářsky zajímavá území Evropy, Asie, Severní i Jižní Ameriky

• v době natáčení (2023) žil ve Vrchlabí

Jan Štursa, ač rodák z Litomyšle, spojil svůj život s horami, konkrétně s Krkonošemi. Čtyřicet let působil ve Správě Krkonošského národního parku (KRNAP), kde se věnoval ochraně přírody. Za tuto dobu si na horách, ale i pod horami a hlavně s lidmi kolem hor, prožil mnohé. Zažil vpád ruské armády až do samého srdce Krkonošského národního parku a její plenění přírodních pokladů. S kolegy odborníky bojoval proti devastaci Krkonoš toxickým spadem v sedmdesátých letech a v devadesátých letech hledal cesty možné záchrany. Až do sametové revoluce se s podobně smýšlejícími lidmi snažil zabránit realizaci megalomanských architektonických projektů na Sněžce. Prožil si pád spojený s osočením ze spolupráce s StB, úspěšný soud i návrat k profesní kariéře, které se intenzivně věnoval celý život. Podnikl řadu zahraničních expedic a celý život pracoval s mládeží, kterou vedl a vychovával k lásce a k úctě k přírodě a k její ochraně.

Dospíval mezi vlaky a železnicemi

Jan Štursa se narodil v Litomyšli 3. srpna 1943. Rodina bydlela v České Třebové, městě železničářů. Této profesi se věnoval otec a později i pamětníkův starší bratr. Malému Janovi ale spíše než svět vlaků a železnic učarovala okolní krajina. „Jediný z rodiny jsem byl ‚vyvrhelem‘ z profese železničářů, protože mi nijak nepřirostla k srdci. Spíš jsem se toulal po okolních kopcích a zjišťoval, jak krásná je příroda.“ Z takových výprav si domů brzo začal nosit trofeje, takže malý činžovní dům, kde Jan se svou rodinou vyrůstal, se brzo proměnil v zoologickou zahradu s živými organismy, v pokojích nashromáždil sbírky mineralogie i rostlin. Získal tak dobré znalosti ze světa přírody, což se mu ve chvíli, kdy se rozhodoval o svém budoucím zaměstnání, hodilo.

Jednu z nejranějších vzpomínek z České Třebové má Jan Štursa spojenou s koncem války. Maminka ho naložila do kočárku a během jednoho z posledních bombardování města s ním vyjela na nedaleký kopec. „Kolem to hřmělo a rachotilo,“ vzpomíná. Další vzpomínky spojené s druhou světovou válkou mu zprostředkoval otec, který patřil coby komunista k místnímu odbojovému hnutí. Město bylo díky železničnímu uzlu významným místem pro německou armádu, takže o události nebyla nouze. Na konci války se tatínek se svou odbojovou skupinou účastnil odzbrojování německých vojáků. „Můj otec byl zapálený člen KSČ,“ říká Jan Štursa. „V jeho pozůstalosti jsem pak našel stranickou knížku podepsanou Rudolfem Slánským. Měl to ‚štěstí‘ že se nedožil osmašedesátého, to by mu otevřelo oči, podobně jako mnoha dalším komunistům.“

Malý Jan souvislosti společenského života vnímal optikou otcovy angažovanosti. Informace o tom, co to znamená být členem strany, kulakem nebo buržoazním živlem, získával zprostředkovaně a dělal si na ně postupně svůj vlastní názor. Vzhledem k tomu, že jeho bydliště obklopovala krásná příroda, kterou měl doslova nadosah, sžití se společenskou realitou pro něj nebylo bolestivé a vnímal ji spíše vzdáleně.

Hrát v orchestru, nebo studovat přírodovědu?

Po ukončení jedenáctiletky přemýšlel, kam nasměrovat svůj život. Intenzivně se věnoval hudbě, hrál na housle a pak na hoboj. Nakonec ale zvítězilo zaujetí přírodou a Jan Štursa si podal přihlášku na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. U posudkové komise mu mohl jeho kádrový profil pomoci, ale zároveň před komisí zkušených univerzitních profesorů předvedl i své rozsáhlé znalosti v oblasti flory i nerostů. Na svých studiích si zvolil kombinaci dvou oborů, biologie a chemie, později se specializoval na geobotaniku. Na tomto oboru oceňoval, že rozvíjí observační vidění v přírodě a schopnost analyzovat i dávat si věci do souvislostí.

