Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Suchánek (* 1936)

• narozen 21. května 1936 v Brně

• roku 1947 nastoupil na biskupské gymnázium v Bohosudově

• roku 1950 zažil akci K v Bohosudově

• v roce 1959 absolvoval na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci katedru strojírenské technologie

• roku 1959 nastoupil do Slévárny Ostašov

• sledovala ho StB, několikrát dostal předvolání k výslechu

• roku 1962 sňatek se Zdeňkou Trdlovou

• 21. srpna 1968 přesvědčil Lidové milice ve Slévárně Ostašov, aby upustily od ozbrojeného útoku na okupanty

• roku 1992 odchod ze slévárny

• v roce 2009 odchod do důchodu

• roku 2022 bydlel v Liberci, věnoval se rodině a duchovním záležitostem

Rodinu Jana Suchánka pronásledoval komunistický režim od konce války. Jako věřící se ocitli záhy pod hledáčkem Státní bezpečnosti (StB). Otec Jan Suchánek se v roce 1951 vrátil z tříměsíční vazby jako mrzák. „Posadili ho do rohu mezi dvě lavice, na hlavu mu dali prkno a na něm se houpali dva lidi. Podařilo se jim tatínkovi vypáčit plotýnku. Samozřejmě ho mlátili. Musel lézt po zemi a lízat prach, který mu zanesl plíce,“ vzpomíná pamětník.

Sám Jan Suchánek o dva roky dříve zažil akci K na internátním jezuitském gymnáziu v Bohosudově. „Tehdy jsem měl v kapse roztrhaný výkres, poněvadž jsem dostal pětku, tak jsem to ze vzteku roztrhal. Dvakrát nebo třikrát mě uprostřed noci kontroloval jeden pán, víc jich bylo, a dotazovali se: ‚Co to je?‘ Byl jsem v tercii, v osmé třídě,“ vybavuje si Jan Suchánek. I jeho, jakmile dosáhl dospělosti, sledovala StB.

V den okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, která začala 21. srpna 1968, přesvědčil Jan Suchánek Lidové milice ve Slévárně Ostašov, aby složily zbraně. Pracoval v ní jako metalurg a cítil odpovědnost za slévárnu i za lidi. „Bylo velké shromáždění, tehdy jsem ho rozbil. Měl jsem delší proslov, že málo platné, musíme počítat s okupací. V okupaci žít, že budeme živit iks desítek nebo stovek tisíc lidí navrch, ale že se musíme s nimi naučit žít dál. A nemůžeme si myslet, že s puškami a kulomety půjdeme na armádu, jejíž tanky jezdí jeden za druhým a která má statisíce vojáků. Jinak by tady byla halda mrtvých,“ vypráví Jan Suchánek.

Díky svému proslovu se vyhnul stranickým prověrkám po roce 1968. Komise se totiž skládala z milicionářů, kteří chtěli 21. srpna 1968 střílet na Sovětskou armádu.

Dětství v Moravském krasu bylo plné dobrodružství

Rodina Suchánkových žila spořádaně v Moravském krasu. Matka Marie pečovala doma o děti Jana (1936), Josefa (1937), Pavla (1940) a Marii (1944). Starala se i o malé hospodářství, políčko s bramborami a zeleninou, kozy, králíky a drůbež. Kluci chodili do školy čtyři kilometry pěšky do Lažánek. Otec Jan Suchánek, absolvent obchodní školy, byl správce jeskyní. Tento post zdědil po svém otci Janu Suchánkovi, který zachránil život kněžně Salmové při lovu. Odměnou získal od knížete Salma hájenství a správcovství Moravského krasu.

Otec Jan Suchánek zkoumal místní jeskynní oblast pod vedením profesora Karla Vítězslava Absolona, významného archeologa první poloviny 20. století. Jan Suchánek využíval svých schopností pracovat s proutkem, díky kterým odhaloval místa, kde byla voda nebo dutiny. Malý Jan se svým o rok mladším bratrem Josefem při zkoumání pomáhali. Jezdili na loďkách po punkevní řece, zkoumali hloubku jeskyní. „V jeskyni Koňská jáma je propast a do ní se dá vlézt jeskyní, která je asi šedesát centimetrů vysoká. Dostali jsme s bratrem za úkol zjistit s acetylénovou lampou v ruce, jak vypadá krápník dole. Tatínek na nás čekal venku,“ vzpomíná na jedno z mnoha dětských dobrodružství v jeskyních pamětník.

