Zdeněk Švajda

* 1934

  • „Potom jsem ještě třeba viděl, jak byli dva zastřelení Němci u hřbitova u té zdi. To byla morda. Zkrátka naši lidi je šli zakopávat a jeden tam byl takový od nás, člověk takový tvrdý. Kopal a my jsme se na to dívali, to je hrozné, vzpomínat na to. Uťal mu hlavu, bylo to malé nebo něco [hrob], tak. A Rusy pochovali. Sedm Rusů na hřbitově a jednoho důstojníka, ten měl truhlu a ti ostatní měli společný hrob vystlaný a přikrytý slámou. A potom, když je vykopali, to byli naši lidi, samozřejmě, popíjeli, protože zas, určití lidé to dělali jenom, to každý nemohl dělat. Oni už byli v rozkladu, zkrátka udělali čtyři truhly jenom. To byly takové bedny a nás tam nepustili, my jsme se tam chtěli jít podívat, ale nepustili nás. Jo, vlastně, pustili nás tam! A oni leželi, už oddělaní, ta sláma, oni je polévali lysolem a to už byli takoví, jeden jak druhý, spečení bych řekl."

  • „Tady na vrchu, to si vzpomínám jako dneska, že jsme jako kluci lítali a dívali se, jak se ozvala nějaká rána a střílelo se, tak jsme utíkali se tam podívat. Zkrátka do školy přišli vojáci, Němci. A ti tam byli. Co tam dělali, já nevím. Tož, stravovali se a bylo jich hodně. A potom v jedenáct hodin dopoledne, to tady musím ukázat, tady za námi, už šli z té školy a tady dál, je to od té školy na tu střelnici tak půl druhého kilometru. A oni šli střílet. To vidím jak dnes, jak si nesli ty patrony, to jim viselo na krku, to byly takové, to je jako dnes, svázané, a to bylo kulometné. A oni už šli a my jsme utíkali za nima. Oni nás neodháněli. Jako kluky. A tam pak zalehli a tam už byly ty figury, co se do do nich střílí na střelnici tak, jak to bývá i dneska, a stříleli a to byl rachot veliký a to nám dělalo dobře, nám ogarům."

  • „Potom tady přijelo takové komando a přijeli tady na dvůr, bylo jich asi šedesát. Potom tady začali úřadovat a křičeli, na sebe i tak, že. A potom večer odjeli pryč. A pak jsme se údajně dozvěděli, ale to nemohu potvrdit, že Březnice tedy měla být vypálená. A to bylo to komando, které přijelo sem to vypálit a že Frank, ten už byl i ve Zlíně. Ale toto už mám jenom z povídání."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Březnice, 16.11.2023

    (audio)
    délka: 01:17:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Během výslechů nás nikdo nezradil

Zdeněk Švajda, 1949
Zdeněk Švajda, 1949
zdroj: archiv pamětníka

Zdeněk Švajda se narodil v Březnici (Zlínský kraj) 18. prosince 1934 do rodiny baťovského ševce Jindřicha a jeho ženy Anny. Brzy po vypuknutí války vzniklo v nedalekém Zlíně jedno z ohnisek protinacistického odporu. Když se odbojáři během roku 1942 přesunuli do kopců nad Březnicí, mnoho místních se k nim přidalo – Březničané i pasekáři žijící na samotách v kopcích pomáhali partyzánům s noclehem, jídlem i penězi. Do odboje se také zapojil Zdeňkův otec Jindřich. Když potom kvůli zradě Stanislava Růžičky došlo k rozkrytí skupiny, nacisté v obci provedli dva zátahy, ale Jindřich Švajda díky statečnosti zatčených a tvrdě vyslýchaných občanů Březnice ze stahující se smyčky unikl. Díky mlčení zatčených nakonec Březnici nestihl stejný osud jako vypálené Lidice či Ležáky. Osvobození prožili Švajdovi ve sklepě, odkud s obavou naslouchali střelbě a výbuchům. Němci si v jejich blízkosti postavili kulometné hnízdo. Po tvrdém boji se u Švajdových usadili sovětští vojáci – Zdeněk byl svědkem umírání raněného kapitána, i poválečných pohřbů padlých Němců, jež se neobešly bez hrubostí a nenávisti. Koncem 40. let se vyučil jako kuchař a strojař – celý svůj kariérní život prožil v gottwaldovském závodě ZPS, kde pracoval v dílně a zároveň během letních měsíců vařil na pionýrských táborech v rekreačním středisku Jelenovská u Valašských Klobouků, které pravidelně navštěvovali výše postavení lidé státní správy, ale i umělci či televizní hlasatelé. Zdeněk Švajda tu jednou opékal prase pro tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. Když komunistický režim padl, účastnil se Zdeněk Švajda se svou ženou Jindřiškou pouličních demonstrací v Gottwaldově. V době natáčení rozhovoru žil i s manželkou v rodném domě v Březnici.