Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Svoboda (* 1930)

• narozen 10. září 1930 ve Žďáru nad Sázavou

• dědeček Antonín Svoboda byl veteránem I. světové války

• v roce 1932 přišla rodina o všechno po požáru rodného domu

• kvůli hospodářské krizi přišel otec o práci

• válku rodina prožila v chudobě, během Heydrichiády jejich dům prohledávalo gestapo

• při osvobození zažili dramatické chvíle, museli uprchnout z domu a schovávat se v zahradách

• po válce vstoupil do KSČ

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy několik dní pohřešoval své syny

• pracoval jako školník v ZŠ

• v roce 2021 žil v rodném domě ve Žďáru nad Sázavou

František Svoboda se narodil ve Žďáru nad Sázavou v domě na Žižkově ulici. To, co je dnes páteřní tah směrem na Přibyslav, tehdy vypadalo zcela jinak. Blízké sídliště, takzvaný Stalingrad, ještě nestálo. Bylo vybudováno v 50. letech ve stylu socialistického realismu pro potřeby dělníků nově vznikajících strojíren. Ve 30. letech tu byly pole a zahrady. Ulice byla také podstatně užší, tak aby tudy projel koňský povoz, a tvořila ji venkovská zástavba z konce 19. století. Na stavbu těchto chalup se často používaly nepálené cihly nazývané truple.

Františkova maminka – vyučená dámská krejčová – před svatbou pracovala v obchodě s konfekcí a látkami. Rodinu později živil Františkův otec, vyučený švec. Kolem roku 1935 nastoupil do firmy B a V Zelený (Bedřich a Vilém). Před válkou pak přestoupil k firmě H. Trojánek: Výroba obuvi.

Všechno bylo pryč

V roce 1932 postihlo rodinu neštěstí. Protože domy tehdy stály blízko u sebe, rozšířil se od souseda na jejich chalupu oheň. „Měl jsem tehdy pětitýdenního bratra. Když ho maminka v noci kojila, začaly hořet stropy.  Představte si, co to bylo. Úplně na rovinu, všecko bylo pryč,“ popisuje František tragédii, při které jim shořel téměř veškerý majetek. Rodiče jej ještě spícího přenesli k sousedům, kteří bydleli na protější straně ulice. „Pamatuji se, jak jsem byl překvapený, když jsem se ráno ocitl úplně někde jinde. Vryl jsem si to tehdy do paměti a v duchu dodnes vidím i povlečení peřin, bylo modře štráfované,“ dodává František. Rodina žila u sousedů pět měsíců, než se jim podařilo sehnat nové bydlení. Koupili starý dům, který přes léto Františkův tatínek zrekonstruoval. Žila v něm s nimi na výměnku i matka předchozího majitele, která zemřela v roce 1941.

Kromě požáru rodinu zasáhla i hospodářská krize a František Svoboda dodnes vzpomíná, jak se tehdy lidem těžce žilo. Špatně na tom byli zejména zaměstnanci nějakého z podniků. „Otec tehdy neměl práci. Se sousedem šli pěšky na hejtmanství do Nového Města na Moravě ptát se na podporu v nezaměstnanosti. Nesešli se s úspěchem. Neměli ani 60 halířů na jízdenku vlakem tam a zpátky,“ vzpomíná František.

V roce 1938 jsem viděl poprvé učitele plakat

Začátek druhé světové války zastihl Františka Svobodu už jako školáka. Že se děje něco vážného zaregistroval poprvé na podzim 1938.  „Nastoupil jsem do třetí třídy obecné školy a tehdy jsem poprvé viděl plačícího učitele. Mohlo mu být tak 25 let. Ten učitel stál u okna, díval se ven a plakal, vidím ho jako dnes. Bylo mi to divné. Říkal jsem si zpětně, že se ho asi dotklo, že naši vojáci byli odvoláni ze svých postů a on byl možná mezi nimi. Reagoval na ty události opravdu srdcervoucně.“

Živě si také pamatuje příjezd německé armády na jaře 1939 do Žďáru nad Sázavou. „V poledne, když jsme končili vyučování, nám bylo sděleno, že máme jít ze školy nejkratší cestou domů, protože ve městě je vojsko. Už tehdy mi bylo jasné, že to je wehrmacht.“ Při cestě domů viděl na náměstí vyrovnané německé pušky mauserovky a zaparkovanou vojenskou techniku. „S klukama jsme se ale nezdržovali a šli jsme rychle pryč. Byl to pro nás otřesný okamžik,“ vzpomíná pamětník.