V Kateřinské jeskyni se za války skrývaly desítky lidí

V počátcích druhé světové války německý důstojník, správce jeskyní v Moravském krasu, prozradil otci Janu Suchánkovi, že se v druhém dómu krápníkové Kateřinské jeskyně plánuje válečná výroba. Znamenalo by to jeho zničení. „Vím, že tatínek s dalšími lidmi upravili jeskyni tak, že zasypali prostup do dómu. Předělali průchod Kateřinskou jeskyní, zlikvidovali mapy a přemalovali je,“ popisuje Jan Suchánek.

Stejný německý důstojník na konci války pak varoval otce před likvidací vesnic spolupracujících s partyzány i německými dezertéry z wehrmachtu. Jan Suchánek vymyslel úkryt pro obě vesnice právě v zamaskovaném dómu Kateřinské jeskyně. „Byli tam schovaní od února 1945 do konce války, stačilo vypnout světla a Němci se tam nedostali,“ říká Jan Suchánek.

Další vzpomínka na válku se pojí s organizací Hitlerjugend, jejíž příslušníci zabrali hotel naproti jejich domu. Otec viděl, jak starší kluci mlátí mladší a všechny kluky pak šikanují dospělí. Šel a oznámil to jejich velení. Jan Suchánek jako člen odboje spolupracoval s partyzány. V posledních týdnech války německá armáda vybudovala opevnění okolo Moravského krasu, odkud chtěla ostřelovat postupující Rudou armádu. „Tatínek někde prošel frontu a předal sovětskému velení plány opevnění, takže oni ho pak obešli. Tatínek dostal sovětské vyznamenání, velkou červenou hvězdu, díky ní pak byl za komunistického režimu ve vyšetřovací vazbě jen tři měsíce,“ vybavuje si pamětník.

Na konci války Jan Suchánek s otcem a bratrem Josefem vyhloubili přístup do postranní jeskyně, kdyby bylo nutné ukrýt se s celou rodinou při závěrečných bojích. Šli domů už za tmy, jenže zapomněli na sekeru. Tatínek poslal Jana a Josefa, hrozilo jim nejmenší nebezpečí. Nesměli si svítit. „Lezli jsme tam po čtyřech a šátrali po sekeře. Byla úplná tma. Plížili jsme se zpátky domů. Tehdy jsem se bál nejvíc ve svém životě,“ usmívá se Jan Suchánek. Rudá armáda Macochu obešla, žádné krvavé boje se v místě nekonaly. Válka skončila.

Koukejte odsud zmizet!

„Vím, že někteří lidé tatínkovi sdělili, aby táhnul, že nebude už dělat správce jeskyní. Německého velitele zlikvidovali. Měl ženu, nevím, jestli i děti. Měl nebezpečnou vlastnost, že znal všechny udavače,“ ilustruje poválečné období v Moravském krasu Jan Suchánek. Suchánkovi uvažovali o emigraci do Argentiny, ale nakonec si vybrali Sudety – Liberec. Matka Marie chtěla do města, na vsi trpěla. Suchánkovi odjeli s dětmi, věci včetně dříví vezli ve dvou vagónech.

Koupili domek v Harcově, kde otec nesměl udělat rozvod vody. V opačném případě by zaplatil za dům o 50 tisíc korun víc. Marie Suchánková nosila v Liberci jídlo německým civilistům v táborech. Revoluční gardy zabavovaly všechny věci v domech odsunutých Němců. Jan si vzpomíná na hromady hraček, elektrospotřebičů u kostela v Harcově, pak všechno zmizelo. Útrapy stěhování dovršilo onemocnění všech dětí záškrtem, kluci byli v nemocnici, dvouletá sestra Mařenka v roce 1946 nemoci podlehla. V roce 1948 se narodila sestra Anděla.

