Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po revoluci mělo novoborské sklo dobře nakročeno, pak ho musel zachraňovat
narodil se 20. srpna 1964 v Jindřichově Hradci
v letech 1982 až 1987 studoval technologii silikátů na VŠCHT
na vojně působil u raketového vojska, odmítl nabídku spolupráce s kontrarozvědkou
nastoupil do odděleného pracoviště Státního výzkumného ústavu sklářského v Polevsku
zabýval se například výrobou barevných signálních skel pro účely vojenského letectví
po sametové revoluci se ústav rozpadl, na Polevsku obnovili sklářskou huť Klára
během privatizace začal sám podnikat, ve Skalici u České Lípy založil sklárnu TGK
v roce 2009 se s dalšími novoborskými skláři zasloužil o záchranu mezinárodního sympozia IGS
v roce 2024 žil v Novém Boru
„Život se sklem je ve vlnách. Je sedm let dobrých pro sedm let špatných,“ říká pamětník Jaroslav Švácha. Sám několik těchto proměn českého sklářství zažil, konkrétně na Novoborsku, kam koncem osmdesátých let přišel jako elév Státního výzkumného ústavu sklářského.
Prožil zde sametovou revoluci a následný velký vzmach sklářství, kterému se po dlouhé době zase otevřely dveře do celého světa. Jemu samotnému se podařilo vybudovat úspěšnou sklárnu. Během privatizace se však ke sklu nedostávali vždy lidé, kterým záleželo na oboru jako takovém.
S rozpadem velkých státních podniků a jejich ne vždy povedenou privatizací a s nástrahami volného trhu se pak sklářství na Novoborsku ocitlo na pokraji zániku. Jaroslav Švácha v této těžké chvíli patřil k těm, kteří se zasloužili o jeho záchranu.
Jaroslav Švácha se narodil 20. srpna 1964 v Jindřichově Hradci. Vyrůstání v blízkosti hranice se Západem mělo v období komunismu svá specifika. Ostnaté dráty byly neustále na dohled, pohraničníci a agenti běžně nastupovali do autobusů a vlaků a kontrolovali, kdo kam cestuje. Našly se ale i pozitivní a pro tehdejší dobu nevšední zážitky.
„Na jihu byl vliv rakouské televize, kterou všichni chytali na anténě, občas se stalo, že nám ji někdo odřízl. Jako malý jsem ale mohl sledovat přistání člověka na Měsíci, mohl jsem koukat na západní filmy, sledovat, jak boxuje Cassius Clay,“ vzpomíná Jaroslav Švácha.
Po maturitě na gymnáziu se rozhodl jít studovat Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT), obor technologie silikátů. Cestu k němu pamětník nalezl nejen díky svému učiteli chemie, ale také protože i ve volném čase tíhl ke geologii. Při návštěvách rodného kraje své matky poznával novopacké acháty, jejichž chemický základ tvoří křemen, a ten je základem i pro sklo. Tím tedy začala cesta Jaroslava Šváchy k práci se sklem.
Na VŠCHT studoval pamětník v letech 1982 až 1987 a vzpomíná, že na univerzitě tehdy panovala už svobodnější atmosféra, a dokonce zde působil zakázaný Klub angažovaných nestraníků. Po škole narukoval Jaroslav Švácha na vojnu k raketovému vojsku. Získal prověrku pro práci se státním tajemstvím, protože jeho útvar operoval s raketami určenými pro nošení jaderných hlavic.
Jednoho dne si jej během služby předvolali z kontrarozvědky. „Řekli mi, že o mně vědí všechno a nabídli mi možnost pracovat ve státní službě. Chtěli, abych sledoval trendy ve vývoji skla v zahraničí, to znamenalo působit tam jako agent. Byl to rychlý rozhovor, a když jsem odmítl, řekli mi: ‚Jako kdybychom se nikdy neviděli.‘“
Místo služby státního špióna se v oboru sklářství Jaroslav Švácha vydal cestou výzkumníka. Jeho kroky po vojně vedly do severních Čech, do centra tuzemského sklářství. V Polevsku u Nového Boru nastoupil jako elév v odděleném pracovišti Státního výzkumného ústavu sklářského, kde se v poloprovozu testovaly nové technologie a stroje pro průmyslovou výrobu skla.
Státní výzkumný ústav sklářský sídlil v Hradci Králové. Soustředil v sobě teoretický i aplikovaný výzkum, vyvíjel nové patenty a metody, poskytoval analytické služby a celkové vědeckotechnické zázemí pro tehdy značně rozsáhlý český sklářský průmysl.
