Miloš Šuchma

„Na to se tedy dost dobře pamatuju, když najednou do dvora přijela sajdkára, kde byli dva ruští vojáci a jedna ruská vojačka. A už byli dost opilí. Tak vtrhli do té kuchyně a říkali: Davaj vodka, davaj vodka a tohle. No, tak teta se strýcem, samozřejmě z toho byli trošku zděšení, ale přinesli jim nějakou slivovici a jídlo. A ten jeden voják mně podal pistoli a říkal, abych si zastřílel. V té kuchyni. Ta pistole byla větší než moje ruka, takovou jsem v životě neviděl. Tak jsem mu ji zas vrátil a on prostřílel tetě celý strop. Z toho šla dost hrůza. A protože byli dost opilí, řekli, že by chtěli přespat. Tak je dali do chatičky, kterou měli na zahradě. I s tou vojačkou. Dovedu si představit, že kdyby tu vojačku neměli, tak by tetu znásilnili, protože jak známo, tak Rusové znásilnili přes tisíc žen v Československu, když postupovali.“

„To si pamatuju velice dobře, mně bylo v roce padesát jedna jedenáct let a první školní den v té době byl 3. září 1951. My jsme přijeli den předem z chaty a ve čtyři ráno vtrhlo asi šest estébáků k nám do bytu. Domovník jim otevřel. Začali bouchat, tak jsme i my dřív nebo později museli otevřít. Otce okamžitě zatkli, toho 3. září. A matku zatkli na krátkou dobu, na nějaké výslechy. Pak ji pustili. Mě drželi v tom bytě. Nechali tam dva estébáky, kteří tam spali. Bylo to tak, že jeden estébák mě prohledával, jestli něco nemám ukrytého. A dokonce když jsem šel pro mlíko dolů, pod námi byl potravinový obchod, šel se mnou s pistolí.“