Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Budu tady až do smrti
narodil se 17. listopadu 1944 ve Vodokrtech
praxe na střední škole – vysílač a rušička Přeštice
vojna v Klatovech
od roku 1964 pracoval na vysílači Krašov
25. srpna 1968 ruští vojáci rozstříleli vybavení a zničili vysílač Krašov
v srpnu 1969 měl potíže kvůli vlajce na půl žerdi
v roce 1972 se zřítil stožár Krašova
Josef Švajcr se narodil ve Vodokrtech na jižním Plzeňsku 17. listopadu 1944. Otec byl dělník a věnoval se truhlařině. Matka byla v domácnosti.
Po válce se rodina přestěhovala do Jesenice u Rakovníka. V Jesenici byl otec na služební cestě, líbilo se mu tam a požádal, jestli by tam mohl prodávat uhlí a stavebniny. Národní výbor byl rád, že tam bude další český obyvatel, protože tam byla převážná většina Němců čekajících na odsun. K prodeji uhlí patřil i dům, do kterého se rodina nastěhovala.
V základní škole v Jesenici to bylo příjemné, i když se omezovala církevní výuka a po roce 1953 se vytrhávaly listy z čítanek. V době po stalinismu se vytrhávaly stránky se Stalinem a podobně. Přišlo se na to, že přátelství se Sovětským svazem nebylo ideální.
Politické tlaky cítil Josef Švajcr už jako dítě. „Otec byl národní správce, proto jsem nemohl dostat stipendium na průmyslovce. Otec pracoval, ale měli jsme zahradu, a tak jsme museli odevzdávat deputát. Když nebyla vajíčka, odevzdávali je za nás sousedi. Byl lístkový systém, mně bylo líto, že nemám cukroví, nebylo na něj,“ vzpomíná. Právě kvůli chuti na cukroví málem přišel v páté třídě o život. Byli po škole se spolužákem, který přinesl cukroví a Josef Švajcr se do něj nadšeně pustil. „Bylo to čokoládové cukroví, bylo to jako lentilka, když se to trošku slízalo, byla tam čokoláda. Když jsem přišel domů, bylo mi zle, měl jsem horečku. Učitel druhý den zjistil, že ve škole byl vykradený kabinet, a protože budova byla po německém Červeném kříži, byly tam zbytky léků. Právě ty mi spolužák přinesl jako cukroví. Maminku poslali, aby mi dala mléko, ať se vyzvracím, protože jsem se otrávil prášky. Od té doby mi při slově lentilky vstávají chlupy hrůzou. Bylo mi hrozně zle,“ vypráví Josef Švajcr.
Bavila ho elektronika, a tak si po základní škole podal přihlášku na Střední průmyslovou školu spojové techniky v Panské ulici v Praze. Ve škole byly i praxe. Vybral si rozhlasový přijímač Přeštice, kde měl známé a teta tam dělala domovnici. Byl tam ještě se dvěma spolužáky. „Tam jsem poznal, že se tam nevysílá jen Český rozhlas Plzeň, ale je tam i druhý vysílač, který v nočních hodinách sloužil k rušení zahraničního vysílání. V rozhlase v Plzni byl kontrolní bod, kde seděli nějací estébáci nebo fundovaní členové strany a kontrolovali rušičky,“ vzpomíná a popisuje incident, ke kterému došlo, když měl noční službu. „Měl jsem v půl jedné zapnout vysílač a začít rušit. Z přijímače se ozvalo: ‚Vítáme posluchače v Československu při vysílání Hlasu Ameriky.‘ Ten z toho kontrolního bodu na mě řval: ‚Tak jedeme, soudruhu, jedeme,‘ a já ten vysílač nemohl nahodit,“ říká. Když šli kolegové domů, uzemnili totiž stožár a on nemohl zapnout vysílač.
Veřejně se nesmělo mluvit o tom, že v Přešticích nějaká rušička je. „Doma jsme ale poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, takže jsem věděl, o co jde. Na západě Čech se chytal třeba vysílač Oxenkopf s německou televizí ARD. Z Krašova se rušil zvuk, aby lidé měli jen obraz, i když se vysílalo jen v němčině. Jedno rádio na VKV šlo trošku odladit, pustila se televize a k tomu zvuk z rádia. Tak jsme se mohli dívat. Aby nešel poslouchat zvuk ze zahraničí, měli u nás televizory sovětskou normu a posunuté kmitočty,“ popisuje Josef Švajcr.
