Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Švajda (* 1934)

• narodil se 18. prosince 1934 v Březnici

• jeho otec Jindřich Švajda byl účastníkem protinacistického odboje

• svědek nacistických zátahů na partyzány

• vyučený kuchař a strojař

• část života kuchařem v prominentním rekreačním středisku Jelenovská

• v době natáčení v roce 2023 bydlel stále v Březnici

Březnice na Zlínsku se během šesti let nacistického teroru stala významným centrem odboje. Hrozil jí dokonce stejný osud, jako měly nešťastné Lidice a Ležáky. Lidé, kteří tu pomáhali partyzánům, byli zatýkáni, mučeni a popravováni. Zdeněk Švajda (*1934) ve svém vyprávění vzpomíná na dětství, které prožil v pohnuté době na místě, kde si smrt, strach a odvaha podávaly jedny dveře.

Zabijačka

Zdeňkovi rodiče žili jeden z mnoha prostých, pokojných životů – tatínek Jindřich pracoval u firmy Baťa, maminka Anna byla ženou v domácnosti. Zdeněk vyrůstal spolu se svým o dva roky starším bratrem Jindřichem v poklidných vesnických kulisách. Ovšem jen do chvíle, než holínky wehrmachtu zadupaly na prazích svobodného Československa. Vypukla druhá světová válka.

Začalo to tím, že Březnici obsadili maďarští vojáci. Připravovali půdu Němcům, kteří na sebe nedali dlouho čekat. Vesnicí se táhla vůně pečeného masa. „Přivezli s sebou dobytek, co pobrali někde cestou. A zabíjeli. Voják vzal dlouhý nůž, nasadil jej krávě za krk, bodl a zvíře padlo na zem. Pak to naporcovali a rozdělovali do tašek. Tehdy nebyly žádné kuchyně, vařili, kde se dalo, na ohních a rožních v celé dědině,“ vzpomíná Zdeněk Švajda.

Po Maďarech přišli Němci. Temné, přísné postavy v dlouhých uniformách obsadily domy březnických občanů: „U nás nebydleli, ale udělali si v naší kuchyni základnu. Vždy v noci seděli dva u stolu a ostatní byli na hlídkách. Takhle se pořád střídali. Můj brácha Jindra už uměl německy, tak jim dělal tlumočníka.“

Nutno dodat, že nacisté jinak malou obec obsadili z důvodu, že se zde od počátku války formoval odboj. A partyzáni dělali okupantům starosti.

Kluci vidí dobrodružství ve všem

Všudypřítomnost všeho německého se v Březnici dala doslova dýchat. Ve škole, kam Zdeněk nastoupil na podzim roku 1940, se povinně vyučovala němčina. Na stěně za katedrou visel portrét podmračeného muže s knírkem jako štětiny zubního kartáčku nad horním rtem.

Pro kluky však byla válka vzrušením. Zdeněk s kamarády nevynechali příležitost pozorovat vojáky během cvičení ve střelbě. Kousek za dědinou měli vybudovanou střelnici s terči figurín. „Vždy jsme za nimi šli. A oni nás neodháněli. Na poli pak zalehli a stříleli. Dívali jsme se, a když po hodině skončili a odešli, vrhli jsme se na hromady vystřílených nábojů,“ vypravuje pamětník.

Odboj

Nešťastné události, jež si mezi březnickými vyžádaly devatenáct lidských životů, které vyhasly většinou u nacistických popravčích kůlů, měly dramatickou ouverturu – již během roku 1939 se ve Zlíně začala formovat odbojová skupina složená převážně z členů komunistické strany. Někdy během roku 1942 se odbojáři přemístili do pasekářských oblastí nad Březnicí (Křiby, Zákopaničí) – a místní lidé se k pomoci ilegální skupině nedali dlouho pobízet. Partyzáni tu žili v domech Durajových a Kosmíkových, kde probíhal i tisk protinacistických letáků. A protože hrozilo vyzrazení, vybudovali partyzáni postupně asi devět lesních bunkrů, kde se ukrývali v případě, že půda okolo byla mimořádně horká. Tak pomáhali pasekáři – stateční lidé žijící na samotách v kopcích.

Samotní Březničané se k odboji rovněž přidali. Bylo potřeba partyzány zásobovat jídlem, oblečením, někdy i penězi. „I můj tatínek byl v odboji. Dodnes si pamatuji, jak jsme spolu jednou byli na fotbale a po tom utkání jsme šli za panem Kadlčákem, to byl stolař. Dlouho spolu mluvili a tatínek mu pak dal nějaké peníze. Když jsem se ho později ptal, řekl mi, že to bylo pro odboj, pro partyzány. Také bylo u nás doma překladiště obilí, z nějž se pro partyzány mlela načerno mouka,“ říká Zdeněk Švajda.

