Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Svoboda (* 1932)

• narozen 1. 7.1932 v Pohůrce u Českých Budějovic

• starší bratr Jiří přežil koncentrační tábory a následný pochod smrti, v roce 1945 vstoupil do SNB a podílel se na pronásledování tzv. banderovců

• v roce 1949 vstoupil do armády, 1949–1950 škola důstojnického dorostu, 1950–1952 pěchotní učiliště v Lipníku nad Bečvou

• 1953–1954 sloužil u pevnostního praporu na podporu hraniční stráže ve Znojmě

• kvůli neshodám převelen v roce 1954 k PTP, v té době již vojenským technickým jednotkám

• v roce 1955 odešel ze zdravotních důvodů do zálohy

Dětství a rodinné prostředí

Josef Svoboda se narodil 1. července 1932 v obci Pohůrka u Českých Budějovic. Měl ještě čtyři starší sourozence a celá rodina žila ve velmi skromných poměrech: „Moji rodiče neměli žádný majetek, bydleli jsme v podnájmu a moji sourozenci sloužili u sedláků po okolí, aby mamince trochu odpomohli od té bídy. Tatínek taky od dětství sloužil u sedláka, jezdil s koňma.“ Otec František Svoboda sloužil v 1. světové válce u dragounů a láska ke koním mu vydržela celý život, i když vystřídal různá zaměstnání. Maminka Kristýna Svobodová byla švadlena.

V září 1939 začal Josef Svoboda chodit na základní školu v Pohůrce. To už ale byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava a změny ve všech sférách politického a hospodářského života začal pociťovat i sedmiletý Josef: „Pamatuju si, že ve třídě na stěně byl na levé straně Hácha a na pravé Hitler a my museli zdravit zdviženou pravicí a říkat Heil Hitler! My jsme ale vůbec nevěděli, o co se jedná.“  Základní školu navštěvoval Josef Svoboda v Pohůrce čtyři roky, v roce 1943 začal chodit na měšťanskou školu, kterou ukončil v roce 1947.

O bratrovi

Josefův starší bratr Jiří byl ve svých osmnácti letech nuceně nasazen v Německu a pracoval v řeznictví. „Ten německej řezník mu pořádal nadával, že je česká svině, a můj bratr se nedal, a když mu ten Němec dal pár facek, tak mu je vrátil. Ten řezník ho udal, bratra sebrali a dostal se do koncentračního tábora Flossenbürg. Pak prošel ještě tábory Gross Rosen a Sachsenhausen. A měl ale návrat nežádoucí! Takže tam prodělal tři a půl roku ve třech koncentračních táborech.“

S blížící se frontou byli zbylí vězňové v mnoha koncentračních táborech vyháněni na tzv. pochody smrti, při nichž měli být doslova uhnáni k smrti. Při nedostatku potravy, za stálého pochodu s minimálními přestávkami a především za neutuchajícího teroru ze strany strážných byla mezi vězni vysoká úmrtnost. Pozornost strážných však přeci jen polevovala a mnoho lidí se zachránilo útěkem. Stalo se tak i v případě Jiřího Svobody, který utekl ještě se dvěma kamarády z pochodu smrti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Tento tábor, zřízený v blízkosti Berlína a mnoha průmyslových podniků, které vězně využívaly na práci, byl v posledních měsících roku 1945 přeplněn a zbývajících 33 000 vězňů se muselo vydat na pochod smrti k Baltskému moři. Při tomto pochodu zahynulo až 6000 vězňů. K útěku svého bratra Josef Svoboda říká: „Oni se domluvili tři a usmysleli si, že jako padnou a budou dělat mrtvý. A esesáci už moc času neměli, tak je nechali ležet. A když ten průvod přešel, tak se zvedli a utekli. A dostali se do americký zóny, Američani jim dali zdravotní péči.“

Podle Josefa Svobody jeho bratr v Sachsenhausenu pracoval v kuchyni a díky přístupu k jídlu byl v relativně dobrém zdravotním stavu. Domů se vrátil Jiří Svoboda až dva měsíce po válce na kole.

Po válce se Jiří Svoboda dostal ke Sboru národní bezpečnosti do Teplic. Z velmi kusého vyprávění svého bratra, který se prý o těchto věcech nerad bavil, Josef Svoboda ví, že se Jiří podílel na pronásledování banderovců. Tzv. banderovci neboli příslušníci Ukrajinské povstalecké armády se přes naše území pokoušeli přesunout na Západ v letech 1945–1947. Reorganizovaná československá armáda se spolu se Sborem národní bezpečnosti (SNB) podílela na jejich pronásledování a likvidaci v rámci Akce B, jež se stala největším poválečným vystoupením obnovených ozbrojených složek.