Při studiích v Praze bydlel na internátech, napřed v Makarenkově a pak ve Šporkově ulici. V Makarenkově ulici byl vychovatelem bývalý voják, vyprávěl studentům, jak se bojovalo, bylo to příjemné. Studenti chodili na brigády ‚Za Prahu krásnější‘ a na podobné akce. V posledních dvou letech byl ve Šporkově ulici ředitelem velký soudruh a začala šikana. „Nešlo mu o to, aby bylo uklizeno, ale o politický nátlak. Museli jsme číst usnesení ÚV, byl to prostě stalinista a my jako studenti jsme chtěli spíš zábavu než nějaký marxismus leninismus. Podali jsme na něj stížnost a ředitel musel odejít,“ vzpomíná Josef Švajcr, který se ale s bývalým ředitelem brzy znovu setkal při odvodu na Praze 1, kde pracoval jako vrátný. „On mě uvítal: ‚Aha, soudruh Švajcr! Ukažte, já vám to zařídím!‘ Takže všichni z naší třídy se dostali k elektronice, radarům, do spojovacích vojsk, a mně to bývalý pan ředitel zařídil tak, že jsem šel do Klatov do první linie jako správce materiálu a písař. Ke spojovací rotě jsem se dostal až po několika týdnech, když zjistili, že je úplný nesmysl, kam mě poslali,“ vysvětluje Josef Švajcr. Počítalo se s tím, že pokud dojde k napadení, bude klatovský pluk v první linii. Podle něj vojna nebyla špatná, ty dva roky byly zbytečně dlouhé, ale mělo to prý něco do sebe.
Už před vojnou dostal umístěnku ze školy na vysílač Krašov, po vojně se tam vrátil. Šli tam zaměstnanci ze Škodovky, z rušiček na Košutce, z Přeštic, protože se sháněli lidé do směn. V roce 1964, když nastoupil, bylo na Krašově 52 lidí, pracovali na tři nebo čtyři směny. Několik lidí dojíždělo z Bezvěrova, kde byly bytovky pro zaměstnance, jinak se dojíždělo hlavně z Plzně, Karlových Varů či Jesenice. Proto se pracovalo dva dny a dva dny bylo volno. U složitějších tras byly čtyři dny práce a čtyři dny volna. Na Klínovci, Svatoboru nebo Zelené Hoře dělali dokonce týdenní služby, protože to byly nepřístupné kopce, na které by se lidé denně špatně dostávali.
Televizní vysílání trvalo jen do 22 hodin, maximálně do půlnoci, v pondělí se vysílal monoskop, později ho nahradily pondělky Slovenské televize. Směna zajišťovala kvalitu televizního a rozhlasového vysílání. Muselo se dávat pozor, aby do vysílání někdo nevstoupil, aby se vysílalo to, co šlo po magistrálních trasách a aby kvalita nebyla ničím rušená a znehodnocovaná. „Zpočátku, pokud třeba v Ejpovicích zatopili, když se tam ještě dělala ruská ruda a bylo kouřmo, tak trasy, kterými se z Prahy přiváděl televizní signál, byly nekvalitní. Muselo se používat náhradní vysílání, takže se chytal Petřín, Cukrák nebo Buková Hora. Pak přibyl vysílač druhého programu, dělala se údržba. Krašov byl vybavený dieselagregáty, kdyby vypadla elektřina. Později pak přibylo i soustrojí pro nepřetržitý provoz, protože východní Němci tam postavili trasu, po které šlo 600 hovorů přes Prahu do západního Německa.
Na Krašově byli lidé, kteří přišli z různých zaměstnání. Orgány shora a krajští papaláši chtěli na takový objekt zaměstnance spolehlivé pro režim, takže se tam musela udělat stranická buňka. Měla pět členů, většinou se vzali vrátní nebo penzisti, kteří byli ve straně. Ředitel a zástupce museli být také straníci, vedoucí směny museli mít aspoň VUML. „Ale nezažili jsme velký politický útisk, i když mezi námi byli lidi, kteří bonzovali. Byl tam technik Jiří Hruška z Mariánských Lázní, a když byla Charta 77, někde v hospodě prohlásil jeden strážný: ‚Já jsem to četl, vždyť ten Hruška to má v tašce, na tom nic není.‘ Druhý den přijeli estébáci, do rána Hrušku vyslýchali, u výslechů byli i další dva zaměstnanci. Tomu režimu to prostě vadilo. Před strážnými, které jsme neznali, jsme proto raději nemluvili,“ vysvětluje Josef Švajcr.
