Jana Sůvová

* 1942

  • „Nakonec jsme se teda dozvěděli, že se můžu dostat na studie, když si najdou moji rodiče školu, která se nebude bát, která mě přijme. A tenkrát moje máma, holky, šla od Václavského náměstí pěšky, Příkopy, Poříčí přes Karlín a navštívila každou školu a všude prosila, jestli by mě vzali. Měla moje vysvědčení se samýma jedničkama. Nikde. Až přišla na jedenáctiletku v Libni vedle zámečku. Tam byla paní ředitelka taková drobounká malá Židovka s vytetovaným číslem, paní Ilsa Maršalková. A ona řekla: ,Paní Špačková, a proč se vaše dcera nemůže dostat na školu?‘ Teď viděla ty vysvědčení, od první třídy furt jedničky. Tak máma řekla, že jsme měli určitej majetek v Horních Počernicích a že otec měl šlechtickej titul a kvůli tomu. A ta paní ředitelka šla do šuplíku a vyndala přihlášku a řekla: ,Ať si vaše dcera tu přihlášku pošle sem.‘ Protože se nebála, protože měla za sebou ten koncentrák.“

  • „Odvezli ho z práce rovnou do tábora nucených prací v Jáchymově. To nebylo vězení, taky ty lidi tam neodsuzovaly soudy, ale jenom pětičlenná komise při okresním národním výboru. Sebrali ho na poštovním úřadě pojezdným v Praze v Klimentské ulici. Odvezli ho pryč a my jsme o něm nevěděli, v tý době já už jsem byla sedmiletá, šest a půl roku mně bylo, takže samozřejmě jsem to vnímala. Dozvěděli jsme se o tom, že je tatínek v tom Jáchymově až po několika týdnech a byl tam rok a čtvrt – v Jáchymově, v Pardubicích, v Ústí nad Labem. Bez soudu, beze všeho. A když ho propouštěli, tak říkal: ,No, ale já nemám jediný papír na to, že jste mě nějakým způsobem odsoudili, že jsem tady byl internovanej. Prostě rok a čtvrt života někam zapad, já na to nemám žádný potvrzení.‘ A ten úředník, který mu vydával jeho průkaz, mu řekl: ,Pane Špaček, buďte rád, že žijete.‘“

  • „Hlásila jsem se na vysokou školu a už ne tam, kam jsem původně chtěla, na medicínu, ale na ekonomii na zemědělský fakultě, která byla v podstatě strašně málo dotovaná studentama. Přesto to stálo za to našemu školnímu inspektorovi z okresního národního výboru, kterej byl z Horních Počernic, byl to pan Brácha. Přijel, nechal si mě zavolat do ředitelny, poslal pana ředitele pryč a řekl: ,Podívej, ty si se se svým původem neměla dostat ani sem, a jestli nestáhneš tu přihlášku, tak tě nepustíme k maturitě.‘ Tenkrát jsme se lekli, jak já, tak moji rodiče. Byl to 59. rok, to jsme vůbec nevěděli, co všechno se nám může stát. To jsme se strašně báli, takže jsem stáhla tu přihlášku. A teď co? S těma jedničkama z tý maturity mě poslali dělat soustružnici do Avie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Počernice, 11.01.2022

    (audio)
    délka: 27:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S jedničkama z maturity mě poslali dělat soustružnici

Jana Špačková v roce 1959 – foto z maturitního tabla
Jana Špačková v roce 1959 – foto z maturitního tabla
zdroj: archiv pamětnice

Jana Sůvová, za svobodna Špačková, se narodila 8. ledna 1942 v Praze. Její rodina vlastnila v Horních Počernicích rozsáhlý majetek. Kvůli tomu byli po roce 1948 perzekvováni, pozemky jim komunisté zabavili a Janina otce StB zatkla a převezla do Jáchymova. Propustili jej po roce a čtvrt. Jana měla kvůli kádrovému profilu problémy dostat se na střední školu, ale nakonec se podařilo najít gymnázium v Libni, kde ji přijali. Přihlášku na vysokou školu musela stáhnout a nastoupit měla jako soustružnice. Nakonec se jí povedlo zajistit si práci u Stavby dálnic a silnic a dálkově si dostudovala i vysokou školu. Poté pracovala jako účetní. V roce 2022 žila v Praze.