Z neznámého důvodu se Jiří Svoboda „na nějaký čas ocitl v nemilosti a byl ve vězení. Pak se ale zas vrátil k SNB a v šedesátých letech byl náčelníkem pasové kontroly na letišti Ruzyně.“ Bohužel již bratr Josefa Svobody nežije a nemůže sám vyprávět svůj zajímavý příběh.

Do armády

Josef Svoboda ještě dva roky po válce navštěvoval měšťanskou školu, v roce 1947 se šel učit modelářem porcelánu na odbornou keramickou školu do Karlových Varů. Místo řemesla ho však lákala armáda: „Měl jsem bratra, který byl v uniformě, a mně se ty uniformy líbily, jako každýmu klukovi. V armádě chtěli novou krev a tu novou krev si mysleli, že získají z mladých lidí.“ Josef Svoboda se do armády přihlásil v roce 1949 po náboru ve škole v Karlových Varech, kde byla vojenská posádka. „Udělal jsem zkoušky v Karlových Varech a povolali mě do školy důstojnického dorostu do Mladý Boleslavi.“ Tam si za deset měsíců dodělal Josef Svoboda maturitu a mohl v roce 1950 nastoupit do Pěchotní vojenské akademie v Lipníku nad Bečvou. V roce 1951 byla tato akademie fungující od roku 1949 přejmenována na Pěchotní  učiliště Lipník nad Bečvou a v roce 1957 se znovu změnil název na Vojenské učiliště hrdiny SSSR kpt. Otakara Jaroše. V roce 1958 bylo zrušeno a převedeno pod vojenské učiliště ve Vyškově. 

V roce 1952 po dokončení pěchotního učiliště nastoupil Josef Svoboda k pěchotnímu pluku do Šumperka. „Oni mě pořád dávali do dozorčí služby a mně se to znelíbilo a ozval jsem se. A oni mě za to v roce 1953 přeřadili do Znojma k pevnostnímu praporu na podporu hraniční stráže. Tam jsme bydleli v klášteře. Měli jsme za úkol hlídat s pohraničníkama pevnůstky.“ Ve Znojmě se nacházel 2. prapor 8. pevnostní brigády s velitelstvím v Rajhradě, působící od dubna roku 1952. Tuto 8. pevnostní brigádu tvořily čtyři prapory střežící moravskou a slovenskou hranici s Rakouskem, v roce 1955 ale pevnostní brigáda zanikla.

Cesta k PTP

U 2. pevnostního praporu, který sloužil na státních hranicích u Znojma, se Josef Svoboda dostal do konfliktu s předsedou stranické organizace. „Byly dost velký požadavky a bylo tam hodně těch lidí, kteří chtěli něco víc. No a byl tam předseda stranický organizace a ten se na mě zaměřil, a kde mohl, tak mě vždycky šikanoval.“  Ačkoliv byl Josef Svoboda od roku 1952 členem Komunistické strany Československa, nebyl považován za příliš spolehlivého a kvůli neshodám byl v roce 1954 přeřazen k pomocným technickým praporům.

Tyto zvláštní jednotky Československé lidové armády byly nástrojem komunistické moci k mimosoudní represi tzv. politicky nespolehlivých osob. Kromě vojáků, kteří se nějakým způsobem provinili proti předpisům nebo projevili nedostatek loajality vůči stávajícímu režimu, byli k PTP přiřazováni bývalí političtí vězni, kněží, kulaci či jejich synové, studenti vyloučení ze škol v roce 1948, příslušníci nekomunistických politických stran a další. Po prodělání krátkého výcviku byli tito branci využíváni k různým pracím. Od roku 1950, kdy pomocné technické prapory existovaly pod tímto názvem (první čtyři silniční útvary vznikly ovšem již v roce 1948), byli tzv. pétépáci využíváni buď na lehčí práce ve stavebnictví nebo na těžké práce v dolech. Represivní povaha PTP se kromě zneužívání vojáků na těžkou práci projevovala i v absenci dovolené, ve všudypřítomné šikaně a v nejisté existenci po odchodu do civilu. Nesmíme ani opomenout, že vzhledem k nedostatečné kvalifikaci docházelo často i k úrazům, mnohdy smrtelným. Kvůli nezákonnosti a kritice západních zemí byly pomocné technické prapory postupně rušeny a přeměňovány na vojenské technické jednotky (známé také pod označením vojenské pracovní jednotky – VPJ). Poslední útvary PTP zanikly 30. dubna 1954, místo nich bylo vytvořeno mnoho technických jednotek, mezi nimi např. silniční stavební jednotky. Represivní povaha se však administrativní reorganizací a změnou názvu nevytrácela. I nadále byli do VPJ zařazováni politicky nespolehliví, kulaci, vojáci odsouzení vojenskými soudy a další. K jednomu z praporů byl právě v přelomovém roce 1954 přeřazen tehdy již nadporučík Josef Svoboda.