Alois Kadlčák dle vyprávění Irmy Garlíkové ukrýval ve svém domě tiskařský lis, na němž sám vyráběl protinacistické letáky. Zdeněk Švajda k tomu dodává: „Potom ho dostali a zavřeli na Pankráci. Později nám vyprávěl, a to jsme jako kluci neskutečně hltali, jak z okna cely poslouchal probíhající popravy na pankráckém dvoře. A víte, proč to přežil? On byl stolař, takže tam musel vyrábět rakve. A díky tomu se dožil osvobození.“

Odhaleno!

V dobře promazaném odbojovém soukolí se však někdy během roku 1942 zadrhnul kamínek. Nacistům se podařilo lapit jednoho z partyzánů – Stanislava Růžičku, který podlehl tvrdému výslechu a úkryty partyzánů vyzradil. Z dostupných pramenů je možno vyčíst, že odbojáři se po výslechu s Růžičkou setkali a shledali, že je zbitý v obličeji. V jeho kapse pak našli seznam se jmény partyzánů. Soud byl rychlý a tvrdý. Růžičku čekala kulka a mělký lesní hrob. Gestapo však dostalo, co chtělo – informace, jež vedly k štvanici, která měla vypuknout o blížících se Vánocích.

„Jednoho dne, vidím to jako dnes, zastavila v dědině Erena [nákladní auto vyráběné od roku 1933 automobilkou Praga] a z ní vyskákalo na šedesát vojáků. My jsme s kamarády vylezli na hůru, oddělali několik střešních tašek a dívali se. Oni šli toho Růžičku vykopat. Doprovázel je nějaký Novák, který jim měl hrob v lese ukázat – a nejspíš jim ho i ukázal, ovšem oni jej tam v lese zastřelili, už se nevrátil. My jsme se pak dívali, jak nesou z lesa na nosítkách prostěradlem zahalené tělo, a to byl ten zrádce Růžička,“ vzpomíná Zdeněk Švajda na den, který předznamenal mnoho zlého.

Smrt si říká…

O Vánocích 1942 přijeli nacisté znovu. Od časného rána se Březnicí rozléhal dusot těžkých vojenských bot. Jakýsi hlas, studený jako smrt, štěkal úsečné rozkazy. Švajdovi již ve své světnici bděli při svíčce – byl druhý svátek vánoční a lidé se chystali k ranní pobožnosti. A gestapo se rozhodlo zatýkat a mučit. Marie Buchtová (roz. Durajová) v rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná takto: „Stařenka toho rána vyšla z chalupy a spatřila velké množství postav. Rychle si spočítala, která uhodila a rychle se do stavení vrátila varovat svého syna, mého tatínka [Ladislav Duraj, odbojář, později popraven] – a ten na poslední chvíli stačil utéct do lesa. Já jsem je potkala u branky. Povalili mne do sněhu a pak vyslýchali a tloukli moji maminku…“

„A pak byl ještě jeden zátah, na ty bunkry v lese na Kříbě [29. Ledna 1943]. To jsem byl zrovna u holiče, a když jsem se vracel domů, viděl jsem, jak vojáci táhnou na improvizovaných lehátkách z větví raněné partyzány,“ vzpomíná Zdeněk Švajda na den, kdy okolo dvě sta německých vojáků zaútočilo na lesní partyzánské bunkry. Přestřelku, která vypukla, přežil pouze jeden z nich – a také Ladislav Duraj, otec Marie Buchtové.

Přesto, že nacisté dohromady zatkli kolem šedesáti březnických občanů, jež tvrdě vyslýchali v místním hostinci, nic bližšího se nedozvěděli. Březničané mlčeli. „Tatínkovi se to vyhnulo a díky tomu, že nikdo nepromluvil, se u nás doma nezatýkalo,“ upřesňuje Zdeněk Švajda. Snad i díky statečnosti občanů nedošlo k vypálení obce. Březnici měl za pomoc partyzánskému hnutí stihnout stejný osud jako pasekářské osady, které tolik štěstí neměly – Ploštinu, Prlov či Juříčkův mlýn, kde nacisté na samém sklonku války usmrtili v hořících domech desítky obětí.

Když hořel Zlín, dívali jsme se

Všeobecná aura strachu a existenční tísně se postupně s přibližující se osvobozeneckou frontou postupně začala rozplývat. Škola byla tehdy zavřená, obsadili ji vojáci wehrmachtu, kteří se z posledních sil snažili odvrátit nevyhnutelné. První vlaštovky konce války se vtělily do křídel amerických Liberatorů, které nad Moravou přelétaly, aby shazovaly bomby na strategické cíle – Ostravu či polská města, kde měli nacisté svoje fabriky. „My jako kluci jsme je pozorovali a počítali. A oni vždy shazovali takový drobný staniol, co měl fungovat jako rušička radiového signálu. Pršelo to z nebe, stříbrné pápěří. Jednou také vysypali přebytečné bomby nedaleko od nás do lesíku. Ale strašné bylo, když v listopadu 1944 bombardovali Zlín. Stáli jsme na kopci a dívali se na ten požár. Odneslo to hlavně nádraží, fabrika, ale také část obytné čtvrti s baťovskými domky,“ vzpomíná Zdeněk Švajda na devastující nálety, jež proběhly ve dvou vlnách, v říjnu a listopadu 1944 a jež za sebou nechaly desítky zmařených civilních životů. Čas se postupně přelil do roku 1945. Lidé čekali na konec války.

