Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslav Šulc (* 1941)

• narodil se 11. června 1941 v Brně

• maminka Milada Šulcová, rozená Nejezchlebová, se za druhé světové války zapojila do odboje

• pamětník vystudoval fyziku a matematiku na dnešní Masarykově univerzitě

• celý život se amatérsky věnoval astronomii, především meteorům

• 41 let učil na gymnáziu na Slovanském náměstí v Brně fyziku a matematiku

• je čestným členem České astronomické společnosti

• od roku 2006 na penzi

• v roce 2023 žil v Brně

Hodinami fyziky u Miroslava Šulce prošlo na gymnáziu na Slovanském náměstí několik generací Brňanů. Byl možná přísný – ne nadarmo o něm někteří žáci říkali, že je „velký pes na fyziku“. Ale snažil se celý svůj život neohýbat hřbet a v rozhodujících chvílích si uchovat čistý štít. Za normalizace člověk zpravidla neriskoval život, ale většinou „jen“ kariéru svoji a svých blízkých. Pro mnohé to bylo ale dost na to, aby se ohnuli. Za více než čtyřicet let se stal Miroslav Šulc svědkem celé řady pohnutých příběhů, které až na dřeň odhalily charaktery jejich protagonistů. Obstát pod tlakem normalizace mu pomáhala jeho víra v Boha, která pro něj znamenala pevné mravní zakotvení v bezútěšné době.

Drobné činy obyčejné ženy pomáhaly zastavit temnotu

Miroslav Šulc se narodil 11. června 1941 v Brně. Jeho tatínek Bedřich Šulc v roce 1915 po urychlené válečné maturitě doslova ze školní lavice narukoval do bojů na východní frontě. Po válce vzpomínal, jak na něj jeho velící důstojník během útoku křičel: „Dopředu, Šulc, dostanete zlatou!“ a vzápětí byl sám zastřelen. Jako mnoho dalších českých vojáků z rakousko-uherské armády dezertoval a přidal se k československým legiím, se kterými prošel až do Vladivostoku. Po válce pak pracoval jako státní úředník.

Maminka Milada, rozená Nejezchlebová, byla zaměstnaná jako úřednice v Ústředním spolku jednot učitelských. Za druhé světové války malým, ale statečným dílem přispěla k domácímu odboji tím, že pašovala z vězení motáky od Antonína Roupce, otce její blízké kamarádky Aleny, který byl jako člen ilegální organizace Obrana národa hned zkraje války zatčen a vězněn v Sušilových kolejích v Brně.

Dívky záměrně chodily na návštěvy ve dvou, aby mohla jedna z nich otázkami rozptýlit přítomného gestapáka a druhá využít jeho nepozornosti k přijetí zprávy nebo motáku. Antonín Roupec mohl tímto způsobem informovat ostatní příslušníky Obrany národa o průběhu vyšetřování, dávat instrukce, jak mají vypovídat v případě zatčení, a varovat je před vyšetřovacími metodami gestapa, které sám po tolika výsleších již dobře znal. Kdyby Němci počínání dívek odhalili, dalo se počítat s nejhorším. „Nejspíš by je zavřeli a možná i popravili,“ domnívá se Miroslav Šulc.

Soužití s osvoboditeli nebylo jednoduché

Ke konci války se Brno často stávalo cílem amerických a sovětských náletů. Když byla bombardovaná nedaleká Kuřim, lidé v Brně nic neslyšeli, zato ale v důsledku příznivých meteorologických podmínek slyšeli bombardování ze 140 kilometrů vzdálené Vídně. Maminku bomby děsily a rodina se rozhodla v posledním měsíci války z Brna utéct. Pěšky, vybaveni kočárkem a ruksaky, utíkali z Brna směrem na Svitavy. V Brně-Řečkovicích je zastihl nálet, před kterým se stihli ukrýt u cizích lidí ve sklepě jejich domu. Za Brnem je ochotně naložilo vojenské auto s rakouskými vojáky a dovezlo je do Kunštátu. Domů se vrátili až za měsíc, kdy už bylo Brno osvobozené. Dům, v jehož sklepě se schovávali při útěku, byl mezitím zcela vybombardován.

Sovětští vojáci, kteří osvobodili město, se stěhovali do domů a bytů Brňanů. K Šulcovým vnikli násilím. Našli zde německou vlajku, kterou museli lidé za protektorátu při slavnostních příležitostech vyvěšovat. Šulcovi se vlajky nestihli včas zbavit a sovětští vojáci je považovali za Němce či kolaboranty. Vyhrocenou situaci zachránil soused, který dosvědčil, že je rodina česká a bezúhonná. Vojáci se pak již chovali slušně a omezili se na to, že oknem vyhodili Šulcův divan, který jim uvnitř překážel.

