Šebestián Šulc

* 1939

  • „V jednom tom dni bylo narušení státní hranice. A volá mi Tlachač z Pardubic, z té 'špačkárny', to byla ta hlídková věž u toho drátěného zátarasu, a volá mi: ‚Člověče, támhle zastavil Puch, červený.' - To byl skútr, rakouský Puch - 'A jdou nějací lidi k drátěnému zátarasu, co mám dělat?‘ No, já jsem byl největší šarže, šéf byl doma, já jsem byl dozorčí důstojník roty, tak jsem mu do telefonu říkal: ‚Prosím tě, co povídáš? Ty nevíš, Mirku, že musíš projít podchodem a pod drátěným zátarasem?‘ - Tam byl vchod jako studna a podchod prokopaný, na druhé straně se dalo vylézt. - '...A přivézt je na rotu, to nevíš?‘ No on je přivedl na rotu, já jsem volal do Brna. Byli to mladí lidi na svatební cestě. Říkali, že si chtěli sáhnout na drátěný zátaras na čáře. Na železnou oponu. No tak jsem je tam měl a přijeli z oddělení 66 z Brna, taková ta tajná policie, a vyslýchali je. Mě dali, abych je hlídal. Když tam byli sami, v té pévéesce, tak jsem schoval pistoli, aby to na mně neviděli. Ten Rakušan se mě zeptal, jestli si může pustit rádio. Měli takové malé rádio tranzistorové, koukali jsme tehdy jako blázni. Pak se zeptal, jestli si může zapálit, no a já jsem se styděl. On mi najednou povídá: ‚Vy jste ruští soldáti, vy jste ruští vojáci.‘ A já jsem říkal: ‚Nejsme ruští vojáci.‘ A on to opakoval. A já jsem řekl: ‚Ne, my nejsme.‘ No, zaručeně jsem ho nepřesvědčil.“

  • „Já mám naprosto jasné... vidím ty bomby, jak padají na nádraží. Ale my jsme bydleli zhruba tak dvanáct set metrů od toho nádraží, takže to bylo jenom, že jsem to viděl. Ale pak v tom období, kdy už byla stabilizovaná situace, demarkační čára takzvaného osvobození, mezi americkou armádou generála Pattona a sovětskými jednotkami, tankovými, které přijely prakticky devátého [května], to znamená o dva dny později. Sedmého přijeli do Rokycan Američani a demarkační čára byla na konci zastavěné plochy Rokycan směrem na Prahu. Směrem k Borku, teď je tam krásný pomník. Dřív jsme nesměli říkat nic jiného, než že nás osvobodila sovětská armáda. No a taťka mě posadil v těch mých šesti letech na kolo a jezdil se mnou tím prostorem, kde byly americké jednotky. Viděl jsem soustředění u Bušovic. Takový polní zajatecký tábor Němců. Viděl jsem na vlastní oči, jak vyběhl dědeček... Šla skupina těch německých mladých kluků v uniformách a vyběhl dědeček, vytrhl plaňku z plotu a toho mladého Němce zabil tím, že... Prakticky mu rozrazil hlavu tím velikým hřebíkem. A viděl jsem, jak padl do příkopu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Most, 12.02.2021

    (audio)
    délka: 02:01:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celé Rokycany se zbláznily do Američanů

Šebestián Šulc na dobové fotografii
Šebestián Šulc na dobové fotografii
zdroj: archiv pamětníka

Šebestián Šulc se narodil 4. srpna 1939 v Praze, vyrůstal ale v Rokycanech, kam se v roce 1942 s rodiči přestěhoval. Jako šestiletý zažil nálety spojeneckých letadel, příjezd jednotek americké armády i příjezd Rudé armády krátce poté. Vzpomíná, jak městem procházely tisíce zajatých německých vojáků a jak se prostřednictvím rodičů dozvěděl o zatčení K. H. Franka. Po maturitě na průmyslové škole nastoupil krátce do svého prvního zaměstnání a v roce 1958 začal plnit povinnou vojenskou službu u útvaru znojemské brigády pohraniční stráže. Vystudoval poddůstojnickou školu a po dva roky pak střežil hranici proměněnou v nepropustnou ‚železnou oponu‘. Po vojně se vrátil do Rokycan a oženil se. Pracoval ve stavebnictví a v témže oboru začal po roce 1989 i úspěšně podnikat. Jeho celoživotním zájmem se stalo cestování. Během svých cestovatelských výprav navštívil mnoho zemí celého světa a svoje zážitky z cest předává dál formou přednášek. Jeho cestovatelské zkušenosti ocenil i slavný cestovatel Miroslav Zikmund. Od roku 1990 bydlí v Mostě, kam se přestěhoval po sňatku se svou druhou ženou. Stále řídí vlastní stavební firmu.