Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Jiří Suchomel (* 1944)

• narodil se 14. září 1944 v Kladně

• jeho otec byl architekt, matka lékařka

• dědeček sloužil jako voják v rakouské armádě, přičemž si kvůli dezerci ustřelil prst

• vystudoval architekturu na ČVUT

• pracoval jako architekt v ateliéru SIAL pod vedením Karla Hubáčka

• od roku 1985 vedl SIAL

• byl jedním ze spoluzakladatelů Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci a jejím prvním děkanem

• v roce 2022 žil v Liberci

V šedesátých letech využil částečně nabyté svobody a rozhodl se procestovat Evropu. Ráno 21. srpna 1968, které prožil v Cáchách, bylo ale nezapomenutelné. Přátelé probudili čtyřiadvacetiletého Jiřího Suchomela a oznámili mu, že do Československa vpadly sovětské tanky.

Se svou tehdejší přítelkyní zvažovali, že v Německu zůstanou. „Byl jsem ale skálopevně přesvědčen, že moje místo je tady. A taky že ten, kdo má odejít, nejsem já, ale Rusové,“ vysvětluje Jiří Suchomel. Po návratu do vlasti začal pracovat jako architekt v ateliéru SIAL pod Karlem Hubáčkem, jedním z nejvýznamnějších architektů své doby.

Práce v SIALu byla pestrá, několikrát se setkal i s Václavem Havlem. Později Jiří Suchomel převzal vedení ateliéru a vedl jej až do devadesátých let. Po sametové revoluci vyučoval na vysokých školách v USA i Rakousku a nakonec založil Fakultu architektury Technické univerzity Liberec, v jejímž čele šest let stál.

Dědeček si ustřelil prst

Jiří Suchomel se narodil 14. září 1944 v Kladně. Jeho otec byl architekt Jaroslav Suchomel a pocházel z rodiny truhláře Františka Suchomela z Ústí nad Orlicí. František Suchomel vykonal vojenskou službu v Dalmácii. Tam byl také odveden jako voják rakouského vojska během první světové války. Doma s manželkou nechal dvě děti. „Ale protože o Rakousko mu nešlo, tak si někde na hlídce v kopcích ustřelil ukazováček na pravé ruce, aby se dostal z války,“ líčí nasazení svého dědečka pamětník. Plán se mu povedl. Po první světové válce pověsil truhlařinu na hřebík a stal se městským strážníkem. Zážitky z války si však nechával pro sebe.

Maminka pamětníka Anežka Suchomelová byla lékařkou pocházející z rolnické rodiny od Náchoda. Otec dokončil studium architektury ještě před začátkem druhé světové války, Anežce Suchomelové však studium přerušilo zavření vysokých škol v listopadu 1939. Během druhé světové války se rodiče vzali a Jaroslav začal pracovat jako pracovník stavebního úřadu v Kladně.

Třídní učitelka skončila za mřížemi

Anežka Suchomelová jako nedostudovaná lékařka pracovala v kladenské nemocnici. Už během studií ovlivňovaly manžele Suchomelovy krajně levicové myšlenky, což vyvrcholilo v roce 1945 vstupem do Komunistické strany Československa. Po komunistickém převratu v únoru 1948 však vystřízlivěli. „Když byly procesy s Rudolfem Slánským, tak otec vytřeštěně seděl u rádia,“ vzpomíná pamětník. V sedmdesátých letech otce ze strany jeho soudruzi vyloučili, matku z ní vyškrtli.

Ani doma za zavřenými dveřmi si ale rodiče nedovolili kritizovat režim. Jiří Suchomel však na dětství v totalitním státě vzpomíná dobře. Jako dítě nevnímal třídní rozdíly rodin, přátelil se i s dětmi perzekvovaných rodičů. „Když jsem nastoupil do první třídy, tak jsme měli třídní učitelku, paní Lyskovou, která byla děsně hodná. Na konci první třídy zmizela a dozvěděli jsme se, že je ve vězení. Paní učitelka byla buď národní socialistka nebo sociální demokratka a roznášela nějaké letáky,“ vzpomíná na jediný zážitek na setkání s politikou v dětství pamětník. S paní učitelkou se viděl až po deseti letech.

O okupaci se dozvěděl v Cáchách

Jiří Suchomel vychodil jedenáctiletou střední školu v Kladně a odmaturoval v roce 1961. Ačkoliv jej lákalo i studium umění, nakonec se rozhodl pro praktičtější architekturu. U přijímacích zkoušek měl trojčlennou komisi, ve které nechyběl zástupce Československého svazu mládeže.

Během postupného uvolňování v šedesátých letech se dokonce otevřela možnost vycestovat do západních zemí. Jiří Suchomel spolu s dalšími spolužáky zjistili, že Československo spoluzakládalo organizaci IAESTE (Mezinárodní organizace pro výměnu studentů za účelem získání technické praxe) a hned v roce 1965 vycestoval do Bavorska. Mezitím díky výhře ve studentské soutěži na fakultě vycestoval s oficiální delegací do Paříže na sjezd Mezinárodního svazu architektů. „Já jsem spadnul z Prahy roku 1965 do Paříže roku 1965. Tam studenti měli auta!“ popisuje šok ze západního světa pamětník.

V dalších letech procestoval Velkou Británii a Norsko, kde stopem dojel až za severní polární kruh. Každý rok trávil v Cáchách, kde mu jeho zahraniční přátelé dokonce sehnali práci u jednoho architekta. Tak si vydělával peníze na další vyjížďky. Procestoval stopem Itálii a Francii, podíval se i do Holandska. „Tenkrát bylo stopování po Evropě běžná věc. Spali jsme po různých hostelech, případně na lavičkách v parku,“ popisuje stopování v šedesátých letech pamětník.

