Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Šulák (* 1928)

• člen radvanického sportovního klubu

• zatčen v souvislosti s odbojem ve sportovním oddíle, nebyl však do jednotlivých akcí zasvěcen

• vězněn v Kounicových kolejích v Brně

• KT Flossenbürg

• pochod smrti do Dachau

• elektromechanik u Geologického výzkumu

Dětství

František Šulák pochází z dělnické rodiny, otec byl navážeč u vysokých pecí ve Vítkovických železárnách, maminka pocházela z česko-německé rodiny.

„Moje maminka sloužila na faře, neměla se tam nijak dobře. Pan farář byl darebák. Vodily se na faru děvky, byly velké polnosti a oni museli dělat na polích. Dřít jak otroci a páni faráři si dělali, co chtěli.“

František Šulák se učil rovněž ve Vítkovických železárnách, ale po incidentu s chlapcem německé národnosti z učení odešel.

„Šel jsem se učit kotlářem do Vítkovických železáren a tam jsme se učili: v jedné řadě byli němečtí a v druhé čeští učni. No a tak jsme se zrovna moc v lásce neměli, oni nám kradli výrobky, co jsme měli předat mistrovi jako na zhodnocení. Já jsem měl nejlepší kus a ten mi Němec ukradl. A tak jsem se s ním porval.“

Od dětství byl pan Šulák tělesně zdatný, chodil boxovat do sportovního klubu Radvanice.

„Já jsem chodil boxovat a do řecko-římských zápasů. Zlomil jsem mu nos, a tak mě vyhodili. Tak jsem dělal dělníka.“

„Já jsem byl v dělnické odborové skupině, hrával jsem házenou, odbíjenou, než mě zavřeli. My jsme měli takový klub – čtyři kluci, chodili jsme každé ráno k řece, jestli byla zima, jestli bylo léto, prostě jsme cvičili.“

Zde se také pan Šulák setkal s činností odboje.

„Trenér Havlásek, to byl mistr Evropy, mě požádal, jestli bych nedělal takovou spojku mezi těma klubama mezi Frýdkem- Lískovcem – Radvanicemi a Vítkovicemi.“

Předčasně dospělý

Konfident však sportovce z radvanického klubu udal.

„Potřeboval auto na to rozvážku, tak se dal k Němcům a oni mu dali auto. A ten jeho syn dělal toho konfidenta a on prozradil celou tu skupinu, že je tam odboj v Radvanicích v tom klubu. Tak to všechno zavřeli.“

František Šulák byl zatčen v roce 1944 ve svých šestnácti letech.

„Mě zavřeli taky, ale ne na základě toho Klusáka, co to udal, ale kvůli těm klukům. Byl jsem zavřený v Ostravě na krajským soudě, tam jsem byl asi tři měsíce. Po třech měsících mě po výslechu převezli do Brna do Kounicových kolejí.“

Zřejmě jako mladistvý měl štěstí, že si ho Němci vybrali na práci - odklízení mrtvol.

„Pak mě předali do pracovního komanda, to byl takový dřevěný barák na dvoře Kounicových kolejí, tam jsme byli ubytovaní. Já jsem chodil pracovat na Masarykovu univerzitu, tam bylo gestapo. Tam jsem dělal jako pomocný síly zedníka. A jak dělali zátah na partyzány kolem Brna, tak vozili ty mrtvoly a my jsme je museli vykládat z auta, dávat do truhly, museli jsme s nima dělat všechno možný.“

„V prosinci už se blížila fronta k Brnu, tak nás evakuovali, naložili nás na vlak, bylo nás asi 850 a jeli jsme tři dny do Flossenbürgu. Tři dny bez vody, bez jídla, namačkaný v těch prasečákách ve vagonu, tam byla jenom sláma. To byli asi tři vagony a tři dni jsme jeli, než jsme dojeli do Flossenbürgu. A tam byla přímo trať do Flossenbürgu, ta už je teďka zrušená.“

Koncentrační tábor Flossenbürg byl jeden z těch lehčích táborů. I tady však nacisté zavraždili mnoho lidí.

„Vyložili nás a museli jsme utíkat do toho Flossenbürgu, do takového kopca nás hnali - prostě jak dobytek. Přišli jsme tam k hlavní bráně, tam už byli čtyři pověšení. To vždycky, když někdo něco udělal, tak ho tam hned pro výstrahu pověsili.“ Potom byli vězni odvšiveni, umyti a izolováni na karanténě.

„A na té karanténě jsme byli měsíc, kdo tam vydržel, protože tam to umíralo, ti starší lidi… tak nás zbylo asi tak 400 z těch 850, tak to všechno šlo do krematorky.“

Nejprve pan Šulák pracoval v třídírně oblečení.

„Chodili jsme na půdu přebírat prádlo po Židech, to jsme třídili podle velikosti a to šlo pro vojsko na frontu.“

Pan Šulák byl ale obviněn z krádeže košile, a tak se dostal do trestního komanda v kamenolomu.