„Musel jsem být u každého maléru. 20. srpna už jsme věděli po desáté hodině, že se něco děje, dostali jsme z Prahy hlášení a přišel příkaz vypnout VKV vysílače, kde mělo dojít k prohlášení ÚV o invazi. U nás se vysílač vypnul, ale hned zapnul, aby se splnilo nařízení,“ usmívá se Josef Švajcr. Ráno už z vysílače viděli, jak Rusové jezdí po silnici Praha – Karlovy Vary a čekali, co bude. Rusové míjeli Krašov, jezdili prý jako berani, nevědouce, kam jedou, co je tady čeká a vysílače si vůbec nevšimli. Krašov je asi dva kilometry od Bezvěrova, stožár byl tehdy 304 metrů vysoký, takže nemohli přehlédnout, že tam je nějaké vysílací zařízení.
V té době měla většina krajských měst televizní studia, ale Plzeň ne. „Díky Jiřímu Hruškovi a jeho znalostem rozložení vojsk jsme se dověděli, že někde u Mariánských Lázní je útvar, kde by mohli mít kamery a zařízení pro vstup do toho vysílače. Tak nám dali dva vojáky, oblékli jsme je do civilu a dva redaktoři z Českého rozhlasu Plzeň, jedním z nich byl pan Pancer, vysílali zprávy, co se děje. Jinak jsme taky vysílali i to, co šlo z vysílačů pro Středočeský kraj a z Cukráku,“ říká Josef Švajcr.
Až 25. srpna se okupační vojska zaměřila i na Krašov. „Z národního výboru v Bezvěrově jsme měli přímou linku a dostali jsme informaci, že na Krašov jedou Rusové. Jel tam tank, nějaký obrněný transportér. Já jsem šel na noční, tak jsem si lehnul a byl jsem jen v pyžamu. Přišli mě vzbudit, tak jsem si na pyžamo navlékl montérky. Rusové nečekali, až jim vrátný otevře bránu, tankem ji projeli a jeli nahoru. Vrátnému sebrali pistoli. Asi jedenáct lidí nás čekalo před vchodem. Vojáci seskákali, museli jsme jim odevzdat dokumenty, nahnali nás do suterénu budovy za pokřiku ‚Eto chorošo.‘ Jeden z nás odpověděl, že to není ‚chorošo‘, tak dostal pažbou,“ vzpomíná Josef Švajcr. V chodbě, kde byl sklad materiálu, se prý Rusové báli, jestli tam není ‚čort‘. Vyrazili dvě prkýnka ze dveří a poslali tam inženýra Podzimka, aby se šel podívat, zda tam není ‚čort‘. Všechny místnosti byly odemčené, jen tahle ne, asi se do ní báli vstoupit. „Nahoře na vysílači řádili zbylí členové jednotky, rozstříleli, co se dalo, co svítilo nebo se tomu hýbaly rafičky. Rozstříleli energetický přístavek s dieselagregáty a soustrojím pro nepřetržitý provoz. Vyhodili to do vzduchu. Chtěli zbourat stožár, jenomže dali bleskovici a kolem ‚tritolnyje šášky‘. Bleskovice, když začala hořet, odhodila ten tritol a poškodila jen nosnou nohu toho stožáru. Nám dali pět minut na to, abychom šli domů, nebo že ‚nám ustřelí hlavy‘.“ Z vysílače byla slyšet střelba. Na kraji vysílače žila rodina domovníka Pánka, a když chtěli Rusové porazit stožár, něco vybuchlo a exploze vyrazila okna. Vedle stála maringotka, kterou také zničili. „Šli jsme všichni do Bezvěrova, kde se dělala vodovodní přípojka z vodárny v Krašově. Byly tam tak dvoumetrové rýhy na potrubí. Asi v polovině cesty nás dojel obrněný transportér, zastavili nás a chtěli dokumenty. Nevěděli jsme, jestli nás na místě postřílí. Naštěstí jen sebrali legitimace, nasedli na transportér a odjeli. Měl jsem se tehdy ženit, manželka byla v jiném stavu. Nad tou dírou, jak nás zastavili, jsem se podruhé narodil. To nebylo dobré. A pak se čekalo, co bude. Po návratu delegace z Ruska bylo po svobodném vysílání,“ líčí Josef Švajcr.
