Jaroslav Švácha

„Velký Crystalex se rozpadl do lokálních a jelo to dál. S tím, že tady borský Crystalex byl pod dost pevnou kuratelou ředitele Arnošta, že to musí fungovat, protože to je dennodenní výroba, kde to 24 hodin nejde zastavit. V té době se dařilo sklo prodávat, je otázka, jak byla podhodnocená koruna surovinově. Dalo se na tom i docela dobře vydělávat a jelo to. V rámci privatizace o to byl zájem ze strany takových těch novodobých kapitánů průmyslu, kteří měli kontakty a začali to vidět všechno přes peníze a myslím si, že to moc neviděli přes budoucnost skla. Patří k tomu to, co se stalo s Crystalexem, se Skloexportem, ty rozpady obchodních sítí. Devadesátá léta byla zajímavě našlápnutá na možnost startu, na druhou stranu se ke sklárnám dostali majitelé, a ne všichni to s tím sklem mysleli dobře.“ – „U Crystalexu to byl tento případ?“ – „Tam to bylo hodně hodně složité, protože v rámci privatizace, která byla odsouvaná a odsouvaná… hledání co nejnižších peněz za zlaté vejce a zlatou slepici. Všechno se natahovalo a myslím, že tam byl i politický boj, kdo získá většinu a kdo bude profitovat finančně. Bohužel to pak skončilo tím ostudným krachem v roce 2008, kdy se to celé zastavilo. Najednou se z Nového Boru stalo mrtvé město. Kdo si to pamatuje, všude se zhaslo a nebyla rodina, kterou by to nepostihlo. To bylo kruté. Já jsem – zaplaťpánbůh špatně – odhadl, že už se to nerozchodí. Jak se jednou takový kolos zastaví, že to bude taková rána, že se zatáhne pentle a tím to skončí. Zaplaťpánbůh je to dneska jinak.“

„Pan Ullmann a sklo je kapitola sama pro sebe. Hubertus Ullmann pocházel z významného sklářského rodu, kdy jeho otec působil jako huťmistr u rodiny Riedlů, což byla vyhlášená německá rodina, která vlastnila spoustu skláren na Jablonecku a také kromě jiného Svor. Pan Ullmann byl po válce odsunut ze Svoru. S námi se potkal hned po roce 1990 s tím, že se jistou náhodou a jistým řízením osudu navázaly zpátky ty česko-německé nebo německo-české historické sklářské vztahy, kdy celá historie 19., 20. i 21. století je protkaná česko-německými vztahy, co se týká sklářství. V roce 1990 nám začal velmi pomáhat s navazováním kontaktů do zahraničí. Vzal nás tehdy jako představitele hutě Klára, kteří vyrábí barevné ploché sklo, na svůj stánek na veletrhu Glasstech v roce 1990, což nemusel. Ukázal nám tam spoustu známých, předvedl ploché sklo, které jsme vyráběli na Polevsku, ukázal ho světu a pomohl nám s ním obchodovat. To byl první úvod do toho. Ukazoval nám určité směry, říkal: 'Bacha, tady dobře, tady špatně.' Bylo to nenásilné. Já byl v té době hrozně mladý, takže to byl svět otevřený, oči navrch hlavy, s kým vším mě seznamuje. Navíc byl polyglot, takže si pamatoval češtinu ještě po těch letech, které po válce strávil s rodinou v Argentině, protože zakládali argentinské sklářství, pak v Mexiku, pak v Německu.“