Hurá, hurá!

Fronta přišla rychle. Švajdovi zrovna obědvali, když kdosi zabušil na dveře. „Tatínek šel otevřít a tam Němci! Chtěli si u nás na půdě zbudovat kulometné hnízdo, jakých už v Březnici měli několik. Ale tatínek jim to nedovolil. Tak odešli asi čtyři sta metrů za náš dům, kde si u stodoly postavili ten kulomet. My jsme byli ve sklepě, měli jsme ho velký a schovaly se u nás další dvě rodiny, celkem nás tam bylo šestnáct“ říká Zdeněk Švajda.

Do sklepních stěn doléhaly zvenčí zvuky výbuchů a střelby. Nikdo se neodvážil vystrčit na ulici byť jen prst. Když se však ozvaly výkřiky: „Hurá, hurá!“ – bylo po všem. Německé vojáky vystřídali Sověti: „A znovu se ozvalo bušení na naše dveře. Dovnitř se nahrnuli vojáci – osvoboditelé. Přinesli si vysílačku a jejich kapitán poručil nasmažit padesát volských ok. Měli s sebou raněného, ležel, naříkal, břicho prostřílené.“

Vojáci byli hladoví. Prošli peklem a teď se snažili dohnat vše, čeho se jim během války nedostávalo – jídla, tepla a klidu. Když si mazali chléb máslem, dělali to z obou stran krajíce.

Sověti se u Švajdů na jeden den zdrželi. Na návsi zněla harmonika, lidé vojákům snášeli modré z nebe ve formě masa a kořalky. Na druhý den ráno se Březnice vylidnila – Rudá armáda pokračovala na Zlín. Kapitán, který předtím u Švajdů objednal smažená vejce, usedl na jedno z děl tažené koňmi. Hodinu na to jej přivezli zpět, měl kulku v břiše a na hlavě poranění neslučitelné se životem.

Nakonec zůstanou mrtví…

Konec války s sebou nesl i jednu nepříjemnou povinnost – pohřbít padlé. Zdeněk Švajda vzpomíná, že němečtí vojáci byli ukládáni do země tam, kde padli. Sověti měli svůj hrob na místním hřbitově a na rozdíl od Němců byli po válce exhumováni a jako hrdinové převáženi do vlasti. Sovětské pohřby nesly gloriolu slávy, německé pak úlevu i nenávist: „Tohle nemohl dělat každý, na to jste musel mít náturu. Hodně se u toho pohřbívání pilo. Dodnes vidím, jak jeden chlap od nás z dědiny předtím, než zakopal padlého Němce, mu uřezal hlavu, aby se do jámy vešel…“

Zdeněk Švajda si vybavuje i pozdější exhumaci Sovětů. Těla se už rozkládala. Nasládlý pach smrti se mísil se čpavou vůní lyzolu – desinfekce, jíž se mrtvoly před odvozem polévaly.

Prase pro Jakeše

Na radu maminky se Zdeněk koncem 40. let vyučil kuchařem – kdyby znovu vypukla válka, kuchař jde za frontou a je v bezpečí. Vedle toho si ještě doplnil vzdělání jako strojař a celý svůj profesní život tak zasvětil tehdy gottwaldovskému Závodu přesného měření (ZPS). Pracoval v dílně a během letních prázdnin si přivydělával jako kuchař na pionýrských táborech. Vaření jej bavilo. A protože ZPS využívalo pro svoje zaměstnance rekreační středisko Jelenovská u Valašských Klobouků, začal zde vařit nejen o letních prázdninách. Zdejší hotel, vedle zaměstnanců ZPS, využívali také státní úředníci a veřejně známí lidé. Vrcholem pak byla návštěva generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše.

„Když měl přijet [Jakeš], lesy okolo byly obšacované policisty v civilu. A já jsem měl pro něj opékat prase! Dělal jsem to poprvé a myslím, že se to moc nepovedlo. Co mě však zachránilo, bylo, že Jakeš se cítil dotčený, že na tu tehdejší akci přijelo strašně málo lidí – a tak se naštval a zase odjel zpátky do Prahy,“ usmívá se Zdeněk Švajda.

Konec v sametu

Psal se rok 1989 a v Československu vypukla sametová revoluce. Zdeněk Švajda se svou ženou Jindřiškou se neodtrhli od televizních zpráv. Když se pak revoluční dění rozšířilo i do Zlína, nechyběli manželé Švajdovi na demonstracích. „To jsme cinkali klíčema! Byli jsme rádi, že režim padá. Na náměstí mluvil pan Zikmund [Miroslav Zikmund, 1919–2021], všude plno radosti,“ uzavírá Zdeněk Švajda, který žil v době natáčení rozhovoru v Březnici se svou ženou Jindřiškou.