Když zaměstnanci vysílače došli do Bezvěrova, už někdo volal SNB. S úněšovskými policisty pak jeli zpátky k vysílači a vyzvedli domovníka s domovnicí, kteří leželi pod postelí a báli se vylézt, protože nevěděli, co se děje. Mysleli si, že všechny postříleli. Domovník Pánek se třásl, nic pěkného to nebylo.
Policie do rána hlídala vysílač, zaměstnanci si tam šli ráno pro věci a nevěděli, co bude, jestli se někdo vrátí. Pak přijely další směny a začalo se opravovat to, co bylo rozstřílené. „Muselo to být komando, které znalo, co tam je, protože v Německu v Rafeně měli plánky od celého objektu. Takže Rusové šli jen po napájení, po energocentru a potom rozstříleli všechno, co svítilo nebo co se pohybovalo, většinou srdce toho zařízení, věděli přesně, co kde je. Udělali to nejen u vysílačů, ale i na té magistrální trase.“
Technici se potom sjeli a dávali vysílač dohromady, a když se vrátila delegace z Ruska, už se vysílal příjezd a čekalo se, co Dubček řekne.
Když technici odjeli z Krašova domů, domluvili se, že se sejdou, až uslyší v rozhlase heslo ‚Hruška zraje‘. „Největším překvapením bylo asi po dvou nebo třech měsících, když přijeli vyšetřovatelé a řekli řediteli Kolářovi, co vyšetřili. Zavolal si nás, že za útok na vysílač můžou nějací lesní dělníci z Tachova, vedl je prý poručík, co utekl do zahraničí a trhavinu měli na pařezy. Vyšetřování bylo u konce. Takže dělníci z Tachova – ale česky neuměli ani slovo. Předpokládám, že to bylo nějaké komando z NDR, protože tu bylo i německé vojsko s těmi Rusy.“
V roce 1969 už měl Josef Švajcr po svatbě a doma měli malé dítě. V srpnu vyvěsil vlajku na půl žerdi a nečekal odezvu. Udal ho ale soused a přišli policisté, že musí na bezpečnost. „Tam ten náčelník mi začal vykat. Já mu říkal: ‚Prosím vás, vždycky mi tykáte!‘ A on: ‚To je služební, porušil jste paragraf 206 - svévolné vyvěšení státní vlajky.‘ Já na to, že Rudé právo psalo, že 21. srpen je nejčernějším dnem české historie, tak to se vlajky přece dávají. Zaplatil jsem pokutu 200 korun. Tím jsem byl trestán a už další popotahování nebylo. Kdyby mi nedal tu pokutu, táhlo by se to,“ vypráví Josef Švajcr.
Na Krašově zažil i pád stožáru v roce 1972. Stožár byl ukotvený, aby nespadl, a jedno lano se kvůli nepřízni počasí a korozi utrhlo a zřítil se vršek stožáru, anténní nosič a přechod na stožár. „Taky jsem u toho musel být. Přes den bylo deset stupňů a večer asi minus deset, lana začala kmitat, hučelo to, dělaly se na nich vlny. Dostali jsme povolení vysílač vypnout a povolaly se čety z Prahy. Opravárenská četa nevěřila tomu, že se utrhlo lano a že stožár zůstal stát. Z letiště v Líních nechali přivézt obrovský světlomet a ten jel po stožáru až do výšky těch 170 metrů a tam už byla mlha – pak se ukázalo, že to není mlha, ale že ten zbytek stožáru tam není,“ říká Josef Švajcr.
Život po roce 1968 nebyl vždy příjemný.„Nemohli jsme mluvit tak, jak jsme chtěli. Člověk nemohl veřejně říct, co si myslí, takže jsme uvítali, že přišel listopad. Za Husáka začaly všelijaké prověrky, šikanování lidí. V roce 1989 jsem byl rád, že došlo ke změnám a že se konečně uvolnila atmosféra, že jsme najednou mohli jet do Rakouska, do Německa a myslím si, že si lidi ani neuvědomují, co nastalo. Dřív jezdili jen na rabovací zájezdy do NDR a na hranicích jim celníci kontrolovali každou marku, a to byli naši kamarádi.“
Josef Švajcr pracoval do roku 2004, poté odešel do důchodu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - PLZ REG ED (Tereza Maixnerová)