Dr. Jan Štursa

* 1943

  • „Víte, Sněžka, to je, abych použil název z jednoho krásného filmu, to je Never Ending Story, Nekončící příběh. Skutečně. Já když si vzpomenu na své začátky působení tady v Krkonoších, tak na vrcholu Sněžky stálo pár objektů, špatně fungovaly, špatné čištění odpadních vod, byla tam stará meteorologická stanice, stará slezská bouda, česká bouda, poštovna, maličká dřevěná perníková chaloupka. A především od roku 1949 až 1951 tam chrlila lanová dráha, ve své původní podobě, dnes je to o něčem jiném, tisíce a tisíce lidí. Dneska, když se podíváte na vývoj, co se za tu dobu tady dělo. Tak především tady bylo několik námětů, jak zpřístupnit vrchol Sněžky co největšímu počtu lidí. To byl známý slogan: ‚Hory patří pracujícím!‘ Co chceš víc? Každý pracující musí mít možnost se tam dostat, pokud možno samozřejmě ještě s hospodou na vrcholku. Takže tam vznikaly děsivé bizarní architektonické projekty. Dokonce poddolování té vrcholové části Sněžky, snad určitě se to podaří dostat do tohoto seriálu, co všechno se tam mělo dít. Odpad z restaurace, která měla mít nějakých 250 lidí u stolu, příšerná představa, měl být veden potrubím přes sedlo Růžové hory na Růžovou horu a dalším potrubím až dolů do Pece. Děly se tam opravdu neskutečné věci, ale především i z toho pohledu politického uvažování, jak říkám, slogan hory patří pracujícím, hovoří sám o sobě. Ale vezměte si, že když se psal rok 1990, 1992, 1993, byli tady lidé jako Jan Stránský, ministryně Štěpová, což byly všechno osobnosti, které se zasazovaly o to, aby Sněžka byla zpřístupněná lanovkou, za každou cenu. Nám se nakonec podařilo vyvolat obrovskou kampaň v rámci české odborné a ochranářské veřejnosti. Když si vzpomenu na to, že jsme tenkrát ve třech lidech, samozřejmě obklopeni řadou dalších odborníků, napsali jakousi analýzu čtyř možností dostupnosti Sněžky, od dostupnosti pěšky až po lanovku, buď jenom nahoru, nebo i nahoru a dolů. A když se udělal fundovaný výzkum veřejného mínění, tak jsme byli šokovaní, že více než 60 % české veřejnosti si přeje jet na vrchol Sněžky, nejvyšší české hory, lanovkou. To byl pro nás šok, jak malé povědomí, respektive sounáležitost s tak cennou přírodou, jako jsou Krkonoše, naše společnost má.“

  • „Byl jsem s ním [profesorem Jeníkem] domluvený, on působil v té době v západoafrické Ghaně na univerzitě v Akkře, kde přednášel o ekologii a tropických lesích, že mu pošlu rukopis a on mi napíše připomínky, abych to podle nich upravil. Vzal jsem velkou obálku, tlustý rukopis jsem zalepil, a aby mně přišla odpověď, napsal jsem na zadní stranu zpáteční adresu odesílatele. Jenže, nevím, co mě to napadlo, napsal jsem i číslo vojenského útvaru tankového praporu v Lounech. Přišla mi odpověď asi po měsíci z Afriky. A ráno jsme měli nástup. Najednou ruch a někdo vyběhnul. Byl to písař a říká náčelníkovi, že mám jít nahoru k veliteli praporu. A na schodech mi povídá: ‚Člověče, nějaký průšvih, nahoře jsou kontrabráchové, kontráši. Cos udělal?‘ Přijdu tam a vidím tři soudruhy, zpupně vyhlížející. A začalo to. Dopis přišel nazpátek a bylo jasné, že v jejich očích jsem se dopustil téměř velezrady. Vyzradil jsem číslo vojenského útvaru v šestašedesátém roce. A víte, co mě zachránilo? Ten dopis přišel ve velké obálce, kde byly dvě krásné fialové známky, na kterých bylo In Memory John Fitzgerald Kennedy. Bylo to rok po atentátu a mě zachránilo od vězení, že jeden z kontrabráchů byl filatelista. Vzal si mě stranou a říkal, že by měl o jednu známku zájem, že když mu ji dám, tak to spláchneme pod koberec.“