Lidé nebyli z drsných hostů zrovna nadšení. „Sousedka Zahrádková z čísla 12 si stěžovala, že jí vojáci chodili kálet na půdu do lůžkovin, protože neznali WC,“ vybavuje si Miroslav Šulc. Zubař Nechvátal nechápavě kroutil hlavou, když za ním přišel sovětský voják s hrstí zlata a chtěl vytrhat zdravé zuby a nahradit je zlatými. „Soused Černý z čísla 9 to vyřešil geniálně. Ten si napsal na dveře cedulku ‚tyfus‘ a měl od nich pokoj,“ líčí pobaveně Miroslav Šulc. Situace se trochu uklidnila, když sovětské vojáky vystřídali Rumuni, kteří měli podle vyprávění návyky bližší těm našim.

Lidé mizeli fyzicky i ze stránek učebnic

V 1947 začal pamětník chodit do školy. V první třídě ještě recitovali básně o tatíčkovi Masarykovi, od druhé se už učili zpívat sovětskou hymnu. Když se děti hlásily na jedenáctiletou střední školu, musely v dotazníku uvádět profesi nejen svých rodičů, ale i prarodičů. Nevhodné profese mohly žákům vyhlídky na studia zmařit. To ale nebyl Miroslavův případ, jehož třídní původ byl „v pořádku“.

O politických procesech toho Šulcovi moc nevěděli, okrajově zaznamenali jen proces s Rudolfem Slánským. „Škola na to reagovala tak, že jsme museli z čítanky vytrhnout stránku o Švermovi, protože se na té stránce psalo také o Slánském,“ vzpomíná Miroslav Šulc. Je možné, že rodiče politiku řešili, ale jen mezi sebou – lidé v té době doma o politických poměrech před dětmi nemluvili, protože se báli, že děti řeknou veřejně něco nevhodného.

Když bylo Miroslavovi dvanáct let, tatínek zemřel a rodina se rázem ocitla v nelehké finanční situaci. Vítaným přilepšením bylo nájemné z jednoho pokoje, který maminka pronajímala studentům, a Miroslavovo sociální stipendium na střední škole. Maminka byla ovšem na bídu zvyklá z předválečných časů, a tak se skromnému životu snadno přizpůsobili.

Znalosti za jedna, světový názor za pět, výsledek za tři

S nástupem Antonína Novotného do funkce prezidenta v roce 1957 začala nová vlna náboženské perzekuce. Šulcovi byli věřící, ale do kostela se v těchto letech chodit neodvážili. Miroslavův profil byl už tak pošramocený posudkem s udáním uliční důvěrnice Chleborádové. Kádrové posudky se psaly na každého, kdo chtěl studovat na vysoké škole, a jejich součástí bylo vždy vyjádření takzvaného uličního důvěrníka, který dohlížel na chování obyvatel v okolí svého bydliště. Paní Chleborádová byla dlouholetá sousedka Šulcových, ale to jí nebránilo v tom oznámit, že Šulcovi chodí do kostela, a ztížit, ne-li znemožnit, Miroslavovi vysokoškolské studium.

Na střední škole pamětník zalhal panu řediteli, že „se vyrovnal“, tedy že už přijal „správný“ světonázor, a svou víru pak mnoho let před veřejností skrýval. Mnoho lidí v jeho okolí bylo v této době za své náboženské přesvědčení nějakým způsobem postiženo. Jedné spolužačce například přerušili studium, protože měla svatbu v kostele, jinou kvůli víře vůbec nepřipustili ke studiu a ze stejného důvodu byl patrně z práce propuštěn i učitel deskriptivy Horák. Miroslavův kamarád Zdeněk Bečka byl jako věřící takto hodnocen na střední škole z astronomie: „Znalosti za jedna, světový názor za pět, výsledek za tři.“

Astronomie byla tehdy součástí osnov na všeobecně vzdělávacích středních školách a vůbec byla režimem vydatně podporována, protože pomáhala popularizovat ateismus. Lavinovitě se v padesátých letech stavěly lidové hvězdárny, například v Boskovicích, Vyškově nebo Třebíči. V Brně byla hvězdárna dokončena v roce 1954 a v tomtéž roce byl otevřen kurz astronomie pro nejširší veřejnost. Miroslav se zúčastnil hned jeho prvního ročníku a s brněnskou hvězdárnou zůstal těsně spjatý po celý svůj život – nejdřív jako člen meteorické sekce pod vedením mimo jiné Jiřího Grygara a později jako její předseda.  

