František Šulák

„Zážitek byl nejhorší z Dachau, když nás osvobodili Američané, jak si lidi- vězni vyřizovali mezi sebou účty. Prostě každý vězeň věděl, jaký který byl, kdo donášel, kdo jich týral. No tak ti donašeči nepřežili ani jeden. Prostě oni jich ubili.“ „Byl jste svědkem třeba nějaké takové události, kde jste to viděl na vlastní oči?“„Viděl. Prostě dolámali jich, prostě veškeré kosti měl (donašeč) přelámané. Prosil, nepomohli mu, to bylo nejhorší u Francouzů a u Poláků.“ „Francouzi to taky dělali - jako ti Poláci?“ „Tam byli Francouzi, Poláci, Holanďané, Italové, Němci, tak nejvíc Poláků, taky Rusové tam byli. Tam bylo asi 42 národností zavřených, takže to je těžko soudit. Nejhorší ale kamarádi byli Poláci. Ti pro přežití by udělali nevím co.“

„V prosinci už se blížila fronta k Brnu, tak nás evakuovali, naložili na vlak, bylo nás asi 850 a jeli jsme tři dny do Flossenbürgu. Tři dny bez vody, bez jídla, namačkaný v těch prasečákách, ve vagoně, tam byla jenom sláma. To byli asi tři vagony a tři dni jsme jeli, než jsme dojeli do Flossenbürgu. A tam byla přímo trať do Flossenbürgu, ta už je teďka zrušená. Vyložili nás a museli jsme utíkat do toho Flossenbürgu, do takového kopca nás hnali - prostě jak dobytek. Přišli jsme tam k hlavní bráně, tam už byli čtyři pověšení. To vždycky, když někdo něco udělal, tak ho tam hned pro výstrahu pověsili. Přišli jsme, tak nás hned nahnali do koupelny, tam jsme se museli vysvléct, teď nás odvšivili, oholili, ostříhali, jak jsme byli okoupaní. Teď než jsme byli okoupaní, tak ti kápové měli hadice, tak nás tam mlátili a chvíli pustili ledovou, chvíli vřelou (vodu) a pak nás vyhnali ven na sníh. Tam nám dali vždycky, každému hodili oblečení a na tom sněhu jsme se museli obléct. Pak nás dali na karanténu, to byli čtyři baráky. A na té karanténě jsme tam byli měsíc, kdo tam vydržel, protože tam to umíralo, ti starší lidi… tak nás zbylo asi tak 400 z těch 850, tak to všechno šlo do krematorky.“

„Já jsem chodil na tu hlavní budovu, co tam bylo gestapo, byl tam šéf. A chodili jsme na půdu přebírat prádlo po Židech, to jsme třídili podle velikosti a to šlo pro vojsko na frontu. No a já jsem, to už byl duben, a já jsem měl jenom košilu obyčejnu lehku a také lehké gatě, dřeváky, čapku žádnu. A tam jsem si našel taku košilu teplu, to jsem si oblékl pod tu lehku a přišla kontrola a ten esesák - velitel přišel na kontrolu a našli, že jsem si oblékl tu košilu, tak říkal: ‚Tak zastřelit!‘ Jenže tam byl esesák, to byl kapitán, to byl jeho zástupce asi, nevím, on mu říkal, že on mi to dovolil, abych si tu košulu mohl obléct, ještě jsem si vzal taku modru čepicu, takového kulicha. No ale nepomohlo nic, tak za trest jsem musel jít do kamenolomu. To bylo takové trestní komando, co muselo furt běhat dokola kamenolomu. Zespoda jsme vzali kameně, vynesli nahoru, tam jsme je shodili dole a to bylo celý den.“

„Tam byli vesměs všichni z pochodu smrti z Dachau, vězni, kteří neměli žádné jídlo. A takové jídlo pro ně, to jejich tělo to jídlo nesneslo. Tak z toho dostali úplavici, přišel tyfus do toho, protože my, co jsme šli ten pochod smrti, pršelo, pili jsme vodu z příkopu, močůvka v tom byla, všechno..., z toho jsme dostali tyfus. Tak ti, co přežili, to bylo asi tak čtrnáct dnů nebo týden, co jsme leželi nemocní. Tak Američané nás vykoupali, odvšivili a léčili nás. Pak, jak jsme byli trochu schopní, odvezli nás do Mnichova do esesáckých kasáren na zotavenou, tam jsme byli čtrnáct dnů a pak nás znovu okoupali, očistili a navlékli na nás esesácké uniformy vojenské, akorát nám na rukáv dali trikoloru Československa tady na předek a odvezli nás domů, prostě do Plzně na vlak. S tím vlakem jsem přijel do Ostravy do Přívoza, tam nás prostě vysadili z vlaku z vagonu ven. A teď se na nás vrhli Rusáci, chtěli nás postřílet, že jsme Němci. Jenomže ta stráž, co byla ajzenpoňácká, tak to zarazili. Tak přišlo to ruské komando, nevím už, jak se to komando jmenovalo, tak nás prostě dali bokem, že můžeme jít dom, dali nám jen takovou ochranu, tak jsem šel z toho Přívoza do těch Kunčiček pěšky. Vážil jsem 28 kg. Přišel jsem dom, zabušil jsem na dveře, matka mi otevřela a viděla německého vojáka, tak zase zavřela a nechtěla se se mnou bavit, ale potom mě poznala po hlase, tak teprve otevřela. Chtěla mi dát večeřu, ale já jsem řekl: ‚Já nechcu nic jezt.‘ Protože já jsem byl vyřízený… Tak jsem lehnul, za týden jsem dostal těžký zápal plic, otec mě odvezl do nemocnice na Fifejdy a ten doktor mu povídá: ‚Víte co, pane Šulák? Odvezte si ho domů, on vám stejně cestou domů zemře…‘ No a jak jsme vyšli ven z té nemocnice, tak já už jsem zkolaboval, vyvrátil jsem se a už jsem, prostě už jsem nevěděl o světě. Probudil jsem se až za deset nebo jedenáct dní. Otec zavolal nějakou tu léčitelku lidovu a ta mě léčila kopřivama. Kopřivy sekali do kyšky a do prostěradla a do toho mě zabalili.“