Josef Šubrt

„Pražské jaro jsme všichni přivítali, byli jsme nadšení tím, byla to doba, kdy si člověk říkal, tak teď konečně bez ohledu na to, jestli je straník nebo nestraník, tak na ty místa, já nevím, ve fabrice, tak to nastoupí skuteční odborníci, kteří každý rozumí té svojí profesi, já nevím, v pokladně a v práci přímo na jednotlivých pracovištích. Řeknu vám, že záhy, po několika měsících, tak že jsem touhle svojí vizí, že prostě teď to půjde… Řekl bych, že mě to zklamalo.“

„I potom 68. roce jsem chodil v Rusku s trikolorkou, měl jsem na levé straně klopy trikolorku, takže každý mohl okamžitě poznat, kdo jsem. Cítil jsem tam zvědavost, ti lidé tam se mě ptali: ‚Co se to tak u vás děje?“ A já říkal: ‚Nic, vůbec nic se tam neděje, (děje se to – pozn. ed.) protože jsme tam chtěli žít nějak podle svého, ale nic zlého se nepáchalo.‘ A tam byla občas odpověď: ‚I gazety píšú něco jiného.‘ Tak jsem jim vždy odpovídal: ‚Helejte, v gazety tam se píše leccos, ale vždycky to není pravda.‘ A to jsem obhajoval, že ten rok 68 byla okupace, to jsem opakoval a za tím jsem si stál i při rozhovoru s těma obyčejnými lidmi, a že jsem se s nimi dostal často do styku. A nestalo se mi, že by na mě někdo poslal nějakého tajného nebo že bych se bál se vyjádřit.“

„Tady v tom případě toho vrtulníku to bylo takový neobvyklý. Tam jsme nemohli sami, tam jsme viděli, že dohled je v tomhle tom jediném případě. A sami jsme nesměli na nic sáhnout. Každý měl svoji otázku a musel pracovat úplně samostatně, aniž by se na někoho obracel. Nesměli jsme spolu mluvit. A já jsem měl otázku, jestli příčinou té poruchy byl motor. A na tu jsem měl odpovědět a jinak nic.“