Za žert se platila vysoká cena

Na vysokou školu se Miroslav nakonec přece jen dostal a v roce 1958 začal studovat obor matematika a fyzika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, dnešní Masarykově. Režim o sobě dával neblaze znát i zde. Když bylo Miroslavovi devatenáct let, nacvičoval jako vysokoškolský student na stadionu za Lužánkami sestavu na II. celostátní spartakiádu. Vyvrcholením skladby bylo vztyčení rudého praporu. „Tenkrát pršelo a jeden student, jmenoval se Zvoníček, místo rudého praporu otevřel deštník. Tak mu na rok přerušili studium,“ vybavuje si Miroslav Šulc. Sám školu zdárně dokončil a získal místo na gymnáziu na Slovanském náměstí v Brně, kde pracoval jako učitel matematiky a fyziky od roku 1965 až do roku 2006, kdy odešel na penzi.

Šedesátá léta byla už mnohem uvolněnější, a tak si v roce 1962 mohli na majálesu studenti dovolit skandovat: „Není maso, není kmín, jen když létá Gagarin.“ V první polovině roku 1968 bylo ve společnosti cítit napětí, občas provázené výbuchy odvahy a vzdoru. Prezident Antonín Novotný, který se pokusil omezovat liberalizaci, byl začátkem roku pod tlakem reformních komunistů donucen odejít z funkce prvního tajemníka KSČ. Student Miroslav Pospíšil, jehož třídním učitelem pamětník byl, na to zareagoval malou rošťárnou – na obraz prezidenta, který visel ve třídě, dopsal několik slov. Původní text, který zněl: „První tajemník KSČ a prezident ČSSR“ doplnil takto: „UŽ NE První tajemník KSČ, ALE STÁLE JEŠTĚ prezident ČSSR.“

Jedna z učitelek si toho všimla, nahlásila tuto skutečnost ředitelce školy a ta nařídila Miroslavu Šulcovi, aby mezi svými žáky odhalil pachatele. Přitom pamětník zaslechl kohosi ze sboru poznamenat, že „na to Šulc nepřijde“. Ozvala se v něm ješitnost a on se rozhodl najít žáka podle rukopisu, což se mu podařilo. Po dramatickém jednání na pedagogické radě obdržel student důtku ředitelky školy a na konci ročníku měl dostat ještě dvojku z chování, ale k tomu již nedošlo – během těch několika málo měsíců Pražského jara povolilo tuhé sevření, které dusilo školství a celou společnost. Miroslav Šulc dodnes lituje, že na této události nese svůj díl viny. Své kolegyně, která aféru rozdmýchala, se od té doby poněkud bál. A oprávněně, jak se ukázalo později, kdy tato žena udala svou žačku, že chodí do kostela. Nahlásila to její třídní učitelce, která byla zároveň zástupkyní ředitele a členkou komunistické strany. „Ta měla ale naštěstí dobré srdce, a tak si to nechala pro sebe,“ vzpomíná Miroslav Šulc.

Posrpnové čistky vyvrcholily na gymnáziu kauzou Šabata

Srpnové události roku 1968 zastihly pamětníka na astronomické expedici na základně Ondřejov-Průhonice, jejímž cílem bylo pozorování meteorů. Vybaveni dalekohledy mohli amatérští astronomové dobře sledovat, co se děje nad Prahou. Každých 30 sekund nad nimi přelétávalo transportní letadlo Antonov 12, ozbrojené dvěma kanony. Kolem jezdily kolony aut, mnoho z nich ve vleku, protože byla porouchaná nebo neměla naftu. Radar na ondřejovské hvězdárně sami astronomové okamžitě vypnuli, aby se nestal cílem sovětského bombardování.

Když nastoupili v září roku 1968 studenti do školy, učitelé jim srpnové události nijak nevysvětlovali, protože všem bylo i tak všechno jasné. V roce 1971 se ovšem do normalizačního vysvětlování pustila učitelka ruského jazyka. „Řekla ve své hodině, že v takzvaném pamfletu Dva tisíce slov od Vaculíka byla instrukce, že se mají věšet komunisté,“ líčí Miroslav Šulc. Student Jan Šabata, syn Jaroslava Šabaty, reformního komunisty a disidenta, jí právem oponoval. Učitelka rozpoutala skandál, který se donesl až k prokurátorovi, a pedagogická rada gymnázia hlasovala o vyloučení studenta Šabaty ze studia. Proti se postavili pouze dva členové učitelského sboru – komunistka Vlasta Skácelová a katolička Jarmila Ondříková. Miroslav Šulc nehlasoval, protože byl ten den na školním výletě. Je ale přesvědčen, že kdyby tam tehdy byl, hlasoval by rovněž proti vyloučení. Nakonec policie případ uzavřela s tím, že se nestal žádný trestný čin, a Jan Šabata odmaturoval.