Z doby na jezuitském gymnáziu těžím celý život

Jan získal v roce 1947 sociální stipendium a začal studovat na internátním jezuitském gymnáziu v Bohosudově u Teplic. O rok později tam nastoupil i bratr Josef. Víra byla v rodině Suchánkových silně zakořeněná. „Můžu říct, že za velkou část toho, co jsem, vděčím této škole,“ bilancuje pamětník. Měli k dispozici dva tisíce knih, herbáře a sbírky kamenů, které se vyrovnaly sbírkám Národního muzea. Vyměňovaly si je totiž jezuitské školy po celém světě mezi sebou. Výuka byla koncipována podle učení Jana Ámose Komenského.

V Bohosudově pobývalo asi sto žáků a dvacet učitelů. Všichni učitelé měli kromě teologie nejméně dvě vysoké školy, vystudovali další obory, třeba i na Sorbonně či na italských významných univerzitách. Žáci měli výborně zorganizovaný veškerý čas – volná četba, volná zábava, přísné studium a mírné studium, kde mohli spolu hovořit.

Navíc každý den procházeli dvoufázovým tréninkem. Hráli vybíjenou, fotbal, tenis, k dispozici měli i bazén. „Byli jsme pozvaní do vesnice na májovou oslavu. Hráli jsme s místními kluky fotbal a vyhráli jsme šest nula. Byla tam májka, kterou těsně před vztyčením odkůrovali, takže kmen klouzal. Nahoře visely bonbóny. Byl jsem tam pro ně třikrát. Nikdo z kluků ze vsi na ni nedokázal vylézt,“ vzpomíná pamětník.

Kromě učení a sportování hráli bohosudovští studenti ve vlastním orchestru, chodili do sadu, na exkurze a výpravy podobné skautským, hledali poklady. Jan tam nastoupil se čtyřkou z matematiky, pak měl jednu dvojku a od té doby samé jedničky. Což platilo i pro vysokou školu. Šikana mezi žáky byla vyloučená. Například do Janovy třídy chodil chlapec postižený po obrně, který výborně kreslil a maloval. Kluci ve třídě dostali od učitelů za úkol se o něj starat, všichni si ho velmi považovali a nikdo mu nesměl zkřivit ani vlásek.

Vzbudili je esenbáci a milicionáři

Studium v Bohosudově skončilo pro všechny v noci 14. dubna 1950. „Představte si, že vás v půlnoci vzbudí. SNB (Sbor národní bezpečnosti) v uniformách, milice a civilové. Do rána vás třikrát kontrolují, vždycky zase vzbudí a sčítají. To znamená jít z ložnice do jídelny, v jídelně poslouchat čtení seznamu a zpátky,“ pohnutě vypráví pamětník. Na jezuitské gymnázium dolehla akce K – nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů, jež proběhla v dubnu 1950. V Bohosudově byly podle protokolu prý nalezeny zbraně v kapli. Večer před razií v ní studenti uklízeli. Nebylo tam nic. Akci K předcházel vykonstruovaný proces Machalka s představiteli řádů, který měl likvidaci ideologicky odůvodnit před veřejností. Řeholníci byli nařčeni ze spolčení s Vatikánem za účelem podvratné činnosti vůči lidové republice.

Během akce se v Československu zlikvidovalo 219 řeholních domů a internovalo 2 376 řeholníků. Komunisté zabavili movitý i nemovitý majetek řeholí. Důsledkem celé akce vznikly mimo jiné obrovské škody na kulturním dědictví – mnohé klášterní stavby, které představovaly unikátní architektonické památky, nechal komunistický režim zchátrat, či je dokonce cíleně ničil. Zmizelo množství vzácných tisků, starobylý nábytek a umělecké předměty. První noci ze 14. na 15. dubna 1950, noci likvidace mužských klášterů, se říká také Bartolomějská noc řeholníků. (zdroj Wikipedie)

Se svými učiteli, mezi jinými páterem Cukrou, páterem Opavským, páterem Rabušicem, se už Jan Suchánek nesetkal. Naposled je viděl, když osudné noci stáli u zdi. Žáky pak příslušníci SNB odvezli do jiné budovy na převýchovu. Jana a Josefa se po pár dnech rodičům podařilo odvézt domů. Jan nastoupil na jedenáctiletku.