Během studií se samozřejmě setkával s politickými otázkami. Jako každý student musel absolvovat ideologické disciplíny a skládat z nich zkoušky. Cestoval pouze do Polska, na Slovensko nebo do Maďarska. V Polsku a Maďarsku si všímal společenských rozdílů. „Neproběhla tam násilná kolektivizace, fungoval tam jiný přístup ke krajině, neuskutečnilo se velkoplošné kácení ani spojování pozemků jako u nás,“ vysvětluje Jan Štursa.

Na vojně u tankového praporu to bylo o chlup

Vysokou školu ukončil v roce 1965 a nastoupil na povinnou vojenskou službu u tankového praporu v Lounech. „Měl jsem tam docela pěkné místo jako velitel vojenské čety a věnoval jsem se rukopisu, který vycházel z mé diplomové práce a který jsem chtěl publikovat,“ vzpomíná Jan Štursa. „Potřeboval jsem ho poslat svému konzultantovi, profesorovi Jeníkovi, aby ho opatřil svými poznámkami. Pan profesor Jeník tehdy působil v západní Ghaně v Akkře, kde přednášel. Tak jsem rukopis vložil do velké obálky – a aby mi mohla přijít odpověď, napsal jsem na ni zpáteční adresu včetně čísla vojenského tankového praporu, ke kterému jsem náležel.“ Odpověď dorazila asi po měsíci a Jana Štursu si ihned zavolali na velitelství. Zde mu tři soudruzi oznámili, že prozradil vojenské tajemství, když udal zpáteční adresu s číslem vojenského útvaru. Psal se rok 1966 a od vážných problémů ho zachránily dvě modré známky na obálce z Ghany s portrétem Johna Fitzgeralda Kennedyho a nápisem In Memory. „Jeden ze soudruhů velitelů byl filatelista. Musel jsem mu slíbit, že mu jednu známku dám. A on pak zamete celou záležitost pod koberec. Tak jsem bručet nešel,“ vzpomíná na nepříjemnou situaci Jan Štursa.

Rudá armáda se zabydlela v národním parku

Po ukončení vojenské služby Jan Štursa nastoupil na Správu KRNAP. Zde působil dlouhých 40 let. V rozvolněné atmosféře konce šedesátých let se organizovaly po Evropě mezinárodní intercampy – srazy mládeže přírodovědecky a ochranářsky orientované. V srpnu 1968 byl uspořádán první československý sraz v Krkonoších v Rýchorských horách. Sešla se tam mládež z různých zemí, ze západních i východních států, ovlivněná politikou jejich země. V noci z 20. na 21. srpna byl velký táborák, když účastníci zaslechli hluk, který přicházel z oblohy. Považovali to za vojenské cvičení, ale ráno bylo jasné, že je vše špatně. Na Rýchory přijel ředitel KRNAPu Jan Klapka a všechny informoval o příjezdu vojsk Rudé armády. Jednotka sovětských spojařů se utábořila přímo v rezervaci Dvorský les, pro který je typický pralesní porost. Jan Štursa vzpomíná, jak vojáci začali vše plenit, vyhrabali si na louce zemljanky a z pralesa si brali ležící dřevo, které pálili na ohních. „Ředitel Klapka za nimi šel s jednou ruskou dívenkou, která se účastnila mezinárodního tábora. S její překladatelskou pomocí vojákům vysvětloval, že jsou v národním parku a že se zde nemůžou takhle chovat,“ vzpomíná Jan Štursa. „Ruský velitel se na ně obrátil a řekl, že sjezdil velký kus světa, ale takový bordel v lese ještě neviděl. A drancovali les dál,“ dodává Jan Štursa. Ředitel Klapka se ale nevzdal, vytrval a sovětští vojáci museli nakonec chráněnou oblast Rýchorských hor opustit. Sám na to ale doplatil, protože byl ze svého místa odvolán, pro údajnou špatnou politiku vedení. Lidé se v Krkonoších snažili zabránit průjezdu vojsk, a tak například blízko Hoffmanových bud v Černém dole navršili hromadu velkých kamenů z nedalekého kamenolomu. Vojska se do Vrchlabí tehdy bezprostředně touto cestou nedostala, ale hromada byla později samozřejmě rozebrána. V místě pod silnicí je patrná dodnes.

