Josef Svoboda

„(Co pro vás znamená rok 1989 a konec komunistického režimu? Jak vy jste to vnímal?) -- Já jsem ten rok vnímal – akorát se mně nelíbilo, že bylo hodně zvonění klíčů, že byly všelijaký proslovy. A když se to potom vezme dneska, tak kde to je všechno?! Ti mladí podle mýho nemají žádnou šanci, protože ať už dostudují nebo ne, je ta nezaměstnanost, pořád se mluví o krizi! -- (Takže myslíte, že dřív, před rokem 1989, byla ta situace příznivější?) -- Byla. Podle mého byla. Já jsem nikdy nikomu nestranil, já jsem se sám musel uživit a tohle se mi teď nezačíná vůbec líbit. Vidíte to sama, jak dneska vypadá celková situace, každý se dere do funkcí, chce jenom peníze, peníze a lidi – ti jsou až poslední, podle mého.“

„Mě přeřadili do Znojma, dostal jsem se k pevnostnímu praporu a ten prapor byl na podporu pohraniční stráže. Protože Znojmo jako takový bylo hraniční město. Byl to padesátej třetí rok. A my jsme měli na starosti s těma pohraničníkama hlídat ty pevnůstky jako v Šatově a tak dál – my jsme je obsadili. Byly dost velký požadavky a bylo tam hodně těch lidí, kteří chtěli něco víc. No a byl tam předseda stranický organizace a ten se na mě zaměřil, a kde mohl, tak mě vždycky šikanoval. -- (A vy jste byl ve straně v té době?) -- V té době jsem byl ve straně, tak to jinak nešlo. Pak, že jsem byl ne nespolehlivej, ale že jsem měl nějaký ty škráby, tak mě přeřadili k těm Pomocným technickým praporům. A pokud si pamatuju, tak jsem se dostal do Sokolova, to byl dříve Falknov nad Ohří, a tam jsme bydleli v klášteře, měli jsme tam velitelství a dělal jsem tam velitele čety.“

„Dělaly se plzeňský Slovany – sídliště. Oni chodili k Posistě, k tomu stavebnímu podniku, a budovali tam to sídliště Slovany a všelijaký další, co tam Posista měla. Vojáci tam byli nasazený a museli tam pracovat. To byla většinová stavební práce. Takže oni se k ničemu nedostali. Výcvik – to jsme měli akorát dřevěný atrapy, žádný zbraně jsme neměli. Někteří ti kluci to neunesli, celej ten elaborát, co se jich týkalo, takže tam byly i sebevraždy. -- (Možná i nějaká šikana někde byla...) -- Každej velitel nebyl stejnej, já jsem se nikdy tohohle nezúčastnil.“

„Pan spisovatel Švandrlík, teď mám takovej dojem, jestli nesloužil taky u Plzně u tohohle pomocnýho praporu…A tam odtud byl právě zřejmě natočen na jeho popud ten film s tím Landovským atd., první díl těch Černých baronů. No a ono to tomu odpovídalo. Ale nemůžu to říct popravdě, jestli sloužil u Plzně, tam bylo letiště. Ale hodně v tom filmu bylo to, že z nás udělali blbce! My jsme většinou ti velitelé, co jsme tam byli, měli řádný vojenský vzdělání. A dostali jsme se tam každej nějakým jiným způsobem, že jsme neuposlechli rozkazu nebo něco takového. Tak je přeřadili jako velitele k těm pomocnejm praporům. No, to se stalo i mně, proto jsem tam, jak se říká, sloužil.“