Na zdi jsme měli mapu fronty

Za války se snažila rodina Svobodových vyjít s málem. Františka jako kluka velké události světového dění příliš nezajímaly. Jeho dědeček měl ale na zdi mapu Evropy, kam si pomocí špendlíků a červené šňůrky označoval vývoj na frontě a postup německé armády. „Sakramentsky mu nebylo jedno, když se wehrmacht blížil k Moskvě.“  Často prý bylo slyšet letadla. Většinou asi německá. Když dlouho žádné neletělo, žertoval dědeček s tatínkem, že to asi bylo poslední, že už Němcům došla.

S okupací lidé všeobecně nesouhlasili. „Nemohu říct, že by se v této ulici vyskytla rodina nebo jednotlivec, který by si myslel něco jiného. Samozřejmě, že ten nesouhlas se ale nijak neprojevoval. Prvořadá starost všech byla péče o obživu rodiny a dětí,“ popisuje tehdejší stísněnou dobu pamětník.

Sádlo pro wehrmacht

Každý v sousedství měl své vlastní políčko, na kterém pěstoval zeleninu a brambory. Lidé měli dovoleno chovat vlastní prase. „To sem jezdili chovatelé až z Vilémova od Chotěboře a prodávali prasátka. Prasátko se muselo na obecní úřad přihlásit. To se povolilo, ne že ne. Oni věděli dobře, že je to pro ně výhodné. Nemusí lidem dodávat maso, naopak lidé dodají jim,“ popisuje František systém, který zavedla okupační správa. Úřadům se musel oznamovat i přesný termín zabijačky. „Dostali jsme papír, dvojjazyčně potištěný, a tam se musel podepsat každý majitel prasete. Když ho bouchnul, tak se muselo vyškvařit sádlo z řemene - pruhu kůže na hřbetě. To bylo přísně hlídané. Pět kilogramů takto vyškvařeného sádla se odevzdávalo na obecní úřad,“ uvádí František. Občas samozřejmě docházelo k černotě, někdo zabíjačku zatajil. Dotyčný ale hodně riskoval, protože jak vzpomíná František Svoboda: „Kdyby se to provalilo, byla by to sabotáž jako Brno.“

Úspěch německých zbraní měl zkrátka prioritu. Němci vypracovali podrobný systém, jak muselo obyvatelstvo armádu podporovat. Jednoho dne například dostali ve škole jmenný seznam a každý žák musel vyplnit částku, kterou přispěje na zimní výbavu pro německé vojáky. František se svými spolužáky z recese napsali pouze 1,50 Kč. A byl z toho samozřejmě malér. Rodiče museli ve škole vše vysvětlovat. Ředitel školy byl ale slušný člověk a celou věc uzavřel u něj v ředitelně. Mezi dalšími válečnými vzpomínky František zmiňuje přísné hlídání poslechu rádia. Každé muselo mít označení na speciálním lístku viditelně připevněném na přístroji. Plomba navíc umožňovala naladit pouze stanici Praha.  

