František Svoboda

„Akce v terénu byly téměř na denním pořádku. To už byly operace, které hrubě ohrožovaly jakoukoliv organizovanou činnost Němců. Například vyjel po staré trati vlak z nádraží a než dorazil do Hamrů, což je asi tři kilometry, už byl mimo trať. Stačilo, když někdo povolil šrouby. Když na to vlak najel, obyčejně to bylo v zatáčce, tak ten nákolek tu kolejnici vytlačil a bylo to vykolejené. To bylo každou chvíli. To byly opravdu akce partyzánské."

„Najednou koukám ze zahrady směrem na zámek Žďár a vidím černou bakuli dýmu. Říkal jsem si: co tohle je? Vypadalo to, že hoří pila. A napadla mě hrozná blbost. Sebral jsem se a šel jsem se tam podívat. Ponaučení přišlo brzy. Když jsme uběhl asi pět set metrů, doběhl jsem k hlubokému úvozu, uviděl jsem tam spoustu lidí. Mě nenapadlo, že se tam schovávají. Když jsem vyběhl na protější břeh, nalétávaly nade mnou dvě letadla. Letěla hodně nízko a měla rychlopalný děla. To už byli Rusové. Měli za úkol ostřelovat německé trény, které ustupovaly po silnici 37 směrem na Ždírec. A zásah dostala také pila, protože stojí blízko silnice. To mě všechno došlo ve chvíli, kdy přede mne spadly dvě hilzny. V ten moment jsem si řekl: Tak tudy ne! A vrátil jsem se."