Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Suchá (* 1932)

• narodila se 20. března 1932 v Praze

• otec byl vojenským důstojníkem, rodina se několikrát stěhovala

• protektorát a druhá světová válka je zastihla v Táboře

• nástup komunistů k moci i pozdější invazi vojsk Varšavské smlouvy vnímala negativně

• po maturitě chtěla studovat učitelství, ale nastoupila jako vychovatelka na internátu táborské průmyslové školy

• 17. listopadu 1989 byla shodou okolností v Praze, viděla, jak policisté uzavírají okolí Václavského náměstí

Jaroslava Suchá se narodila 20. března 1932 v pražské Vojenské nemocnici – její otec byl totiž důstojník. Proto se také celá rodina několikrát stěhovala podle toho, u jaké posádky sloužil. Nakonec se usadili v pěkném státním bytě v jihočeském Táboře. Tehdy byly Jaroslavě čtyři roky a jejímu bratrovi dvanáct.

Na předválečné dětství v Táboře (a na chatu, kterou si rodiče postavili v nedalekém údolí u řeky Lužnice) vzpomíná jako na nejharmoničtější část svého života. Tu však ukončila mobilizace v roce 1938. Jaroslava nejdříve nechápala, proč najednou tatínek balí kufr a maminka lomí rukama a pláče. Bojového nasazení nicméně otec zůstal ušetřen – když v březnu 1939 české země obsadilo Německo a vznikl Protektorát Čechy a Morava, československá armáda byla rozpuštěna.

Rádio pod přehozem a otec na komíně

„Pan řídící Knot měl tehdy ve škole takovou naučenou řeč, jak to teď bude vypadat krásně a tak dále. Přihlásila jsem se a řekla: ‚Pane řídící, to, co vy tu povídáte, to není žádná pravda. Náš tatínek říkal, že s naší zemí je konec.‘ Pan řídící hned po skončení hodiny běžel k nám domů a tatínkovi doporučil, aby byl opatrnější. Tatínek si mě pak posadil do křesla, dal si židli proti mně a důrazně mi řekl, že i kdyby mi trhali vlasy nebo píchali něco pod nehty, odteď o tom, co se děje doma, nesmím říct ani slovo,“ vypráví Jaroslava Suchá. A opatrnosti bylo skutečně zapotřebí – v domácnosti stále měli „nevykuchané“ rádio, tedy ilegální přijímač bez předepsaných úprav, na kterém bylo možné poslouchat zahraniční rozhlasové vysílání. A protože za to hrozily přísné tresty, musela mnohdy malá Jaroslava odvést návštěvy nejdřív na balkon a ukazovat jim své bylinkové záhony na zahradě, než otec rádio zamaskoval.

Vyslovenou bídou podle pamětnice rodina během války netrpěla: babička, která se po smrti svého manžela odstěhovala na zmíněnou chatu, kde chovala drobné zvířectvo, dostávala za pomoc u sedláků něco pro rodinu na přilepšenou, otec se svou jednotkou ještě před jejím rozpuštěním také pomáhal zemědělcům, kteří mu nezůstali dlužni. Němci je nicméně přesunuli z erárního vojenského bytu do menšího po židovské rodině, která jim musela uvolnit místo a později skončila v koncentračním táboře.

„Tatínek nám dal různé instrukce, všichni obyvatelé domu chodili dolů do sklepa, kam si každý vzal nějaké teplé oblečení a nějaké zásoby, kdyby se něco stalo. A když začaly nálety ‚hloubkařů‘, náš bláznivý tatínek seděl s dalekohledem za komínem a běhal nás dolů informovat, co se kde děje,“ vzpomíná Jaroslava Suchá. Děsivá válečná realita se přesto rodině nevyhýbala, pamětnice si vybavuje popravy známých, nebezpečné skrývání deníku po zatčeném otcově veliteli, perzekuci židovských spoluobčanů. Během války také zemřel její bratr, který trpěl vážnou nemocí ledvin.

Vítězný květen a Vítězný únor

Osvobození v květnu 1945 má také v živé paměti: „Když přijížděli Rusové, běžela jsem do sklepa, vzala jsem krabici čokolády na vaření, kterou jsme tam měli schovanou, a začala ji jíst.“ V poválečných dnech také rodina ubytovala mladého sovětského důstojníka, který v Táboře po válce nějaký čas zůstal.

Nástup komunistů v roce 1948 vnímala Jaroslava Suchá negativně, bylo jí záhy zřejmé, že o majetek přicházejí i drobní živnostníci. Krátce poté zemřel její otec.

Po maturitě na táborském gymnáziu chtěla pamětnice, která měla vždy silný vztah k dětem, studovat učitelství, ale situaci (kromě malého důchodu její matky, vdovy v domácnosti) zkomplikoval i milostný vztah s budoucím manželem, takže místo vysoké školy nastoupila jako vychovatelka v internátě táborské průmyslovky.

Učit mravence mluvit

Vzhledem k úctyhodnému věku Jaroslavy Suché jsou její vzpomínky z pozdějších let méně podrobné.

Intenzivně prožívala invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968: „Špatně jsem snášela nespravedlnost, takže jsem sebrala památník, kde mám krásné zápisy od sovětských vojáků z osvobození, a běžela s ním za okupanty. Když jsem ale těsně u nich slyšela ten hluk a ryk, zalekla jsem se a vrátila se. Manžel mi běžel naproti – a když mě potkal, snad nikdy mě nepolíbil vášnivěji, jaký měl strach, že se mi něco stane.“

Také další důležité datum, tedy 17. listopad 1989, má spojené se strachem. „Byly jsme s kolegyněmi na zájezdu v Praze, kde jsme viděly houfy policistů uzavírajících Václavské náměstí. Bály jsme se, nevěděly jsme, co se bude dít. Žily jsme v Táboře, neměly jsme představu, co se v Praze děje,“ vypráví.

Pamětnice ale nelituje, že většinu života strávila v nesvobodě. Po pádu komunismu se snažila v rámci možností vynahradit si, že do té doby měla omezené možnosti cestovat do zahraničí. Říká, že politika ji nikdy nezajímala, ostatně nikdy nebyla členkou žádné (ani komunistické) strany, a je ráda, že její děti už mají jiný život. „Svoboda je pro mě vždycky zásadní. Vždyť to není jen pro mě, je to svoboda pro všechny. Když mám svobodu já, mají ji i všichni okolo. To je už dané tím, že mám ráda lidi, děti, společnost, že jsem veselá. Manžel vždycky říká, že bych pomalu chtěla učit mravence mluvit, kdybych byla na hájovně…“ uzavírá Jaroslava Suchá s úsměvem své vzpomínky.