U vojenských technických jednotek

„Pokud si pamatuju, dostal jsem se do Sokolova, bydleli jsme tam v klášteře, tam jsme měli velitelství a já tam dělal velitele čety. Ti kluci, co tam byli nasazení, byli jako politicky nespolehliví nebo měli rodiče sedláky a podobně. Těm nic jiného nezbývalo, než že je dali do armády a dali je k těmhle pomocnejm technickejm praporům.(…) Tam byl vojenskej stavební podnik Posista a ti kluci dělali u toho podniku. Ale co si vzpomínám, tak oni si tam vydělávali  dost peněz, ten podnik jim platil. Oni si teda museli stravu platit sami, z těch peněz, to se jim strhávalo. A něco se jim ukládalo na vkladní knížky, ty jsem měl v trezoru já jako velitel.“

Příslušníci PTP a následných vojenských pracovních jednotek (VPJ) sice byli finančně ohodnoceni, ale zdaleka ne dostatečně, jak se dnes domnívá Josef Svoboda. Relativně vysoký plat měli vojáci u těžkých PTP, kteří byli nasazováni do dolů na Ostravsku, Kladensku a Mostecku, ale aby se jim neodpočítávaly různé srážky, museli plnit vysoké normy – v dolech takřka nesplnitelné. Politicky nespolehlivým pétépákům se za směnu lehké nekvalifikované práce platilo 5,60 Kč, z měsíčního platu si vojenská správa strhávala 30 %, někdy za různé prohřešky či neplnění norem nedostávali pétépáci nic. Od roku 1954 u VPJ byla mzda vyplácena podle výkonnostních norem a byla vázána na splnění normy. Pokud voják nesplnil normu, dostal jen tzv. služné. Ze mzdy se srážely výdaje na stravu apod., co zbylo, se rozdělilo na dvě poloviny – 50 % se uložilo na knížku, jak potvrdil Josef Svoboda, 50 % dostal voják v hotovosti.

Josef Svoboda připomíná, že pétépáci procházeli jen minimálním vojenským výcvikem beze zbraně. „Na výcvik jsme měli akorát dřevěný atrapy, žádný zbraně jsme neměli.“ Místo vojenských cvičení byla činnost příslušníků PTP a VPJ zcela jiná: „Ne, cvičení vůbec ne! Tam byla Posista a dělalo se sídliště Slovany. Oni chodili pracovat k tomu stavebnímu podniku a budovali to sídliště. Tam byli nasazení.“ Součástí služby u PTP a VPJ byla i ideologická převýchova: „Existovala politická výchova. Byli tam politický pracovníci u útvaru, to byli kovaný komunisti. Oni nevěděli o vojně ani ahnung, ale dostávali hodnosti. (…) Vojáci přišli z práce a měli politickou výchovu.“

Jako velitel čety měl Josef Svoboda na starosti především doprovázení vojáků na stavby a kontrolu nad dodržováním předpisů. K trestání případných přestupků říká: „My jsme je nemohli za něco nechat zavřít, protože oni plnili pětiletej plán, to už by bylo zase ohrožování hospodářství.“  Mezi nejčastější tresty za poklesky patřila zaražená vycházka. Zdá se, že vycházky a chození do hospody po práci bylo jediné povyražení vojáků. Ostatně, jedině tam si mohli vyřídit účty s veliteli nebo s vojáky normálních bojových útvarů: „Když šli do hospody, tak se tam potkali, kluci měli černý výložky a vždycky se tam porvali. Většinou o holky.“

Nutno říci, že se vyskytovala i šikana a někteří pétépáci tíhu svého osudu neunesli a vzali si život: „Někdy se stalo, že to ti kluci neunesli,  a byly tam sebevraždy.“

Odchod do zálohy

„V roce 1955 jsem šel do zálohy ze zdravotních důvodů, měl jsem zánět čelních a čelistních dutin.“  Po odchodu do civilu měla spousta vojáků z bývalých PTP nebo VPJ problémy: „Taky jsem to neměl jednoduchý, protože po mně šli, nevim, z jakýho důvodu, z StB. Zřejmě si mysleli, že jsem je nějak obalamutil.“

Josef Svoboda se krátce po odchodu z armády dostal k partě pokrývačů, kterým dělal přidavače. Dodělal si také večerní průmyslovou školu, kterou ukončil v roce 1965. Časem se dostal do Prahy, kde mu bydlení pomohl sehnat starší bratr Jiří. V Praze již Josef Svoboda zůstal, nyní je v důchodu.

K tématu pomocných technických praporů a následných vojenských pracovních jednotek existuje mnoho zajímavé a čtivé literatury. Kromě beletristických zpracování této kapitoly našich moderních dějin bych doporučila zejména práce Jiřího Bílka, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje.