Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Sulíková (* 1934)

• narodila se 31. března 1934 v Praze, od roku 1939 žije Praze 5 Lahovicích

• školní docházku zahájila v roce 1940 na obecné škole ve Zbraslavi

• od roku 1944 navštěvovala dívčí gymnázium v Drtinově ulici

• v období Pražského povstání se zapojila do stavby barikády v Lahovicích

• svědkyně tragických událostí z období Pražského povstání v Lahovicích

• zúčastnila se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• v roce 1952 odmaturovala na pedagogickém gymnáziu ve Voršilské ulici

• pracovala jako učitelka základní školy, učila hlavně přírodopis a zeměpis

• nejdéle působila ve Štěchovicích (v letech 1968 až 1992)

• v roce 2002 zažila ničivé povodně v Lahovicích

• v roce 2023 žila v Praze

Marie Sulíková je především pamětnicí dramatických událostí z konce války v Lahovicích, kde Němci postříleli více než dvě desítky lidí. Jako jedenáctileté dítě riskovala, když venku přes zákazy dospělých sbírala patrony s kamarádem Ladislavem Balabánem. Toho zezadu smrtelně postřelil německý voják, chvíli poté, co odběhla do domu. Velké štěstí měl také její dědeček a strýc, kteří jen o fous unikli masakru a byli nacisty „pouze“ odvedeni jako rukojmí. A zatímco Praha oslavovala osvobození, pro lidi z Lahovic válka neskončila. Ještě v noci prchali z obce, protože dostali zprávu, že bude vystřílena.

Školní léta v protektorátu

Marie Sulíková, rozená Vaidlová, se narodila 31. března 1934 v Praze do rodiny berního úředníka Karla Vaidla a Marie, rozené Stehlíkové. Otec pocházel ze statku od Slaného, matka z Lahovic (dnes Praha 5), kam se rodina přestěhovala v roce 1939 z Kladna, kde otec předtím pracoval. V Lahovicích žili její příbuzní. Mezi ty nejbližší patřil dědeček Jan Stehlík který provozoval košíkářství, pěstoval vrby na košíky, obhospodařoval pole s jahodami, rajčaty a bílým mákem. V nedaleké Zbraslavi a v Praze měla rodina další část širšího příbuzenstva.

Marie Sulíková vzpomíná na německou okupaci, kterou zažila jako pětiletá na cestě přes most ze Zbraslavi. Z německých okupačních jednotek, které přijížděly na motorkách se sajdkárami, měla čirou hrůzu. Později, v roce 1942, po atentátu na říšského protektora zažila rodina noční domovní prohlídku, ale tu si Marie nepamatuje. Jen od rodičů ví, že se prý příslušníci SS dívali i do postele, zda v ní opravdu spí dítě.

V roce 1940 nastoupila do první třídy obecné školy ve tři kilometry vzdálené Zbraslavi, kam chodívala pěšky. V roce 1944 absolvovala zkoušky na měšťanku a dostala doporučení k přijímacím zkouškám na gymnázium. Rozhodla se pro dívčí reálné gymnázium v Praze na Smíchově. „Kromě klasické zkoušky, která probíhala česko-německy, vyžadovala okupační moc i zkoušku z tělocviku. Na ten zkouškový den si pamatuji moc dobře, protože po zkouškách jsem čekala do odpoledne na výsledky a přišel za mnou tatínek s obědem. Nedalo se nikde nic koupit, vše bylo na lístky. Se skupinou lidí jsem pak čekala v podchodu pod železniční tratí v Hlubočepích. Tam se objevil roj bombardérů. Nízko letící stříbrná letadla mě fascinovala, ve slunci se blýskala. Letěla někam na východ.“

Marie u zkoušek uspěla, ale budovu gymnázia záhy zabrali Němci. Studenti se tedy učili v budově měšťanské školy ve Vltavské ulici. Výuka v posledním roce války byla často přerušována leteckými poplachy, kdy se utíkali schovat do krytu, také chybělo uhlí. Nakonec tedy zůstali studenti doma a chodili si jen pro úkoly.
 

Pražské povstání

V sobotu 5. května 1945 byla Marie na návštěvě u sestřenice na Zbraslavi. Strýc, který pracoval v Praze, ji v poledne urychleně poslal domů s tím, že v Praze je povstání. Pěšky došla do Lahovic a u přívozu před ní vyjelo šest německých vojáků na koních a na modřanské straně stáli další. „Neměla jsem z toho dobrý pocit. Předešla jsem je, a když jsem dorazila domů, před domem stála dodávka místního zelináře Kaila. Skupinka mužů do ní nastupovala a odjížděla na pomoc Praze,“ vypráví Marie Sulíková.

Vzpomíná, že na Zbraslavi byl v té době odstraněn německý správce Zbraslavského zámku, kde byli vojáci a zbraně. „Tehdy se objevil na scéně generál Mejstřík, který rozhodl, aby se převezly zbraně ze zámku do Prahy. Můj otec s dalšími muži jimi naložili auto a odvezli je do Prahy. Do své smrti pak otec litoval, že neuposlechli prosby lidí, se kterými se setkali u Štefánikových kasáren na Smíchově. Otec ale chtěl uposlechnout rozhodnutí generála Karla Mejstříka, že mají zbraně odvézt do Bartolomějské ulice. Do své smrti říkal, že jim ty zbraně měli dát, protože Smíchov by byl lépe vyzbrojený,“ vypráví Marie Sulíková. Ta se zapojila v Lahovicích do stavby barikády z velkých dlažebních kostek. „Dříve na tom místě stála krásná velká benzinová pumpa,“ upřesňuje místo barikády pamětnice. Až nedávno se dozvěděla z Českého rozhlasu informaci, že se tato velká lahovická barikáda postarala o to, že se Němci dostali do Prahy až 7. května, zatímco Zbraslav byla obsazena už 6. května.

„Ovšem přes spoustu mrtvol,“ říká Marie Sulíková a vzpomíná, že vedle lahovického mostu byla velká chatová osada Lebedov s restaurací. Vypráví, že kdo mohl a měl zbraň, šel do chatové oblasti a odtud bránil Lahovice před Němci. Vzpomíná, že v Komořanech toho času zastřelili německého velitele. Přestože nešlo o lahovickou událost, začali Němci vraždit lidi v Lahovicích. „Začali v domech za mostem. Vytahovali je z domů, znásilňovali děvčata, stříleli obyvatele domů na ulici. Dostali se i do domu pana Tomáška, který vlastnil přívoz. Jedna učitelka němčiny se pohotově chopila toho jednoho Němce, začala ho objímat a německy volala: ‚To jsme rádi, že jste to vy, my jsme se báli, že jsou to Rusové!‘ Takže těm se nestalo nic. Němci pokračovali dál přes most a tam zastřelili jejího manžela. Byl ukrytý u Císařovských a Němci je všechny vytáhli z domu,“ líčí události Marie Sulíková.

Němci se prý zastavili až u domu, který sousedil s domem dědečka pamětnice. „To bylo štěstí, protože mého dědu, strýce a další lidi si vzali už jen jako rukojmí. Cestou však ještě zastřelili pana Holečka, který měl hasičskou uniformu a oni si mysleli, že je kdovíco. Byl otcem dvou dcer,“ vypráví pamětnice. Dědečka se strýcem a dalšími vedli Němci do Chuchle, kde narazili na vlasovce. Vrátili se tedy zpět do Lahovic a rukojmí zavřeli do budovy, kde dnes sídlí policie. „Tatínkovi a několika dalším mužům se povedlo utéct do Slivence a domů se vrátili až 9. května,“ vypráví Marie Sulíková.

Marie bydlela s rodiči v činžovním domě, do jehož sklepa se přišly ukrýt ženy s dětmi z celého okolí. U vchodu hlídali dva staří muži, obyvatelé domu. „Snesli jsme tam peřiny, deky, jídlo a tam jsme přežili konec války. Byl tam s námi jediný mužský, Jiří Kail, který jezdil někam jako spojka. Jednou se vrátil a pravil, že ho Němci zahlédli. Ženy ho tedy strčily mezi nás děti, narazily mu rádiovku, přikryly nás peřinami. Němci, kteří do sklepa vešli, nezjistili žádného mužského a tím se zachránil.“

Smrt kamaráda Ládi Balabána

Marii bylo na konci války 11 let a se svým čtrnáctiletým kamarádem Ladislavem Balabánem ve chvílích, kdy vládl klid, vycházela ven sbírat patrony. Jak říká, odmala měla zájem o zbraně, táta ji učil střílet, protože tatínek byl z rodu nimrodů.

Jednou byli opět venku a sbírali celé neotevřené krabičky patron. Tehdy její zábavu přerušil bratranec, který ji požádal, aby šla s ním do bytu. Bratrancova rodina bydlela v prvním patře, kam se muselo přes pavlač a maminka ho tam poslala pro nějaké věci. Protože se bál, požádal Marii, aby šla s ním. „Vyběhla jsem za ním a najednou slyšíme výstřely. Schovali jsme se, nevěděli jsme, co se děje.“

Brzy se dozvěděli, že Němec, který jel na kole, smrtelně postřelil Mariina kamaráda Láďu Balabána. „Střelil ho zezadu a prostřelil mu břicho. Objevil se tam německý lékař, který ho ošetřil, ale potřeboval operaci. Láďova maminka se sousedkou ho dovezly na vozíku do Zbraslavi do lazaretu, kde později zemřel. Paní Balabánová se cestou podívala z mostu a podle košile poznala, že tam leží její mrtvý manžel. Přišla tedy o muže i o syna,“ vypráví Marie Sulíková.

