Šebestián Šulc

„V jednom tom dni bylo narušení státní hranice. A volá mi Tlachač z Pardubic, z té 'špačkárny', to byla ta hlídková věž u toho drátěného zátarasu, a volá mi: ‚Člověče, támhle zastavil Puch, červený.' - To byl skútr, rakouský Puch - 'A jdou nějací lidi k drátěnému zátarasu, co mám dělat?‘ No, já jsem byl největší šarže, šéf byl doma, já jsem byl dozorčí důstojník roty, tak jsem mu do telefonu říkal: ‚Prosím tě, co povídáš? Ty nevíš, Mirku, že musíš projít podchodem a pod drátěným zátarasem?‘ - Tam byl vchod jako studna a podchod prokopaný, na druhé straně se dalo vylézt. - '...A přivézt je na rotu, to nevíš?‘ No on je přivedl na rotu, já jsem volal do Brna. Byli to mladí lidi na svatební cestě. Říkali, že si chtěli sáhnout na drátěný zátaras na čáře. Na železnou oponu. No tak jsem je tam měl a přijeli z oddělení 66 z Brna, taková ta tajná policie, a vyslýchali je. Mě dali, abych je hlídal. Když tam byli sami, v té pévéesce, tak jsem schoval pistoli, aby to na mně neviděli. Ten Rakušan se mě zeptal, jestli si může pustit rádio. Měli takové malé rádio tranzistorové, koukali jsme tehdy jako blázni. Pak se zeptal, jestli si může zapálit, no a já jsem se styděl. On mi najednou povídá: ‚Vy jste ruští soldáti, vy jste ruští vojáci.‘ A já jsem říkal: ‚Nejsme ruští vojáci.‘ A on to opakoval. A já jsem řekl: ‚Ne, my nejsme.‘ No, zaručeně jsem ho nepřesvědčil.“