Z cestování po světě jej vytrhl až vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Opět pracoval v Cáchách. „Jednoho krásného srpnového rána mě kamarádi vzbudili a říkali: ‚Hele, u vás jsou Rusové!‘ Tak spadla klec,“ vzpomíná pamětník. 

Karel Hubáček se o své lidi staral

Zůstal ještě rok v cizině a poté se navrátil do vlasti, kde nastoupil do nově vzniklého ateliéru SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), který vedl významný architekt Karel Hubáček. Stejně starých architektů přišlo do SIALu zhruba deset a sdíleli povětšinou stejný příběh jako Jiří Suchomel. Karel Hubáček se o své architekty velmi staral, nechal jim dokonce přestavět budovu výletní hospody Na Jedlové v Liberci-Radčicích na ateliér.

V hospodě Na Jedlové se nacházely pracovní kóje, místo na spaní i na hygienu. Budova se kromě pracovního prostředí stala i centrem dění. „Zvali jsme si tam kamarády, kteří oceňovali, že je to takové místo, kde je možné se svobodně potkávat a vesele bavit,“ popisuje prostory pamětník. Ateliér navštívil několikrát i Václav Havel, načež mu architekti návštěvu opláceli občasným příjezdem na Hrádeček.

Pracovníci SIALu neměli pracovní dobu, měli pouze zadané úkoly. „Hubáček si nás takhle pěstoval. Když viděl, že se všichni flákáme, tak nás sjel plamenným způsobem. Tak jsme sklapli a pracovali,“ popisuje s úsměvem Jiří Suchomel práci pod oceňovaným architektem. Na Karla Hubáčka vzpomíná jako na respektovaného člověka s charismatem, který se staral o lidi kolem sebe. Mnoho jeho kolegů emigrovalo během sedmdesátých a osmdesátých let, což zapříčinilo částečné odborné oslabení tuzemské architektonické obce. V roce 1983 pak Stavoprojekt v Liberci sestěhoval všechny pracoviště na jedno místo a budova Na Jedlové byla jako ateliér zrušena.

Roku 1985 odešel Karel Hubáček do důchodu. „Dva roky předtím do mě začal hučet, že ateliér je potřeba udržet a že ho já po něm musím vzít. Já jsem nechtěl, vůbec jsem se na něco takového necítil, ale podlehl jsem tomu závazku,“ vypráví pamětník, jak se ve svých 40 letech stal vedoucím SIALu. V této funkci setrval až do devadesátých let 20. století.

Ve změnu v zemi nevěřil

K volbám nechodil. Vždy si jen vyzvedl voličský průkaz a hodil ho do kanálu. Nikdo na něj nikdy nepřišel. „Asi neměli takový přehled,“ komentuje své vyhýbání se všeobecné volební povinnosti pamětník. Na svých pracovních cestách do Západního Berlína během osmdesátých let se několikrát bavil s Němci o spojení obou částí města. „Tihle lidi, kteří byli osvícení, stejně staří jako my, inteligentní, říkali, že tomu nedávají naději, možná tak za dvacet třicet let,“ popisuje nálady v západoněmecké metropoli Jiří Suchomel. Stejně tak nechoval velkou naději na změnu ve své rodné zemi. V roce 1986 podnikl cestu do Moskvy, ve které na vlastní oči viděl nedostatky sovětského režimu.

Sametovou revoluci prožíval opět v zahraničí, tentokrát byl na pracovní cestě v Západním Berlíně. Do Liberce přijel až o dva dny později. „Věci už byly v pohybu, snažil jsem se v tom taky nějak fungovat. Všichni zakládali Občanská fóra. Chodil jsem na liberecké studentské koleje, kde to vznikalo, ale mezitím se už ty nejvýznamnější postavy, doktor Přemysl Sobotka a Petr Čermák, posunuly někam jinam,“ popisuje pamětník.

Jak upéct novou fakultu

Nad vstupem do akademického prostředí nikdy nepřemýšlel. Až po sametové revoluci dostal pozvání na několik zahraničních workshopů, nejprve do kanadského Montrealu, později do Vídně. V lednu 1991 obdržel pozvání na jeden semestr jako hostující profesor na University of Michigan, kde poprvé přišel do styku s vyučováním. „Já se za jeden večer musel naučit americké výrazivo, americké výpočetní postupy tak, abych mohl doprovázet tu skupinu studentů,“ vypráví o svém prvním velkém zahraničním angažmá pamětník.

Několik měsíců po návratu za ním přišlo vedení Technické univerzity Liberec s nápadem vytvořit fakultu architektury. A Jiří Suchomel souhlasil. Po třech letech pořádání Letních škol architektury již bylo jasné, že fakulta vznikne. Zrodila se 1. prosince 1994 a Jiří Suchomel se stal prvním děkanem. „Já měl takové náborové přednášky, kde jsem studentům jiných fakult ohnivě vysvětloval, jaké to bude v Liberci úžasné, ať k nám přestoupí. A to ještě žádná fakulta de facto neexistovala. Přesto se mi povedlo získat pět nadšenců, kteří k nám přišli,“ popisuje s úsměvem pamětník.

Devadesátá léta vnímá jako divoká, kdy do Čech přicházeli lidé, kteří nebyli důvěryhodní a podváděli. „Dobrým zvykem bylo neplatit za práci,“ vzpomíná s ironickým úsměvem pamětník. V devadesátých letech také odešlo ze SIALu mnoho jeho bývalých kolegů. V roce 1999 se k nim přidal a věnoval se výhradně univerzitě. Později se stal proděkanem Fakulty architektury Technické univerzity Liberec.

V roce 2022 žil Jiří Suchomel v Liberci a byl stále aktivní v akademické sféře.