Když začaly lesy na Krkonoších odumírat

Jan Štursa se stal svědkem i jiných dramatických situací, které se v Krkonoších za totalitního režimu odehrávaly. Během svého působení v roli odborného pracovníka ochrany přírody se snažil se svými kolegy odborně zasahovat do hospodaření v lesích národního parku, které ale tehdy podléhaly Východočeským státním lesům. Jejich doporučení často končila v šuplíku. V polovině sedmdesátých let začalo odumírání lesů v Krkonoších, které navázalo na katastrofu v Krušných horách. Do Krkonoš proudily větry plné jedovatých a škodlivých látek. Na vině byla tehdejší energetická politika a tepelné elektrárny. Jednalo se o sloučeniny dusíku, síry a těžkých kovů. Přes listoví a vodu se dostávaly do ekosystému, stromy začaly velmi rychle hynout a Krkonoše prožívaly největší ekologickou katastrofu ve své historii.

Na odumírající lesy reagovaly různé druhy živočichů, lýkožrout, dřevomorka a další, kteří se na oslabené stromy doslova vrhli. Došlo k invazi obaleče modřínového. Odborníci se snažili informovat o alarmujícím stavu odpovědné orgány. Jan Štursa vzpomíná: „Přišli kolegové z lesa a říkali, že je to špatné, že se housenice už spouštějí do země. Že jakýkoli postřik bude zbytečný. Přesto se navečer jednoho jarního pátku v roce 1976 nebo 1977 rozjela pravá chemická válka. Byla to největší chemická válka v dějinách Evropy na území špičkově chráněné oblasti národního parku. Na mnoha místech Krkonoš byla zbudována letiště, zde přistávaly ‚Anduly‘, dvouplošníky a helikoptéry, a do svých útrob dostávaly barely s jedovatým koktejlem postřiků. V podobě aerosolu se to spouštělo do krkonošské přírody.“ Jan Štursa se svými kolegy si došel pro ochranné obleky sestávající z igelitových overalů a bot a chodili přírodou. Snažili se vyhnout přímému zásahu a na vlastní oči viděli, jak jedovaté látky v horských potocích a říčkách páchají škody. I přes ujištění, že se postřik nevztahuje na teplomilné živočichy, jepice, pošvatky, chrostíci, vše, co podporuje bohatý ekosystém horských potoků, hynulo. Ornitologové tehdy svým výzkumem potvrdili, že spousta ptáků nevyvedla mladé. Příroda se časem vzpamatovala, ale byl to obrovský zásah.

V devadesátých letech začal Jan Štursa velmi brzo spolupracovat se svým bývalým kolegou a přítelem Josefem Frantou, který v té době odborně působil v Holandsku. Ten nasměroval v rámci projektu Face 350 až čtyři sta milionů korun do Krkonoš. Jednalo se hlavně o podporu výzkumu a moderních technologií, jak zacházet s půdou a zlepšit prostředí horských lesů.

Meeting za Sněžku se nevydařil

V období normalizace byl Jan Štursa vedoucím jednoho oddělení Krkonošského muzea ve Vrchlabí a byl na něj činěn nátlak, aby vstoupil do strany. V tomto období se aktivně účastnil bojů proti megalomanským architektonickým projektům výstavby v oblasti Krkonošského národního parku, zvláště na vrcholu Sněžky, kde byl vždy ze strany politického vedení velký tlak. Existoval známý slogan „Hory patří pracujícím“. Každý pracující musí mít možnost podívat se na vrchol Sněžky – a nejlépe i s posezením v restauraci! Tak od konce padesátých let lanovka chrlila tisíce a tisíce lidí, kteří se ke vzácné přírodě na Sněžce chovali ne vždy ohleduplně. Se záměrem zpřístupnit vrchol hory veřejnosti vznikaly dost často děsivé bizarní architektonické projekty. Jan Štursa vzpomíná: „Uvažovalo se dokonce o poddolování vrcholné části Sněžky, o odvedení odpadní vody z restaurace, která měla mít až 250 lidí u stolů, potrubím přes sedlo Růžové hory na Růžovou horu a dalším potrubím až do Pece.“ Jan Štursa s redaktorem Čestmírem Klosem, se kterým se spřátelil a který přišel do redakce časopisu Krkonoše po svém odchodu z redakce Melodie, a spolu s magistrou Marií Kubátovou se velmi zasazovali o to, aby nebyly právě tyto projekty odsouhlaseny. Marie Kubátová napsala řadu článků do Literárních listů a vše vyvrcholilo zvláštní událostí.