Zatkli ho kvůli pomoci voršilkám

Otec Jan Suchánek v Liberci byl členem Československé strany lidové. Peněz měli málo. Nevlastnili pozemek, takže nemohli nic chovat ani pěstovat. Otce kvůli náboženské víře sledovala StB. V září 1950 se rozběhla akce Ř, namířená proti ženským řádům. V podstatě kopírovala akci K, ale postupovala pozvolněji. Jan Suchánek v Liberci často navštěvoval klášter voršilek. Požádaly ho, aby schoval pozlacené předměty určené k bohoslužbám. „Tatínek je zahrabal, ale neuvědomil si, že ho pořád hlídají. Takže StB šla, věci vykopala a tatínka odvezla do vyšetřovací vazby,“ vzpomíná pamětník.

Rodina se ocitla bez prostředků, pomáhali jí přátelé. „Tatínek se vrátil po třech měsících jako mrzák. Měl vylomenou plotýnku, prokopnutou nohu a špatně dýchal. Nesměl říct nikomu nic o tom, kde byl a co se tam dělo,“ popisuje Jan Suchánek. Teprve později o svém věznění synovi vyprávěl. Otec se ze svých zranění do konce života nevyléčil. Pořád trochu pracoval, ale zdravotní stav ho velmi omezoval.

Jan Suchánek díky přímluvě dobrých lidí nastoupil na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. Studoval na katedře strojírenské technologie. Dostal 300 korun měsíční sociální stipendium, chodil na brigády, doučoval. Doma přispíval na stravu. „Když jsem měl promoci, mamince jsem zaplatil kabelku a šaty, aby mohla jít,“ říká Jan Suchánek. Vysokou školu absolvoval s červeným diplomem.

Věděl jsem, že ve znalostech musím být jednička

Po ukončení studia čekala Jana Suchánka půlroční základní vojenská služba. Byl omylem přiřazen k tajným letadlům na tajné letiště. „Po návratu mě zavolali na vojenskou správu a degradovali mě na desátníka,“ vypráví pamětník. Díky tomu měl stejnou hodnost jako bratr Josef, oba byli J. Suchánek. Josefa pak povolali během následujících osmi let dvakrát ročně na cvičení. Jednou za sebe a jednou za Jana.  

Po vojně v roce 1959 nastoupil Jan Suchánek do Slévárny Ostašov jako mistr. Továrna si ho vyžádala. Chodil do ní na brigády a v rámci své diplomové práce tam vymyslel a zaváděl novou technologii. „Věděl jsem, že jsem trvale sledován StB a klasifikován jako nepřítel dělnické třídy. Proto jsem musel být z hlediska znalostí jednička,“ vysvětluje pamětník. Jako jediný mistr v oboru měl vysokoškolský diplom. 

Později se dozvěděl, že ho ve slévárně sledovalo asi šest lidí a další venku. „Po dvou letech ředitel došel na okresní výbor KSČ (Komunistická strana Československa), aby s tím něco udělali, že je na mě samé udání. Skončilo to tak, že mě dostal ve fabrice na starosti jeden člověk a dělal jsem mu vrbu,“ směje se Jan Suchánek. Ředitel Jana Suchánka posílal řešit různá udání. Třeba šlo o skladníka, politicky nespolehlivého, který údajně podle Výboru lidové kontroly způsobil skladu velkou hospodářskou škodu. Jan Suchánek zjistil, že chyba je na straně vedení slévárny, což oznámil kontrole. Skladové listy se na její popud přepsaly a vše bylo v pořádku.

