Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Sůvová (* 1942)

• narozena 8. ledna 1942 v Praze

• roku 1948 zabaveny rodinné pozemky

• otec vězněn v Jáchymově

• v roce 1959 donucena stáhnout přihlášku na vysokou školu

• pracovala jako soustružnice, později jako účetní

Řekli mu, ať je rád, že žije

Jana Sůvová, za svobodna Špačková, se narodila 8. ledna 1942 v Praze. Vyrůstala v Horních Počernicích spolu s rodiči a dvěma bratry. Když jí bylo šest let, moc v zemi převzala komunistická strana. To znamenalo pro rodinu velkou změnu, jelikož vlastnili v Horních Počernicích rozsáhlé pozemky a Janin otec měl šlechtický titul. Pro komunisty se tak stali významnými nepřáteli.

Hned v roce 1948 jim byly pozemky znárodněny a Státní bezpečnost zatkla otce. „Odvezli ho rovnou z práce do tábora nucených prací v Jáchymově… Až po několika týdnech jsme se dozvěděli, kde tatínek je.“ Otec strávil nějakou dobu v jáchymovských dolech a následně ve věznicích v Pardubicích a v Ústí nad Labem. Propustili ho po roce a čtvrt. „Když ho propouštěli, tak se ohrazoval, že nemá jediný papír na to, že byl odsouzen. Řekli mu, ať je rád, že žije.“ Po návratu mohl otec pracovat jen jako řidič u podniku Restaurace a jídelny.

Máma prosila, ať mě vezmou

V roce 1948 nastoupila Jana do školy, kde se jí moc líbilo. Dodnes se stýká s kamarády, které si tam našla. „Tam mě chytlo divadlo a drží mě doteďka.“ Problémy přišly, když měla Jana nastoupit na gymnázium.

Kvůli kádrovému profilu tatínka jí zakázali studium na střední škole. „Nakonec se domluvilo, že můžu jít studovat, když rodiče najdou školu, co mě přijme… Máma obešla všechny školy a prosila, jestli by mě vzali, a nikde neuspěla. Až našla jedenáctiletku v Libni.“ Jana vzpomíná, že ředitelka libeňského gymnázia byla Židovka s vytetovaným číslem na zápěstí. S perzekucí kvůli původu měla svoje drsné zkušenosti, a tak Janu přijala.

Poslali mě dělat soustružnici

Na gymnáziu byla Jana také moc spokojená a původně chtěla pokračovat ve studiu medicíny. Tušila však, že tam ji kvůli kádrovému profilu nebudou chtít pustit, tak se přihlásila na nevytížený obor ekonomie na zemědělské fakultě. „Přesto to stálo za to našemu školnímu inspektorovi z okresního národního výboru… Přijel, nechal si mě zavolat do ředitelny, poslal pana ředitele pryč a řekl: ,Podívej, ty jsi se se svým původem neměla dostat ani sem, a jestli nestáhneš tu přihlášku, tak tě nepustíme k maturitě.‘“

Jana se po této výhružce bála a přihlášku stáhla. V roce 1959 odmaturovala, ale na vysokou školu pokračovat nemohla. „S jedničkama z maturity mě poslali dělat soustružnici do Avie.“ Rodiče nechtěli, aby nastoupila na takovou práci, a přes známé Janě zařídili místo u Stavby dálnic a silnic, kde pracovala jako figurantka při stavbě tunelů.

První její práce byla na stavbě u Nejdku u Karlových Varů. Práce ji bavila a následně jezdila po dalších stavbách. Mezitím večerně a dálkově dostudovala stavební průmyslovku a následně se dostala na institut, který nahrazoval vysokou školu, kde absolvovala i státnice. V 60. letech se Jana vdala a v roce 1966 se jí narodil syn Radek. S rodinou bydlela ve Vršovicích, kde také prožila okupaci v srpnu 1968. „Zažili jsme tam sundávání cedulí z ulic… Rozhlas hlásil, že u rozhlasu byla přestřelka a nemocnice potřebuje krev, tak jsme se s manželem vydali na ty Vinohrady, ale nepustili nás tam. Stály tam kordony ruských vojáků… Měla jsem strašnej vztek.“

Měli jsme zaplatit za zabavené pozemky

Jana vzpomíná, že v roce 1983 dostala ona, její bratři a maminka předvolání na notářství na Prosek. „Tam byla taková mladá ambiciózní paní notářka, která nám sdělila, že pozemky v Horních Počernicích jsou pořád vedený na jméno mého otce, a tudíž že jsme povinni za ně zaplatit dědickou daň.“ Rodina na ni zůstala jen zírat, protože najednou měli zaplatit každý daň za pozemky, které jim komunisté sebrali. Daň vycházela na každého 50 tisíc, což byly na tu dobu naprosto neuvěřitelné peníze.

Janě se v tu dobu hodilo, že se při svých studiích věnovala i právu, a vzpomněla si, že zemědělská půda by měla být prostá daně. Napsala odvolání a od vedoucího dané notářky jí přišla omluva a vysvětlení, že samozřejmě nic platit nemusí. Po sametové revoluci si Špačkovi o pozemky požádali v restitucích a dostali je nazpět. 

Přijmout nevyhnutelné

Na rok 1989 vzpomíná Jana ráda. Její dcera chodila v tu dobu na střední školu a demonstrovala na Václavském náměstí. Jana pracovala jako vedoucí účtárny a o událostech na Národní třídě se dozvěděla právě v práci. „O tom, co se stalo v ten pátek, jsem se dozvěděla až v pondělí, protože jedna moje kolegyně z účtárny tam měla dceru.“

Jana měla o svou dceru strach, protože si pamatovala události z ledna 1989, kdy v rámci Palachova týdne viděla, jak policisté mlátí mladé lidi na zemi pendreky. „Moje kolegy odsud odvezli až do brdských lesů, kde jim sebrali peníze, občanky, bundy a nechali je tam. Oni pak museli pěšky do Prahy.“

Jana Sůvová se kromě své práce věnuje celý život divadlu, hraje a režíruje různé divadelní hry. Divadlo učí i malé děti, což ji velmi těší. Svoje životní motto se naučila od rodičů, kteří si nikdy nestěžovali, i když jim po roce 1948 sebrali komunisté vše, co měli, a tatínka zavřeli do vězení. Jana se tak celý život řídí heslem: „Přijmout nevyhnutelné, netrápit se.“