Jan Štursa vzpomíná na konkrétní zážitek z doby těsně předlistopadové: „V září roku 1989 vyvrcholil náš boj o Sněžku. Uspořádal se velký meeting zástupců různých názorů – ochranářů, lanovkářů, boudařů… Bylo to v areálu koupaliště Sejfy u Trutnova. Setkání se mělo konat formou živého vysílání v rámci pořadu Meteor. Všechno bylo připravené, účastníci u kulatého stolu, kamery, červené světýlko, že se bude brzo mluvit. A zelené světýlko s pokynem k zahájení živého vysílání se už nerozsvítilo. Deset vteřin před začátkem najednou šmytec a vypadla elektrika.“ Později se ukázalo, že někdo asi manipuloval s dráty, které na koupaliště vedly. Vše se nakonec natočilo, ale pouze na záznam. Debata se do éteru nedostala, pořad neprošel. Naštěstí ale neprošla ani stavba a nová lanovka na Sněžce.

Jan Štursa hodnotí situaci na naší nejvyšší hoře jako nikdy nekončící příběh. Před výstavbou nové lanové dráhy bojoval spolu s dalšími odborníky při umísťování sloupů, které nesou dráty lanovky, doslova o každý centimetr. Naštěstí v té době se už na názor odborníků bral ohled. Přesto architektonické stavby, které na Sněžce vznikly v době porevoluční, nehodnotí Jan Štursa kladně, hlavně s lítostí vnímá obrovské množství lidí, kteří se na vrchol v sezóně dostanou: „Jsou dny v létě, kdy toto číslo silně přesahuje deset tisíc za den. A na tom malinkém hřišti, které má sedmdesát krát sedmdesát metrů, jsou vzácné endemické druhy rostlin, vzácní odumírající ptáci, jsou zde mrazem tříděné půdy. Tak tomu zatím nějak nedokážeme čelit,“ dodává.

Horalé z Krkonoš vyrazili nejen do Nepálu

V sedmdesátých letech se ale také podařilo zorganizovat horolezecko-vědeckou expedici do Nepálu. Jan Štursa vzpomíná, jak jeli pět měsíců 11 000 kilometrů autem a jak bylo zajímavé sledovat krajinu i lidi v ní žijící. Setkali se s přátelským přijetím na ambasádách, ale i s nepříjemnými zkušenostmi v Teheránu. Tato zkušenost ho ovlivnila na celý život. Za tři roky ještě s přítelem a fotografem Jiřím Havlem podnikl expedici na centrální Kavkaz. „To považuji za to nejlepší, co jsem jako botanik v horách viděl, Kavkaz,“ vzpomíná Jan Štursa. Peníze sháněli od firem po celých Krkonoších i jinde. Získali tak i materiál včetně potravin. Soudruzi je nechali v klidu, když byla expedice úspěšná, byli spokojení. Jan Štursa také vzpomíná na cesty, které uskutečnil se svými třemi přáteli za Němci, kteří byli vysídlení z Vrchlabí a okolí. „Vnímání události bylo různé, těžké hodnotit, pokud to člověk sám nezažil,“ říká Jan Štursa. Navštívil městečko, kde je podobné muzeum jako ve Vrchlabí a na kopci stojí socha dřevěného Krakonoše, jak se zasmušile dívá přes hranice do Krkonoš.