Jaroslav Švácha měl na Polevsku na starosti řízení nové linky na tažení plochého skla, dostal se ale také k výrobě barevných signálních skel pro účely civilního a vojenského letectví. Výzkumníci z hradeckého ústavu byli v rámci východního bloku pověřeni například také vývojem technologie nočního vidění pro armády Varšavské smlouvy.
„Podle mého názoru bylo Československo tehdy špička co se týče know-how. Určitě pomáhalo i to, že do vývoje šly státní peníze a dalo se leccos zkoušet. Lidé, co dělali se sklem ve fabrikách, měli kam jít konzultovat problém a hledat řešení. V momentě, kdy se sklárny staly privátními, záleželo na tom, jestli majitel koukal dopředu osvíceně a byl ochoten rozvíjet i technologie, a ne jen zisk,“ hodnotí pamětník.
Centrálně řízená ekonomika za komunismu českému sklářství ale také mnohé vzala. Soukromí umělci a řemeslníci museli odevzdat své dílny a jít do státních fabrik vyrábět podle plánů. Konkurenční výhoda se ztrácela povinným sdílením technologií s ostatními komunistickými zeměmi, někdy byla celá výroba převelena, jako v případě tavení optických skel, které z Kamenického Šenova muselo přejít do NDR.
Českému sklářství se podařilo přečkat tyto a mnohé další devastující účinky socialistického hospodaření a v roce 1989, kdy komunistický režim padl, vstoupilo zase do nové etapy svého vývoje.
„V pátek 17. listopadu jsem normálně pracoval. V sobotu ráno jsme si jeli vyzvednout k tetě do Prahy kočárek, protože se nám měla narodit dcera. Stavil jsem se podívat ještě na kampus do Dejvic, všude byl takový klid, o ničem jsem nevěděl. Teprve v pondělí na Polevsko přijel kamarád z VŠCHT a vyprávěl, co se stalo na Národní třídě. Pak jsme se zapojili do generální stávky, změny byly jednoduché, v ústavu panovala uvolněná morálka,“ vzpomíná Jaroslav Švácha.
Jenže výzkumná práce na středisku v Polevsku už neměla po sametové revoluci dlouhého trvání. Brzy se přerušilo financování a Státní výzkumný ústav sklářský se rozštěpil, jednotlivá pracoviště se osamostatňovala a zahajovala vlastní výrobu. Na Polevsku navázali na někdejší tradici a obnovili zde sklářskou huť Klára.
„Na trh jsme se dostávali jednoduše, protože to bylo období, kdy se raketově odpálilo podnikání ve skle a prodal se každý střep. Byl velký zájem například o malované sklo, které před revolucí bylo nedostatkovým zbožím. V Novém Boru se tak malovalo pomalu v každé garáži,“ popisuje Jaroslav Švácha.
Během následné privatizace hutě Klára se rozhodl jít cestou vlastního podnikání. Začínal výrobou skleněných těžítek, poté ale dokázal zúročit své odborné znalosti i vlastní patenty a pustil se do výroby skel se speciálním složením, která se využívají do analytických přístrojů. Počátek devadesátých let 20. století takovým odvážným experimentům přál. Později se ve své sklárně TGK ve Skalici u České Lípy začal věnovat výrobě a prodeji plochého skla.
Důležitou osobou se pro severočeské skláře na prahu devadesátých let stal Hubertus Ullmann. Pocházel z rodiny německých sklářských mistrů, jeho otec vedl huť ve Svoru, která patřila slavnému jabloneckému rodu Riedlů. V roce 1945 ovšem stejně jako většina sudetských Němců museli Ullmannovi svůj domov i sklárnu opustit.
Následně odešli do Argentiny, kde zakládali tamní sklářský průmysl, poté v sedmdesátých letech 20. století přesídlili za svými krajany do západoněmeckého Kaufbeurenu. Tam po válce odešli sudetští Němci z Jablonecka a mezi nimi i mnoho sklářů, kteří zde ve svém řemeslu pokračovali. Hubertus Ullmann se stal jejich mentorem, jakmile však v roce 1989 padla železná opona, zatoužil vrátit se do rodného kraje.
„Potkal se s námi hned v roce 1990 a vzal nás na veletrh Glasstech do Düsseldorfu. Otevřel nám cestu na zahraniční trhy, měl kontakty po celém světě a pomohl nám obchodovat. Přes nějaké křivdy se dokázal přenést tím, že každému poradil a určoval směry i ve výrobě. Jistou náhodou a řízením osudu se tak opět navázaly česko-německé vztahy, jimiž je historie sklářství protkaná. Odráží se to i v názvosloví, když se skláři z různých zemí postaví spolu k píšťale, tak vědí, o co jde a dorozumí se,“ přiznává pamětník.
