profesor Pavel Švanda

„Já jsem tam byl, že jo. Ten pohřeb byl v židenické obřadní síni, poněvadž ta ústřední se tenkrát opravovala. Zase taková anekdota. Do té obřadní síně se vešli jenom ti nejbližší. Někdo tam tenkrát mluvil za tu literární obec, ale tam se nedostali ani Uhde ani Trefulka. My jsme stáli s tím davem. Já jsem stál nahoře nad tím schodištěm. Najednou vidím, že se ten dav na tom schodišti rozestupuje a dělá takový špalír, ale zadnic. K tomu, kdo přichází, se obrací zadky. A koukám a po tom schodišti stoupal vzhůru můj dobře starý známý Jaroslav Šabata, s manželkou stoupali vzhůru. Ten dav se k nim obracel zády. Nikdo s nimi nechtěl nic mít, poněvadž bylo jasné, že ten dav... My jsme věděli, že je to prolezlé estébáky. Šabata vyšel nahoru, tak jsme si stiskli ruce. Já jsem se k němu tenkrát už rád hlásil, ale ti lidi se k němu nehlásili. To byli titíž lidi, kteří o týden později začali chodit na náměstí Svobody a vyřvávat a požadovat změnu režimu. Čas oponou trhnul, nebo řečeno jinak – pánbůh obrátil list v knize dějin a lidi se začali chovat jinak, ale že bych pro to měl nějaké vysvětlení, to nemám."

„Já si spíš pamatuju na to, jaká byla potom panika ten druhý den, kdy zase byl letecký poplach, ale to už nehoukaly sirény, poněvadž systém byl vyřazený tím náletem, ale houkaly parní lokomotivy na nádraží unisono. To stoupavé a klesavé vytí sirén napodobovaly píšťaly parních lokomotiv, což bylo slyšet poměrně daleko. Kdo měl nohy, kdo měl něco, tak utíkal z města ven. Já jsem náhodou tou dobou byl se svým druhým strýcem na dnešní Štefánikově ulici. Tenkrát to byla Nová ulice. Viděl jsem, jak se ta auta na dřevoplyn, pokud nějaká byla, řítila se z města ven a jak jim lidi z napřaženýma rukama skákali do cesty. To byla děsná panika bezprostředně po tom náletu ten druhý den.“

„No tak jo, vlajky se vyvěšovaly. Když skončila válka, tak se vyvěšovaly vlajky na oslavu. Ale to je takový ten pikantní detail, který jsem také zmínil v té knížce. Československé vlajky byly. To se ukázalo, že si je kdekdo schovával. Ty se vyvěšovaly. Ale vyvěšovaly se vedle nich i sovětské vlajky. Ale kde vzít rudé vlajky? No tak se braly ty německé rudé vlajky s bílým polem, ve kterém byl černý hákový kříž, to bílé pole se odpáralo a pak se to vyvěšovalo jako sovětská vlajka vedle té československé. To se pak používalo ještě dost dlouho. To bylo poznat na těch vlajkách, kde byly ta kola po tom hákenkrojci.“

„No tak, víte po těch letech si myslím, že jsem se hodně naučil o sobě i o lidech. Naprosto nezapomenutelná zkušenost, o kterou jsem byl obohacen oproti jiným intelektuálům. Zkušenost toho, že existovali lidi, kterým politika byla úplně jedno, kteří prakticky vůbec nevnímali. To byla většina lidí, se kterými jsem tam pracoval. To se dá ilustrovat takovou anekdotou. Už jsem tam pár roků byl, už ani nevím v jaké funkci zrovna. Pořád, dokonce jsem se každý den převlékal do modráků a z modráků. A někdo z těch chlapů přišel. Nevěděli jsme kdo a v té šatně na stůl rozhodil nějaké emigrantské tiskoviny. Jak byla nějaká taková přestávka, při převlékání, chlapi se tím probírali. Náhodou tam byl taky v jednom z těch i Škvoreckého seznam zakázaných autorů. A oni mě na tom seznamu našli. A tak se shlukli, prohlíželi si to. Ptali se: ,To seš ty?´ ,To jsem já no.´ Za dvě hodiny už nikdo nic nevěděl. Za dvě hodiny už to nikoho nezajímalo. Ti lidi měli svoje světy, ti lidi se starali o ty své světy, o ty své rodiny, o ta svá auta. A ani po mě nikdo nechtěl žádné vysvětlení, nic. Komunisti, to byli páni a s těmi oni neměli nic společného. Za tu dobu, co jsem tam byl, tou šatnou prošli asi dva kluci, kteří měli komunistickou legitimaci. Z těch si ti ostatní dělali nelítostnou srandu. Proč? Protože když někdo byl komunista, platil jim příspěvky a přitom byl tak blbý, že se neuměl domoct žádného lepšího fleku a musel vstávat brzy ráno a převlékat se do modráků a dělat rukama, tak to byl vůl. Tak proč jim potom ty příspěvky platil. To byl důvod, kvůli kterému si chlapi z nich dělali srandu.“