Gestapo v kuchyni a fotka Masaryka na půdě

Nejvíce strachu lidé zažili během Heydrichiády. Ta se nepřímo dotkla i rodiny Svobodových. Po městě chodil protektorátní četník, německý voják a důstojník gestapa z Jihlavy. Tato trojice jednoho dne přišla i do chalupy Svobodových. „Já jsem byl už ze školy doma a stál jsem u otce v dílně.  Nezamykalo se, a tak se najednou tito pánové objevili v místnosti. Otec nikoho z nich neznal. Byli celkem razantní. Otec vstal a oni před něj položili fotografii, na které bylo jízdní kolo, aktovka a několik dalších artefaktů,“ vzpomíná František Svoboda. Němci se ptali otce, zda tyto věci poznává, jestli je někde neviděl. Ten prý byl „opařený jak kohout“ a nevěděl, co se bude dít. Po výslechu u fotek se gestapo vydalo prohledávat půdu. Jak František vzpomíná, v otci by se tehdy krve nedořezal, protože na půdě byla za trámem schovaná fotka Tomáše Garrigua Masaryka, jak během návštěvy Žďáru nad Sázavou drží v náručí místní dívku Vaňkovou, za svobodna Neugebauerovou (tato fotografie byla údajně mezi obyvateli velmi populární a hojně rozšířená). Německý voják ale jen několikrát píchl bajonetem do sena, jestli tam není nikdo schovaný, a pak všichni odešli. Za chalupou přitom po celou dobu prohlídky činil Františkův děda telecí kůži z tajné porážky. Kůže byla tehdy nedostatkovým zbožím a celá rodina měla velké štěstí, že Němce nenapadlo podívat se na zahradu za domem.

Němci dle vyprávění při těchto prohlídkách postupovali velice systematicky. Není pravděpodobné, že by si rodinu Svobodových vybrali z nějakého konkrétního důvodu – prohledali snad každý dům ve Žďáru. „Některé tyto věci, o kterých hovořím, působily opravdu drasticky na duši mladého člověka,“ hodnotí tehdejší dobu František Svoboda.

Partyzáni vypouštějí lihovar

Koncem roku 1944 začínalo být jasné, že válka se chýlí ke konci. Fronta se pomalu blížila. Kolem Žďáru nad Sázavou tehdy operovalo několik partyzánských skupin. Z velké části je tvořili výsadkáři Rudé armády, ale i někteří místní lidé nebo uprchlí ruští zajatci. Na jednu partyzánskou akci si František Svoboda vzpomíná obzvlášť dobře. V noci 12. dubna 1945 partyzáni vypustili v lihovaru nádrž s 95% lihem. František a jeho bratr dostali od rodičů konvičku a měli za úkol nějaký líh přinést domů. Ten prý už tekl i ve strouze po ulici. S různými nádobami k místu spěchaly spousty lidí. U lihovaru stál muž, pravděpodobně partyzán, a svítil baterkou na trubku, odkud líh vytékal. „Všecko se dělo po tmě a v tichosti. Tak jsme nakonec domů dovalili třicet litrů. Byl tam také jeden bednář, který měl hotové vaničky a necky, a ten to celé naplnil. Bydlel blízko lihovaru, měl to přes ulici,“ vzpomíná František a dodává: „Můj děda byl starej voják, sedm let na vojně, zažil ruskou i italskou frontu a věděl si rady. V dřevníku byla hliněná podlaha, vykopal jámu a tam ty flašky pěkně uložili. Bylo to vošanovaný prkýnkama, na vrchu dekl, a tak jsme to uchovali.“

Práce pro Todtovu brigádu

S postupující frontou partyzánských akcí přibývalo. František vzpomíná třeba na 31. prosinec 1944, kdy zrovna doma pořádali zabíjačku. Na trati z Havlíčkova Brodu směrem na Tišnov se nacházela výtopna lokomotiv. Tam pracovali muži, kteří měli udržovat oheň na lokomotivách. V jednu hodinu v noci padla ohlušující rána, až se všichni v chalupě probudili. „Vyhodili to do povětří, to víte, že jo. To bylo vymlácený všechno,“ vysvětluje. Mezi nejčastější akce v terénu patřilo vykolejení vlaků. Podle Františka takové útoky velmi ohrožovaly jakoukoliv organizovanou německou činnost. „Tady vyjel vlak z nádraží a než dojel do Hamrů, ty tři kilometry, už byl mimo trať.“ Stačilo k tomu prý jen povolit šrouby kolejnic v zatáčce.