  • „V roce 1968 byl uspořádaný první československý intercamp tady v Krkonoších, na Rýchorách. Byla to zvláštní společnost, protože v té době tam byly východní i západní státy, v podobě mladých lidí, různě ovlivněných politikou jejich země. Měli jsme krásný program a v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna jsme na vrcholu Rýchor u chaty Sokolka měli krásný táborák. Tehdejší redaktor časopisu Krkonoše Jirka Sehnal říkal: ‚Co se to děje, co blbnou ta letadla? To je nějaké cvičení.‘ Ráno jsme se probudili a bylo všechno jasné, protože přijel nahoru ředitel Klapka a říkal: ‚Je všechno špatné, jsme okupovaní. Dole v Maršově jsou Poláci a ruská jednotka jede sem na východ.‘ Tak jsem nelenil, hnal jsem dolů do Maršova, abych se nějak dostal do Vrchlabí, kde jsem měl rodinu. Slyšel jsem zespodu jet nějaká těžká vozidla, tak jsem zapadl v lese ke stromům. A skutečně jednotka ruských spojařů dorazila na Rýchory. Utábořili se nedaleko rezervace Dvorský les, což je památeční místo, které mají rádi především fotografové pro atmosféru pralesního typu lesa. A začali plenit, vyhrabali si zemljanky na nedaleké louce a začali plenit Dvorský les tak, že tahali všechno ležící dřevo a pálili ho.“

  • „Můj otec byl velmi zapálený člen KSČ. Ještě jsem samozřejmě nevěděl nic o společenském životě, co to obnáší být členem strany nebo nebýt členem strany, být kulakem, buržoazním živlem. Ale to vše jsem dostával zprostředkovaně a dělal jsem si o tom svůj úsudek. Ale díky k tomu, že jsem byl obklopen nádhernou krajinou, přírodou, tak sžití s tehdejší společenskou realitou, politickou, bylo přiměřené. Nebylo bolestivé.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vrchlabí, 26.02.2023

    (audio)
    délka: 01:14:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Hradec Králové, 11.09.2023

    (audio)
    délka: 01:03:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdo chce něco dokázat, neměl by hledat jednoduché a vyšlapané cesty

Detail z návratu po expedici na Severní Manásulu, Jan Štursa, 1979
Detail z návratu po expedici na Severní Manásulu, Jan Štursa, 1979
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Štursa se narodil 3. srpna 1943 v Litomyšli. Vyrůstal v České Třebové v rodině, kde železničářské řemeslo bylo tradičním povoláním. Jemu však místo této profese učarovala příroda. Dětství proto trávil touláním v okolní krajině a poznáváním různých rostlin, živočichů i minerálů. Studoval na jedenáctiletce a po jejím ukončení v 17 letech zvažoval, zda si vybrat cestu profesionálního hudebníka, nebo dát přednost své vášni pro přírodu. Nakonec zvítězila Přírodovědecká fakulta UK v Praze. Po jejím absolvování hned nastoupil do Správy Krkonošského národního parku, kde pracoval 40 let. Od roku 1967 je členem České botanické společnosti. V letech 1974 až 1989 působil jako tajemník Vědecké rady Správy Krkonošského národního parku a v letech 1990 až 1993 zastával funkci ředitele Správy KRNAP. Také pracoval na postu prezidenta pro Českou republiku ve společnosti EUROPARC Federation, která se zaměřuje na spolupráci mezi státy na poli ochrany přírody. Za svou mnohaletou práci v oblasti evropské ochrany přírody získal od této společnosti medaili Alfreda Töpfera. Během svého působení ve Správě KRNAP se věnoval ochraně přírody i výchově mladých lidí a bohaté popularizační činnosti. Vedl a lektoroval nesčetně přednášek a terénních exkurzí, byl konzultantem i oponentem desítek diplomových a doktorských prací. Patřil ke skupině vědců, která usilovala o zastavení nevhodné výstavby na vrcholu Sněžky. Spolupracoval s kolegy hlavně ze sousedního Polska, Německa a Slovenska, také za nimi jezdil. Účastnil se úspěšné expedice do Nepálu i mnoha dalších přírodovědných expedic. Od devadesátých let procestoval řadu území přírodovědecky a ochranářsky zajímavých a o svých cestách informoval veřejnost na přednáškách. Byl dvakrát ženatý a se svou první ženou vychoval dvě děti. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře Nadačního fondu Škoda Auto.