plukovník v. v. Pavel Švec

„My jsme to udělali s nějakým Švarným ze Slovenska. Jak jsme vykládali ty zbraně z toho aeroplánu, jo, tak jsme tam vzadu zůstali. To byl dopravní aeroplán, že, tak jsme tam vzadu zůstali. Všude byla tma, protože se nemůže svítit, když je... Přiletěli by a bombardovali, že jo, tak se muselo všechno dělat potmě. Zůstali jsme tam a odstartovali. Když jsme byli tam někde nad Karpatama, viděl jsem v tých okýnkách, jak po nás střílej zespodu, to bylo v noci. No a ten palubní mechanik se šel dozadu kouknout, jestli nemaj nějakej zásah, protože to bylo všechno strašně blízko. Ty střely, to svítí. No a teď tam přišel a kouká na dva chlapy: ‚Što vy zděs?‘ No tak jsme mu vysvětlili, že jsme letci, vtedy slovenský, a že bysme chtěli do Ruska, bojovat a tak dál. Tak nás zatáhnul dopředu ke kapitánovi letadla a ten byl k nám celkem takovej mírnej a říkal: ‚My vás dovezeme k nám a uvidíme.‘“

„Naložili nás na nákladní vozy do Března, tam byla posádka, tam byly zbraně, tak nás tam vyzbrojili. A šli jsme potom na Telgárt. To bylo první střetnutí s bojem... Němci to tam všechno vypálili, protože to byla vesnice, veliká vesnice, ale dřevěná pod Kráľovou Hoľou, že. To hořelo, no ale Němce jsme odtud vyhnali. Pak nás přemístili, protože jsme byli opravu dobře organizovaná jednotka. Pak zase hořelo u Handlové a tam na západě, že, tak nás přesunuli na tu stranu, tak jsme zase bojovali tam. My jsme byli normálně nasazeni jako pěšáci.“

„Jenže přišel šedesátý osmý rok a začalo to v armádě taky... Nejdřív ty nejlepší komunisti začali být velice aktivní, Dubček a parta, že jo. Najednou se to někde, já nevím, otočilo, tak nějak si vzpomínám, že jsem měl službu dozorčího letiště a tam před kasárnama je ta hlavní silnice a tam jely tanky, kolona tanků. A teď se tam ty oficíři všeci, piloti a navigátoři seběhli k bráně a chtěli po nich házet kamení. Já říkám: ‚Hoši, z titulu své momentální funkce vám říkám: Okamžitě odejděte. Vy jste frontu neviděli, pro toho vojáka to je fronta, ano, jak náhle hodíš kámen, tak to tady všechno sesekne kulometem z toho tanku.‘ No a teď mi začali vyhrožovat, že jsem jako, že nejsem... Potom přišli vojáci, který obsadili letiště, a chtěli vodu. Tak jsem je dovedl k vodě, napil jsem se té vody, aby viděli, že není otrávená, tak jsem říkal: ‚Berte si!‘ Poděkovali jsme si navzájem, všecko. A teď začali tamti, že nejsem frontový voják, že jsem... já nevím, co všechno, jo... Já říkám: ‚Jo, hoši, jsem poučenej, ono to nejde takhle hurá, hurá.‘“

„Bývalí komunisti se srotili, protože už chytli vítr. Najednou začali, abych na toho a na toho napsal posudek, aby je mohli vyhodit z armády. Já říkám: ‚Hoši, nezlobte se, ale ten, na kterýho chcete, abych to napsal, ten přede mnou byl v Guineji, choval se ke mne jako ten nejlepší kamarád, o všem mne poučil, opravdu, že jsem neměl žádné problémy, a já mám dneska na něho napsat, že je takovej nebo makovej, abyste ho mohli vyhodit? Tak to ne.‘ Tak řekli, že když to nenapíšu, půjdu s ním. Pak ještě druhej, zase byl v mém roji, nějakej Sýkora, tak na toho taky. Já říkám: ‚Ne, nenapíšu! Žádný takový. Nemůžu. To jsou kluci... Proč bysme je vyhazovali, co vám udělali? Ježišmarjá, že nesouhlásí s tou invazí? Však to není správný, proč by souhlasili, že.‘ Tak mne vyhodili taky, no. Já jsem lítal ještě do sedmdesátého čtvrtýho roku, ti kluci, co byli určený, už v sedmdesátém vypadli. Ono tam bylo málo starších pilotů – a to víte, ministerský úředníci nechtějí lítat s nějakým začátečníkem, proto jsem vydržel ještě do semdesátýho čtvrtýho roku, než se zacvičili noví piloti.“