Škody po diverzních akcích partyzánů měli za úkol likvidovat takzvaní todtmanni. Členové pracovních a pomocných sil známých jako Todtova brigáda. Ve Žďáru nad Sázavou měli vyčleněnou hospodu, jejíž majitel podepsal spolupráci s wehrmachtem a byl nasazen jako hlídač na letišti v Brně, kde při náletu přišel o život. „Byli to dědkové už, taková skupina nad 45 a výš,“ vzpomíná František. Když se stalo, že partyzáni vypustili další nádrž na líh, která byla situovaná ve žďárském zámku, šli tam s bratrem a konví znovu. „Z města šel opět průvod lidí s nádobami. Šli jsme kolem té hospody a ten jeden todtmann stál ve dveřích, co vedly z lokálu rovnou na silnici, a volal: ,Wohin? Wohin?‘ Bylo ticho a v davu jen tak zašumělo: ,Do prdele,‘“ vypráví František. Obecně se údajně vědělo, že partyzáni mají úkryty někde v okolních lesích a spolupracují s hajnými a dalším lesním personálem.

Kulky létaly kousek od nás

9. května 1945 pracoval tehdy patnáctiletý zahradnický učeň František Svoboda na školní zahradě. Z věže kostela se zrovna ozývaly zprávy, které někdo vyvolával hlásnou troubou. Rozhlas už nefungoval. „Náhle jsem si všiml, že od Schwarzenberské pily stoupá velká koule černého dýmu. A napadla mě hrozná blbost. Rozběhl jsem se přes pole, abych se podíval, co se děje.“ Asi po 500 metrech narazil na hluboký úvoz, kde se krčilo mnoho lidí. „V tom momentě, když jsem vyběhl na protější břeh, tak nade mnou nalétávala dvě letadla, byla to taková lehčí letadla a piloti letěli hodně nízko. Měli rychlopalná děla a bylo jasné, že jsou to už Rusové,“ popisuje pamětník tehdejší dramatické události. Letadla měla zřejmě za úkol ostřelovat německý trén ustupující směrem na Ždírec. „Jistě jich tam tehdy pár zemřelo a zásah dostala právě i pila, protože je v bezprostřední blízkosti silnice. Tohle mě napadlo až v momentě, když přede mě spadly dvě nábojnice vystřelené z těch letadel.“ František se rozhodl dál nepokoušet svoje štěstí a vrátil se domů. Tam ale už nikoho nezastihl. Chalupa totiž stála přímo u silnice, kudy měli podle předpokladu Němci ustupovat. Rodinu našel až v zahradě jednoho ze vzdálenějších domů. „Po poledni se od silnice začala ozývat sporadická střelba, a tak děda, který se v té chvíli jako zkušený válečník ujal velení, rozhodl, že ani na současném místě není bezpečno. Přesunuli jsme se tedy do blízkého kamenolomu, kde už se schovávala další skupina lidí,“ vysvětluje František. Když střelba opět zesílila, museli opustit i toto místo. Skončili nakonec v další zahradě. „Šest hodin jsme leželi na zemi v trávě u plotu. Bylo slyšet silnou střelbu a kulky občas zaletěly i naším směrem. Noc jsme strávili ve sklepě jednoho z blízkých domů,“ líčí květnové události František Svoboda. Kdo střílel, neví. Ve městě nedocházelo k bojům. Nervózní Němci zřejmě jen stříleli pro výstrahu kolem sebe.

Z celého Žďáru ví pouze o jednom muži, který padl. Stalo se tak ještě v dubnových dnech. Neslyšící dělník si chtěl přes pole zkrátit cestu z práce. Kolem Žďáru se tehdy pohybovala vojenská hlídka, která strážila opravnu tanků zřízenou v hospodářských budovách místní školy. Muž bohužel neslyšel její výzvy, a tak jej zastřelili na polní cestě.

