Dr. Jan Štursa

„Byl jsem s ním [profesorem Jeníkem] domluvený, on působil v té době v západoafrické Ghaně na univerzitě v Akkře, kde přednášel o ekologii a tropických lesích, že mu pošlu rukopis a on mi napíše připomínky, abych to podle nich upravil. Vzal jsem velkou obálku, tlustý rukopis jsem zalepil, a aby mně přišla odpověď, napsal jsem na zadní stranu zpáteční adresu odesílatele. Jenže, nevím, co mě to napadlo, napsal jsem i číslo vojenského útvaru tankového praporu v Lounech. Přišla mi odpověď asi po měsíci z Afriky. A ráno jsme měli nástup. Najednou ruch a někdo vyběhnul. Byl to písař a říká náčelníkovi, že mám jít nahoru k veliteli praporu. A na schodech mi povídá: ‚Člověče, nějaký průšvih, nahoře jsou kontrabráchové, kontráši. Cos udělal?‘ Přijdu tam a vidím tři soudruhy, zpupně vyhlížející. A začalo to. Dopis přišel nazpátek a bylo jasné, že v jejich očích jsem se dopustil téměř velezrady. Vyzradil jsem číslo vojenského útvaru v šestašedesátém roce. A víte, co mě zachránilo? Ten dopis přišel ve velké obálce, kde byly dvě krásné fialové známky, na kterých bylo In Memory John Fitzgerald Kennedy. Bylo to rok po atentátu a mě zachránilo od vězení, že jeden z kontrabráchů byl filatelista. Vzal si mě stranou a říkal, že by měl o jednu známku zájem, že když mu ji dám, tak to spláchneme pod koberec.“

„V roce 1968 byl uspořádaný první československý intercamp tady v Krkonoších, na Rýchorách. Byla to zvláštní společnost, protože v té době tam byly východní i západní státy, v podobě mladých lidí, různě ovlivněných politikou jejich země. Měli jsme krásný program a v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna jsme na vrcholu Rýchor u chaty Sokolka měli krásný táborák. Tehdejší redaktor časopisu Krkonoše Jirka Sehnal říkal: ‚Co se to děje, co blbnou ta letadla? To je nějaké cvičení.‘ Ráno jsme se probudili a bylo všechno jasné, protože přijel nahoru ředitel Klapka a říkal: ‚Je všechno špatné, jsme okupovaní. Dole v Maršově jsou Poláci a ruská jednotka jede sem na východ.‘ Tak jsem nelenil, hnal jsem dolů do Maršova, abych se nějak dostal do Vrchlabí, kde jsem měl rodinu. Slyšel jsem zespodu jet nějaká těžká vozidla, tak jsem zapadl v lese ke stromům. A skutečně jednotka ruských spojařů dorazila na Rýchory. Utábořili se nedaleko rezervace Dvorský les, což je památeční místo, které mají rádi především fotografové pro atmosféru pralesního typu lesa. A začali plenit, vyhrabali si zemljanky na nedaleké louce a začali plenit Dvorský les tak, že tahali všechno ležící dřevo a pálili ho.“

„Můj otec byl velmi zapálený člen KSČ. Ještě jsem samozřejmě nevěděl nic o společenském životě, co to obnáší být členem strany nebo nebýt členem strany, být kulakem, buržoazním živlem. Ale to vše jsem dostával zprostředkovaně a dělal jsem si o tom svůj úsudek. Ale díky k tomu, že jsem byl obklopen nádhernou krajinou, přírodou, tak sžití s tehdejší společenskou realitou, politickou, bylo přiměřené. Nebylo bolestivé.“