Lahovice Němci nevyhladili

Dne 9. května dostali lidé z Lahovic zprávu, že Praha je osvobozena a že se mají z bezpečnostních důvodů přesunout z Lahovic právě do Prahy. „Přišla hláška, že přijede vlak s německými vojáky a chystají se Lahovice vystřílet, srovnat se zemí. Za tmy jsme se tedy s dalšími rodinami vypravili pěšky do Prahy, svítit jsme nesměli. Mně bylo jedenáct, maminka vezla kočárek s ročním bratrem,“ vypráví Marie Sulíková. Došli na Smíchov, kde ve smíchovském pivovaru mohly přespat ženy s dětmi. Muži přenocovali v nedalekém parku. Druhý den se všichni vraceli domů a v Chuchli potkávali sovětské vojáky, kteří měli povozy naložené věcmi z domácností, které zůstaly přes noc opuštěné.

Konec války pro Lahovické nebyl příliš radostný, protože během osvobozování přišlo o život mnoho obyvatel. Navíc došlo k vyřizování účtů. Soused Heidenreich byl zastřelen ve Slivenci bývalým zaměstnancem. Až mnohem později se Marie dozvěděla, že v domě, kde bydlela její kamarádka, schovával Němce prchající z Říše před Hitlerem do Rakouska. „Vybavoval je oblečením a penězi a pak se je snažil dostat přes hranice.“

Válka pro Marii neznamenala jen těžkosti. Vzpomíná například na cirkus Apollo, zimující od roku 1944 na louce kousek od jejich domu. „Náš soused, starousedlý Němec Heidenreich, měl velké truhlářství s obchodem a nechal pro zvířata postavit ohrady a velké dřevěné haly. Chodila jsem si tam s kamarády hladit zvířata. Měli tam koně, velbloudy, medvědy, pštrosy, dikobraza, a dokonce se jim tam narodila tři tygřata. Já jsem si pak týden chodila chovat tygříka. Po válce se tento cirkus odstěhoval na Letnou,“ vypráví Marie Sulíková.

Tři poválečné svobodné roky prožila jako studentka gymnázia, skautka, ale i jako sokolka. Vzpomíná například na poslední všesokolský slet v roce 1948, který se konal již po komunistickém převratu. Cvičila za dorostenky, cvičební kroužek má schovaný dodnes. Slet byl tehdy pro mnohé zároveň i demonstrace. „Pamatuji, že jsme provolávali heslo: ‚Bez Beneše, bez Hany nejsou žádné Hradčany!‘“

Do KSČ mě naštěstí nikdo vstoupit nenutil

Marie Sulíková během středoškolských let změnila školu a v roce 1952 odmaturovala na pedagogickém gymnáziu ve Voršilské ulici. Začínala jako učitelka prvního stupně, po absolvování dálkového studia na pedagogickém institutu začala učit na druhém stupni přírodopis, zeměpis a pracovní výchovu, později i občanskou výchovu. Začínala v Klecanech, pak učila také ve Vodochodech, Horních Počernicích, v Davli, Radotíně. Nejdéle působila ve Štěchovicích, a to v letech 1968–1992. Původně měla učit i tělesnou výchovu, ale těsně před dokončením aprobace prodělala vážné zranění páteře a musela se tělocviku vzdát.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zasáhla do života většiny obyvatel republiky, Marie Sulíková nebyla výjimkou. V noci 21. srpna ji vzbudila telefonem sousedka. Pak už jen nevěřícně hleděla na projíždějící tanky.

Lidé, kteří otevřeně odsuzovali okupaci, se záhy dostali do potíží. „Zatímco pražské jaro, kdy se režim uvolňoval, jsem se nebála podporovat, po okupaci už jsem nebyla tolik otevřená. Nesouhlas jsem sice vyjádřila, ale snažila jsem se neprovokovat,“ říká Marie Sulíková. Dle svých slov dodnes nechápe, že nemusela být jako učitelka v komunistické straně a nebyl na ni vyvíjen nátlak ke vstupu jako na její kolegy. Přesto působila dlouhá léta jako předsedkyně Revolučního odborového hnutí (ROH). „Mým úkolem bylo organizovat brigády, schůze a dohlížet na to, aby učitelé ze Štěchovic, Slap a Hradišťka učili to, co mají,“ vysvětluje náplň této funkce pamětnice.

Jak říká, byla přísná, ale spravedlivá učitelka, což se některým rodičům a žákům nelíbilo. S odstupem času jí ale právě ti žáci, kterým kdysi nedala dobrou známku zadarmo, děkovali, protože to pak měli v další škole jednodušší. „To pro mě bylo vždycky největší vyznamenání.“ Ze školství odešla v roce 1992, pak ještě několik let pracovala jako kustodka v obrazárnách.

V Lahovicích zažila Marie Sulíková ničivé povodně v roce 2002. Protože bydlela v prvním patře, domnívala se, že nemusí reagovat na výzvu o evakuaci. Nakonec si to ale rozmyslela: „Vzala jsem psa a nějaké věci a šla jsem na autobus. Tam stál voják a řekl mi, že do Prahy už nic nepojede. Nakonec mě svezli hasiči svým autem a bylo to štěstí, protože jsem měla u vchodu do domu metr vody.“ Měla štěstí, tak jako v životě mnohokrát. Jak sama říká, věří na osud. Člověk by dle jejích slov neměl podléhat náhodnému neúspěchu.