Osvobození dodnes připomíná kulka v trámu

V šest ráno 10. května vyšli Svobodovi ze sklepa a vrátili se ke své chalupě, odkud den předtím utekli. Okna domu byla rozbitá. Střelbu dodnes připomíná kulka zarytá v trámu v kuchyni. Jejich rozhodnutí opustit dům bylo správné. „Asi v půl desáté tu zastavil nějaký kombinovaný pásák, jestli to byla vojenská trofej nevím, ale na tom vozidle sedělo několik ruských vojáků. Byl jsem vděčný, že jsme to přežili,“ vzpomíná František Svoboda.

Po válce vládla všeobecně uvolněná atmosféra. Docházelo k obnovování spolků a sdružení. František si vybavuje, jak se první dny po odchodu Němců kolem města pohybovala stáda opuštěných koní. S kamarády je rádi chytali a projížděli se na nich. Jednou dokonce omylem vjeli do ruského vojenského ležení, které si vojáci zřídili v blízkém lese. Rusové je zadrželi a propustili až po několika hodinách – zřejmě jim chtěli dát trochu za vyučenou.

Velké sucho roku 1947

V roce 1947 nespadla na Žďársku skoro půl roku ani kapka vody. Sucho ale trápilo celou republiku. „Já jsem měl tehdy úpal,“ vzpomíná na horké léto František Svoboda. „Týden jsme žili ve sklepě, jak vyšel člověk na slunko, byl hotovej.“

Se suchem přišla neúroda, se kterou Československu tehdy (i z propagandistických důvodů) pomohl Sovětský svaz. Z Kanady dovezl stovky tun obilí. František Svoboda to tehdy vnímal jako zásadní pomoc a prý to tak cítila většina lidí. „Dalo by se říct, že větší část veřejnosti měla ráda Rusy. Ty podmínky, které den ze dne přicházely, tomu nasvědčovaly.“

František Svoboda vstoupil v roce 1948 do KSČ, přišlo mu to jako logický krok. Rok byl evidován jako čekatel, než jeho členství schválili. „Člověk by se neměl ptát, jakého je kdo přesvědčení, jakého je vyznání, ale spíš by se měl ptát, jaký je člověk. Já jsem byl vychován maminkou k tomu, abych byl slušný. Složité je to umět naplnit v podmínkách, ve kterých se nacházíte. Ty si člověk nevybírá. Vy si můžete představovat, kam chcete dojít, ale život je křivolaká cesta a ne přímka,“ vysvětluje svůj postoj František Svoboda a dodává, že ačkoliv ne vše se komunistům podařilo, snažil se vnímat pozitiva.

Sovětské tanky a ztracené děti

Dramatické chvíle se do jeho života vrátily v srpnu roku 1968. V den invaze vojsk Varšavské smlouvy totiž vyrazili jeho dva synové na prázdniny do Chrudimi. Na vlak museli už ve tři ráno, a tak když se František dozvěděl, že republiku obsazují cizí vojska, byli jeho synové už dávno na cestě. Spojení tehdy příliš nefungovalo, telefony byly dokonce nějakou dobu úplně vypojené. Teprve po dvou dnech se dozvěděl od pracovnice chrudimské pošty, že na uvedené adrese viděla dva chlapce. Františkovi spadl kámen ze srdce a s manželkou vyrazil vlakem pro své děti. Když projížděli zemí, viděli všude vojenskou techniku a personál. Zejména nádraží v Kolíně prý bylo přeplněné lidmi a vojenskými vlaky a panoval všeobecný chaos.

Tehdy pracoval jako školník ve žďárské základní škole a zůstal jím až do důchodu. V roce 2021 žil v domku, který v roce 1932 jeho tatínek vlastnoručně opravil a ve kterém zažil dobré i zlé časy, vzestupy i pády světových velmocí. Rád dnes opakuje, co ho život naučil: „Zájem velmocí má vždy navrch před zájmy malých zemí, ale člověk by si měl v první řadě hledět svého bezprostředního okolí.“