Hned na podzim se ale Jan Šabata zapojil do protirežimní letákové akce, byl zatčen a odsouzen nepodmíněně na dva a půl roku do vězení. Škole bylo vytknuto, že připustila k maturitě studenta, který se později projevil jako nebezpečný živel. V důsledku toho byl za trest na jinou školu přemístěn ředitel Ladislav Wohlgemuth, zástupkyně Marie Pleská a zástupce Antonín Hynšt. Třídní učitelka Taťána Daňhelová a dvě učitelky, které hlasovaly proti vyloučení, byly přesunuty na učiliště.

Normalizací se proplouvalo v šedé zóně mezi poslušností a rebelií

V napjaté atmosféře sedmdesátých let narostla do skandálních rozměrů i tak nevinná událost, jako byl církevní pohřeb studenta. Tehdejší ředitel gymnázia Leopold Liškář, člen komunistické strany, podobně jako většina tehdejších ředitelů gymnázií, poučil pedagogický sbor, že je politicky neúnosné, aby se studenti účastnili pohřebního obřadu v kostele. Studenti proto čekali s učitelským dozorem před kostelem a pak směli doprovodit pozůstalé na hřbitov. Někteří žáci si napsali falešné omluvenky a obřadu v kostele se zúčastnili tajně. Mnozí učitelé o tom věděli a neudali je, protože opatření vnímali jako nesmyslné. Mnoho oficiálních příkazů a zákazů se v té době obcházelo podobným způsobem a s vědomím všech zúčastněných i těch, kteří nařízení vydávali.

Ideologický nátlak na učitele i studenty nebyl silný, ale byl všudypřítomný. Ve výuce fyziky měl například učitel zadávat studentům příklady s brannou tematikou. Při studiu na gymnáziu se dostávalo zvláštní péče studentům z dělnických rodin, například formou mimořádných konzultací. Když žák dělnického původu propadl, musel se z toho vyučující zodpovídat. Miroslav Šulc si vzpomíná na studentku, která měla podle všech pravidel propadnout po nezvládnuté opravné zkoušce. Protože ale měla dělnický původ, mohla zkoušku opakovat, a jelikož se jí napodruhé povedla, mohla pokračovat ve studiu.

V lednu roku 1977 se konal na jakési chatě večírek, kterého se zúčastnilo několik studentů. Jeden z nich, student čtvrtého ročníku Jiří Heger, zde spolužákům přečetl nedávno zveřejněnou Chartu 77. Někdo z jeho kamarádů to řekl doma rodičům a ti nelenili a Jiřího Hegera udali. Bylo proti němu zahájeno stíhání pro trestný čin pobuřování a na škole pedagogický sbor hlasoval o jeho vyloučení ze studia. Proti hlasovali tři lidé – básník Vít Slíva, Jiřina Šťastná a Miroslav Šulc, všichni katolíci. Student byl v posledním, maturitním ročníku vyloučen ze školy. „Nejprve dělal kulisáka, potom utekl do Švýcarska, ze Švýcarska poslal pozdrav řediteli, odešel do USA a tam vystudoval medicínu,“ vypravuje Miroslav Šulc.

Není pravda, že by člověk nic nezmohl

Po roce 1989 sice docházelo podle Miroslava Šulce ve školství k přešlapům, ale možnost otevřeně se přiznat k víře v Boha a jako občan ovlivňovat věci veřejné všechno špatné převážila. Bylo například období, kdy nesměli učitelé informovat rodiče o prospěchu studentů starších osmnácti let a takoví studenti si mohli také sami omlouvat absenci. Miroslav Šulc tehdy telefonoval na ministerstvo školství a vysvětloval negativní dopady takového opatření. Školský zákon byl skutečně brzy nato změněn a Miroslav Šulc se domnívá, že to bylo i jeho zásluhou: „Není pravda, že by člověk nic nezmohl.“

Miroslav Šulc bydlí stále v Brně. Má dvě děti a čtyři vnoučata, pro které sepsal rodinné paměti. Do roku 2015 působil ve funkci hospodáře astronomické Společnosti pro meziplanetární hmotu. Na přání Jiřího Grygara nahrál zvukové paměti z oblasti astronomie a kromě toho psal několik let kroniku meteorické sekce brněnské hvězdárny, jejíž digitalizovaný text poskytl také Archivu města Brna. Jeho životním mottem je masarykovské „nebát se a nekrást“. Své studenty u maturit nabádal: „Nebojte se, nebo z vás udělají červa, kterého přišlápnou.“ Je přesvědčen, že proti všem druhům diktatur chrání člověka ideové zázemí. „Náboženské přesvědčení byla výborná obrana proti komunistickým idejím,“ dodává pamětník na závěr.