Sklářství mělo na severu Čech v první polovině devadesátých let skvěle nakročeno, odbyt byl doma i v zahraničí. Pak se ale projevily i stinné stránky privatizačního procesu a do velkých podniků se ne vždy dostali lidé, kterým na oboru záleželo. Krachem tak skončil například exportní podnik Skloexport či Železnobrodské sklo. Vůbec největším sklářským kolosem se ještě za komunismu stal Crystalex.
Ten vznikl v roce 1974 postupným slučováním národních podniků do jednoho velkého koncernu, který sdružoval výrobu užitkového skla v Československu. Centrem této produkce se stal Nový Bor, ale pod Crystalex za komunismu spadaly i sklárny v Karlových Varech, Harrachově, Chlumu u Třeboně či na Slovensku. Po roce 1989 se koncern opět štěpil na jednotlivé firmy, privatizace největší novoborské části se ovšem zadrhla.
„Byl o to zájem ze strany novodobých kapitánů průmyslu, kteří to všechno začali vidět jen přes peníze, a ne přes budoucnost skla. Probíhal tam politický boj, kdo získá většinu a bude profitovat. Nakonec to všechno skončilo ostudným krachem v roce 2008, kdy se náhle celý provoz zastavil a z Nového Boru se stalo mrtvé město, neexistovala rodina, kterou by to nepostihlo,“ líčí Jaroslav Švácha. On sám se tehdy obával, že se tak velký podnik už nepodaří vzkřísit.
Krach Crystalexu ohrozil i konání mezinárodního sklářského sympozia IGS následující rok. Tou dobou také probíhala celosvětová hospodářská krize a sklářství na Novoborsku se ocitlo na hraně. Jaroslav Švácha společně s dalšími soukromými skláři z regionu se ale rozhodli, že pořadatelství IGS ve spolupráci s městem od Crystalexu převezmou. Tradici svojí zásluhou udrželi a do světa vyslali signál, že novoborské sklářství žije dál. Brzy začaly chodit opět zakázky.
Crystalex se nakonec podařilo zachránit, když jej odkoupila původní dceřiná společnost na Slovensku společně s ruskými majiteli. Období recese po pár letech ustalo a přišly opět dobré roky pro české sklářství, které si dokázalo udržet svoji pozici v čím dál více globalizovaném trhu.
„Čína, Turecko, Španělsko jsou samozřejmě levnějšími výrobci, ale tam nedokážou všechno. Česká improvizace je tak krásná, že si dokážeme poradit s ledasčím. Je to asi i tím švejkovským přístupem, hodně dlouho nevíme a pak do toho šlápneme. Existuje tu ale i hezká sounáležitost, když něco nevím, pošlu tě k tomu, který to umí. To je spirit Křišťálového údolí, to přetrvalo i při přechodu na konkurenční volný trh,“ soudí Jaroslav Švácha.
Projekt Křišťálového údolí (Crystal Valley) zaštiťuje Agentura regionálního rozvoje a byl spuštěn pro podporu značky severočeského sklářství a také pro podporu cestovního ruchu. Křišťálové údolí zahrnuje sklárny a sklářské školy od Kamenického Šenova až po Železný Brod, které nabízí návštěvníkům Crystal Valley možnost nahlédnout do procesu výroby skla a poznat tak tuto českou tradici zblízka.
To vše má přinést vzpruhu v době, kdy se podle Jaroslava Šváchy sklářství opět nachází v náročnějším období, což souvisí hlavně s energetickou krizí. Pamětník ale budoucnost vidí optimisticky, zejména v luxusní zakázkové umělecké výrobě, kterou v současnosti českým sklářům zprostředkovávají například firmy Lasvit či Preciosa. Další naději přineslo zapsání české ruční výroby skla na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO koncem roku 2023.
„Je to uznání a může to přinést finance pro vzdělávání mladých sklářů. Než se naučí se sklem pracovat, chvíli to trvá. Když z deseti učňů vydrží tři, je to dobře. 35 let jsem s českým sklem žil, teď už jsem ve stavu, kdy chci předávat myšlenky a zkušenosti dál. Chci pozorovat, jak české sklo bude žít dál. Zaslouží si to,“ říká závěrem svého vyprávění Jaroslav Švácha.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Jan Kubelka)