„Byl jsem tenkrát technik a dali mně papír, jako prověrky: souhlasíš, nesouhlasíš, proč nesouhlasíš, proč souhlasíš. Já jsem to tehdy vzal, proškrtl, že odmítám odpovědět. A v šedesátém devátém roce už jsem šel strouhat paznehty s kovářem. Flinty mně jako myslivci sebrali. Nechtěl jsem poslouchat, no.“
„A v Brně měl 22. srpna kremaci, a protože byl v partaji, tak mu komunisté dali věnec. A my jsme neměli ještě nikde žádný hrob, tak jsme ty věnce dovezli z Brna a říkám si: ,Otec byl spálený, tak i ty věnce spálím.‘ A předseda partaje přišel za matkou, ať Rudolf dá ten věnec k pomníku rudoarmějcům. Bylo 22. srpna ’68! Vzal jsem ho stranou a říkám mu, že jestli ho tam chce dát, ať si ho tam zanese. A spálil jsem na dvoře ty ostatní věnce. A ten už byl poslední, tak jsem ho tam hodil taky. A to jsem si dal!“
„Tam se od roku 1960 už nesmělo nic spravovat, nedovolili výměnu oken, nic podobného. No a svolal nás pan Sláma, úředník z okresu, a dal nám vybrat: ,Buď budeš stavět, nebo si někde koupíš barák.‘ Nám bylo třicet roků, pro nás to bylo jednoduché, my jsme se pustili do stavby toho sídliště. Tady jsou skoro všechno Mušováci, drželi jsme se spolu.“
„My jsme jako děcka, v tom čtyřicátým šestým roce, chodili sbírat granáty. S vozíkem, normálně takový ten žebřiňáček, a po těch vinohradech, protože tam byli poměrně dost zakopaní Rusi, jak stříleli na to údolí, do těch Pasohlávek, tam se na ně nemohli dostat. A my jsme to jako děcka nakládali na vozík, nějakej Franta Rámus se mu říkalo, to byl policajt tehdy, takovej mladej kluk, a my jsme to po těch vinohradech, po těch zákopech sbírali na vozík a svezli důle po silnici pod Pískoviště, tam jsme natáhli dřevo a zalezli jsme z druhé strany, abysme byli schovaní, a on to podpálil.“
„Tam ty záplavy nebyly nijak nebezpečné. To se vylévalo jak na talířku. Píchali jsme kolíky a pozorovali, jak stoupne voda. Bylo to tam zjara týden a pak to odplavalo. Potom když koncem května nebo v červnu přišly bouřky, tak stoupla voda, ale za tři dni byla pryč. Stoupala tam, kde byly louky. JZD potom louky rozoralo, zničilo svodnice, které vodu odváděly, a pak už to škodilo víc. Ale i tak bylo jen pár baráků, kde jim stoupala voda až do chalupy.“
Odchodu z Mušova nelituji, ale na svou vesnici nikdy nezapomenu
Rudolf Suchánek
zdroj: Dobová fotografie z achrivu pamětníka, současná fotografie pořízena po rozhovoru s pamětníkem
zdroj: Dobová fotografie z achrivu pamětníka, současná fotografie pořízena po rozhovoru s pamětníkem
Stáhnout obrázek
Rudolf Suchánek se narodil 13. června 1937 v Bystrci, nedaleko Brna. Na podzim roku 1945 odešel jako osmiletý chlapec s rodiči do jihomoravského pohraničí, kde se rodina usadila na zemědělské usedlosti v někdejší německé obci Mušov. Na školách v Mušově a v Dolních Dunajovicích získal Rudolf základní vzdělání, poté odešel na zemědělskou školu do Divák. Po vojně založil rodinu, krátce pracoval v Brně, ale brzy se vrátil zpět do Mušova. Získal tu práci v JZD, odkud později odešel do Státního statku Mikulov, kde pracoval jako agronom. Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 začalo jeho potýkání se s komunistickým režimem. Z důvodu nesouhlasu s okupací země opakovaně čelil ústrkům, když byl v zaměstnání degradován na pozici traktoristy, jeho dceři bylo bráněno ve studiu na střední škole, jemu zase ve spolkové činnosti. Již od první poloviny 60. let se, stejně jako jeho spoluobčané, stává Rudolf bezmocným pozorovatelem postupného zániku Mušova, který byl socialistickým plánováním odsouzen k zatopení vodním dílem Nové Mlýny. Ačkoliv existovalo několik plánů na záchranu Mušova, byla obec i přes protesty občanů i ochránců přírody na konci 70. let srovnána se zemí a zatopena. Rudolf Suchánek se v roce 1977 s rodinou odstěhoval z Mušova do sousední obce Pasohlávky, kam přesídlila velká část obyvatel zatopené obce. Zemřel 21. června 2014 v Pasohlávkách.