Postupem času se stal dílovedoucím, nakonec metalurgem a vedoucím rozvoje, což byla s jeho kádrovým profilem velká kariéra. Služebně jezdil do zahraničí: Německa, Švédska, Rakouska, Holandska, Francie. „Jednou se mi přiznal ředitel, že kvůli mně s předsedou místní partaje jdou každé tři roky na kobereček na okresní výbor KSČ a ptají se jich, jak je možné, že dělám, co dělám,“ komentuje pamětník. Odpovídali, že budou-li mít za něj náhradu, hned ho vymění. Nikdo takový se ovšem nenašel.

Ze slévárny Jan Suchánek odešel v roce 1992 poté, co ho ředitel sesadil z funkce. Jan Suchánek zjistil, že obchodní oddělení prodává pod cenou jejich bubny firmě, která s nimi dál obchoduje. Oznámil to řediteli, aniž věděl, že firma patřila ředitelově tchyni. Po 33 letech slévárnu opustil a živil se poradenstvím v oblasti metalurgie a výroby. Do důchodu šel ve svých 73 letech.

Někdo ho udal, že odhazoval u kostela sníh

StB sledovala Jana Suchánka nejen ve slévárně. Věděl, že mají své spolupracovníky mezi věřícími. O některých věděl, že udávají, přesto se s nimi přátelil. Od spolupracovníka, který byl na něj nasazen ve slévárně, se mnohdy leccos dozvěděl. Například řekl: „Víš, když budeš chtít, dojdi si k bazaru u kostela a nalaď si frekvenci kousek od vysílání Svobodné Evropy. Pak uslyšíš, co se říká v kostele. Na prostředním sloupu máme odposlech.“

O tom ale věděl i páter Dobiáš, který tam kázal. Jednou Janu Suchánkovi řekl: „Dneska budu kázat speciálně pro Pastýřskou.“ V Pastýřské ulici, kde v Liberci sídlila StB, byl ve sklepě několikrát na výslechu i Jan Suchánek. Šlo o záležitosti ohledně dovozu zařízení do slévárny a kontaktů na služebních cestách v zahraničí.

StB si vyměňovala informace o Janu Suchánkovi se svým spolupracovníkem nasazeným ve slévárně. Situace byly občas bizarní. Jan Suchánek cestou domů pomohl kostelníkovi odházet sníh od kostela. Slévárenský udavač na něj druhý den udeřil, že lidé jsou pohoršeni, že inženýr ze slévárny pomáhá u kostela. „Incident“ udavač oznámil předsedovi stranického výboru ve fabrice. Ten mu odpověděl: „Jak ho znám, dělá to z přesvědčení. Co kdybyste vy z přesvědčení vzal lopatu a odházel sníh okolo fabriky?“ 

S manželkou oslavili diamantovou svatbu

Pro Jana Suchánka byla rodina vždy na prvním místě. Se svou ženou Zdeňkou, rozenou Trdlovou, v červnu 2022 oslavili diamantovou svatbu. Poznali se v kostele, když Jan chodil do druhého ročníku na vysokou školu. Než po dvou letech Zdeňce vyznal lásku, nastudoval si dílo Tomáše Akvinského o tom, jaké povinnosti má muž vůči ženě a dětem. Zdeňka byla dětská sestra a děti v ordinaci ji milovaly.

„Třeba jsme jeli autobusem a nějaké dítě se vysmeklo matce a chytlo za ruku manželku, že se bude držet tety,“ ilustruje Jan Suchánek. Zdeňka Suchánková strávila řadu let i na mateřské dovolené. Manželům Suchánkovým se narodilo pět dětí: Jan (1963), Zdislava (1964), Tereza (1968), Vít (1973) a Michael (1976). Na své děti je Jan Suchánek hrdý, jejich partnery a partnerky vnímá jako své děti. V červnu 2022 měl devatenáct vnoučat a osm pravnoučat.

V roce 2022 žil v Liberci, věnoval se především rodině a duchovním záležitostem. Byl ve výborné fyzické kondici, ve studiu nám předvedl bravurní kliky na prstech. Považoval za důležité stále se učit, prohluboval svoji schopnost pracovat s podvědomím ve spánku.