„Já jsem, to už byl duben, a já jsem měl jenom košilu obyčejnu lehku a také lehké gatě, dřeváky, čapku žádnu. A tam jsem si našel taku košilu teplu, to jsem si oblékl pod tu lehku a přišla kontrola a tam esesák velitel přišel na kontrolu a našli, že jsem si oblékl tu košilu, tak říkal: ‚Tak zastřelit!‘ Jenže tam byl esesák, to byl kapitán, to byl jeho zástupce asi, nevím, on mu říkal, že on mi to dovolil, abych si tu košulu mohl obléct, ještě jsem si vzal taku modru čepicu, takového kulicha. Ale nepomohlo nic, tak za trest jsem musel jít do kamenolomu.“

Nenávist mezi oběťmi a udavači byla strašlivá. Po osvobození nepřežil jediný udavač.

„Prostě každý vězeň věděl, jaký který byl, kdo donášel, kdo jich týral. Tak ti donašeči nepřežili ani jeden. Prostě oni jich ubili.“

Jako mnohý z pamětníků koncentračních táborů vzpomíná pan Šulák na spoluvězně polské národnosti.

„Nejhorší kamarádi byli Poláci. Ti pro přežití by udělali nevímco.“

20. dubna 1945 byl spolu asi s 5 tisíci lidmi vyhnán na pochod smrti do Dachau. Skupina šla sedm dní bez vody a bez jídla. Došlo jen asi pět nebo šest set lidí. Vyhladovělí lidé se po osvobození hned najedli, z čehož dostali úplavici.

„Tak z toho dostali úplavici, přišel tyfus do toho, protože my, co jsme šli ten pochod smrti, pršelo, pili jsme vodu z příkopu, močůvka v tom byla, všechno… z toho jsme dostali tyfus.“

Dva dny na to Dachau osvobodili Američané. Pro zbídačené lidi a pro jejich osvoboditele nastala těžká situace.

„Tam byli vesměs všichni z pochodu smrti z Dachau, vězni, kteří neměli žádné jídlo a takové jídlo pro ně, jejich tělo to jídlo nesneslo.“

„Tak ti, co přežili, to bylo asi tak čtrnáct dnů nebo týden, co jsme leželi nemocní. Tak Američané nás vykoupali, odvšivili a léčili nás.“

Návrat do normálního života

„Jak jsme byli trochu schopní, odvezli nás do Mnichova do esesáckých kasáren na zotavenou, tam jsme byli čtrnáct dnů a pak nás znovu okoupali, očistili a navlékli na nás esesácké uniformy vojenské, akorát nám na rukáv dali trikoloru Československa tady na předek a odvezli nás domů, prostě do Plzně na vlak. Tím vlakem jsem přijel do Ostravy do Přívoza, tam nás prostě vysadili z vlaku z vagonu ven a teď se na nás vrhli Rusáci, chtěli nás postřílet, že jsme Němci, jenomže ta stráž, co tam byla – ajzenpoňácká, tak ti to zarazili. Pak přišlo to ruské komando, nevím už, jak se to komando jmenovalo, tak nás prostě dali bokem, že můžeme jít dom, dali nám jen takovou ochranu. Tak jsem šel z toho Přívoza do těch Kunčiček pěšky.“

Protože byl pan Šulák v německé uniformě, navíc v koncentračním táboře velmi zhubl, vážil jen 28 kg, vlastní maminka ho nepoznala.

„Přišel jsem dom, zabušil jsem na dveře, matka mi otevřela a viděla německého vojáka, tak zase zavřela a nechtěla se se mnou bavit. Ale potom mě poznala po hlase, pak teprve otevřela, chtěla mi dát večeřu, ale já jsem řekl: ‚Já nechcu nic jezt.‘ Protože jsem byl vyřízený…“

Týden po návratu domů těžce onemocněl zápalem plic.

„Otec mě odvezl do nemocnice na Fifejdy a ten doktor mu povídá: ‚Víte co, pane Šulák? Odvezte si ho domů, on vám stejně cestou domů zemře…‘ A jak jsme vyšli ven z té nemocnice, tak já už jsem zkolaboval, vyvrátil jsem se a už jsem nevěděl o světě. Probudil jsem se až za deset nebo jedenáct dní. Otec zavolal nějakou tu léčitelku lidovou a ta mě léčila kopřivama. Kopřivy sekali do kyšky a do prostěradla a do toho mě zabalili.“

Rodina Františka Šuláka se po válce přestěhovala na Bruntálsko, protože jejich domov musel ustoupit stavbě Vítkovických železáren.

„Práce tady nebyla žádná, tak jsem šel do textilky, tam se dělaly stuhy a primky, tak jsem tam dělal asi půl roku. Stuhy a primky zrušili a začali to přebudovávat na lisovny umělých hmot. Ale než to přebudovali, tak jsem šel do kamenolomu. Tam jsem dělal asi čtyři roky, zpátky jsem nešel. Mezitím jsem se v roce 1948 oženil. Založil jsem si rodinu.“

V roce 1948 se František Šulák oženil. Se ženou mají tři děti. Vyučil se elektromechanikem a v roce 1956 nastoupil u Geologického výzkumu jako elektromechanik na vrtných soupravách. Tuto práci vykonával až do svého odchodu do důchodu.

„Myslím, že jsem byl sportovně tak vytrénovaný, že jsem pak mohl přežít takové útrapy.“