Lustrační osvědčení dorazilo s pozitivním výsledkem

Se Sněžkou je spojen příběh, který Jan Štursa vnímá jako smutný a který ho od konce osmdesátých let provázel životem. V malé skupince lidí se podařilo rozvířit politickou debatu, která se prostřednictvím disentu dostala i do rádia Svobodná Evropa nebo na Hlas Ameriky a která vedla k tomu, že se megalomanské projekty na Sněžce nakonec nepostavily. Jan Štursa ale vidí přímou souvislost své angažovanosti v této problematice a zájmu příslušníků StB. Vzpomíná: „Od března roku 1989 se odehrávaly všelijaké návštěvy. V té době jsem šéfoval oddělení výzkumu v Krkonošském muzeu, což je součást KRNAPu. Několikrát za mnou přišli normálně vypadající lidi, kteří ale kladli ne úplně normální otázky.“ Jejich dotazy se nejdříve týkaly osoby Jiřího Svobody, ředitele dvorské ZOO, který byl politicky perzekvován a nakonec odsouzen. Pro Jana Štursu to byly nepříjemné otázky, ale nakonec se téma rozhovoru stočilo pravým směrem, a tím byla Sněžka, v té době velice bouřlivé téma. Dva příslušníci za ním chodili do práce a časem začali pokládat i otázky na jeho názory na současnou politickou garnituru apod.

Po revoluci se Jan Štursa ucházel o místo ředitele Krkonošského národního parku, kde chtěl uplatnit své více než třicetileté odborné zkušenosti. Konkurz vyhrál a v roce 1990 nastoupil ve Vrchlabí do gendorfského zámku do kulaté místnosti určené pro ředitele KRNAPu. V roce 1992 vešel v platnost zákon o povinnosti lustrace. Jan Štursa vzpomíná: „Jednoho dne jsem dostal obálku, rozlepil jsem ji a přečetl si: ‚Vaše žádost o lustrování byla pozitivní.‘ Mně se v té chvíli zhroutil svět, celý svět. Nevěděl jsem, co s tím, co mám dělat.“ Jan Štursa se na radu právníků proti osvědčení odvolal. Tehdejší ministr životního prostředí Jan Dejmal pamětníka podpořil a ve funkci ho ponechal. Došlo k soudu, u kterého se Jan Štursa setkal se dvěma pracovníky StB, kteří ho označili za agenta. Lidé v pamětníkově okolí se zachovali různě, někteří psali petice na jeho podporu, například kolegové z muzea. Jiní dávali najevo své opovržení. Jednu chvíli byl ředitelem KRNAPu a záhy se v očích některých lidí stal estébákem, kterému se nedá věřit. S odvoláním Jan Štursa uspěl a soud na Karlově náměstí nařídil výmaz obvinění ze spolupráce. Ale zkušenost to byla traumatická. Celé období trvalo třičtvrtě roku a pamětník na něj vzpomíná jako na nejtěžší ve svém životě. Spisovatelka Zdena Salivarová zařadila zápis jeho svědectví do knížky s názvem Osočení, kde shromáždila zkušenosti s podobnou situací dalších asi 120 lidí. „Knížku jsem si přečetl a bylo to dost traumatické čtení,“ vzpomíná Jan Štursa.

Za jednu z devíz polistopadové éry považuje možnost cestování

Jan Štursa i po revoluci pokračoval ve své práci v ochraně přírody a výchovy mládeže. Věnoval se i publikační činnosti. Je autorem nebo spoluautorem mnoha publikací s tematikou přírody a její ochrany. Také zastával místo prezidenta pro Českou republiku ve společnosti EUROPARC Federation, která se zaměřuje na spolupráci mezi státy na poli ochrany přírody, a získal také medaili Alfreda Töpfera za mnohaletou práci v této oblasti. S odstupem hodnotí jako velmi přínosné, že měl příležitost cestovat. Po roce 1989 se s výjimkou Austrálie a Antarktidy dostal na všechny kontinenty. Uvědomil si díky tomu, jak je důležité mít možnost srovnání s co nejvíce místy, když je třeba rozhodovat o složitých věcech na tak malém prostoru, jako jsou Krkonoše. To by doporučil i mladým lidem: cestovat a kdesi v pozadí ve vědomí si uchovat schopnost srovnávat, přirovnávat, vyhodnocovat a pak se dobře rozhodnout.