Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír „Metud“ Svoboda (* 1966)

• narozen 17. února 1966 v Mariánských Lázních

• otec původem Němec, matka pocházela z Ukrajiny

• v letech 1980 až 1983 vyučen truhlářem v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech

• zaměstnán jako truhlář v Městském stavebním podniku Mariánské Lázně

• účastníkem mnoha akcí západočeské undergroundové komunity

• podílel se na pořádání zakázaných koncertů, výstav, happeningů

• podílel se na rozšiřování samizdatu

• od září 1988 po střetu s policií na oslavě v Mariánských Lázních vyšetřován pro napadení veřejného činitele (soudní proces přerušil listopad 1989)

• od roku 1990 promotérem hudebního klubu Eldorádo v Mariánských Lázních

„Žil jsi v té době a doba se dala tímhle tím směrem. Takže to byl tvůj život,“ říká Vladimír Svoboda o tom, proč svůj život spojil s undergroundem, a z jeho slov je zřejmé, že v mládí ho ani na chvíli nenapadlo vydat se nějakou jinou cestou. 

Narodil se 17. února 1966 v Mariánských Lázních. Celý život ho provází přezdívka Metud, inspirovaná postavou krejčího Metúda Lošeně z televizního seriálu Slovácko sa nesúdí. 

Jeho matka Marie, za svoboda Linková, pocházela z Ukrajiny. S rodiči žila ve Stříbře a do Mariánských Lázní se dostala díky studiu na zdravotnické škole. (Pozn. editorky: mohlo jít o volyňské Čechy, bližší podrobnosti ani okolnosti jejich příchodu do Čech ale pamětník neuvádí.)

Otec Vilém Svoboda byl Němec původem z Dortmundu. Během války se jeho rodina přistěhovala do Bíliny, na území zabraných Sudet. Vilém Svoboda se nicméně narodil až během války, takže události odsunu Němců a násilnosti bezprostředně po skončení války zná pouze z vyprávění své rodiny. 

V době pamětníkova dětství otec jezdil s buldozerem na stavbě přehrady Jesenice. Domácnost s nimi sdílela německá sestřenice, dcera otcova bratra Herberta, který těsně po únorovém převratu přešel hranice do Německa. Později se prostřednictvím Červeného kříže dostala za svou rodinou do Německa. 

Na učilišti se délka vlasů tolik neřešila

„Politika šla bokem,“ popisuje Vladimír Svoboda atmosféru ve své rodině. Jeho názory ale v dětství formovaly časopisy ze Západu, které tu a tam přiváželi otcovi bratři z Německa, a sledování západoněmecké televize. Později, v době dospívání, díky pořadu stanice ZDF Rockpalast postupně objevoval hudebníky a kapely, kteří ho ovlivnili: Boba Marelyho, Judas Priest, Iron Maiden…

Rodina bydlela poblíž mariánskolázeňské kolonády a jako kluk se  účastnil místních klukovských válek, často inspirovaných romány Jaroslava Foglara. Kvůli „zlobení“ nebyl přijat do Pionýra a po základní škole nemohl pomýšlet na studium: vyučil se truhlářem, první dva roky v Kynšperku nad Ohří a třetí rok v Karlových Varech. 

Učiliště nicméně mělo i své výhody. Na rozdíl od gymnázií tam vládla relativní tolerance vůči alternativnímu vzhledu: „Půlka třídy byli vlasáči. Tam se to tak nebralo. Před zkouškama se to zkrátilo a prošlo to, většinou.“ Vladimír postupně zapadal do komunity mániček, zejména v posledním roce svého učení v Karlových Varech. Scházeli se nejčastěji v hospodě Jaro ve svahu nad lázeňskou zónou. „Tam už bylo undergroundové podhoubí: Milan Kozelka, Quido Machulka a lidi kolem nich.“ 

Guruové undergroundu

Po vyučení objevoval Vladimír Svoboda undergroundovou komunitu v Mariánských Lázních. Zdejší máničky se scházely v hospodách Eldorádo, Švanda Dudák, Haná a Na Kubáni. 

Místním undergroundovým guru byl Jiří Fiala, přezdívaný Jiří Svině Fiala nebo Fík, zakladatel kapely Patologický orchestr ML. „Byl to malíř, umělec a básník. Zakládal kapely, pořádal výstavy a happeningy, psal různé texty i undergroundovou kroniku.“

Další výraznou osobností byl Libor Albert s přezdívkou Hekťák – podle toho, že dokázal vypít hodně piva. „Hekťák byl sečtělý intelektuál, mluvil jako kniha. Ten mě přivedl k undergroundové muzice: Plastic People, Lou Reed, Velvet Underground, Captain Beefheart… Protože podepsal Chartu, moc se neukazoval na velkých akcích. Vyjížděl spíš na uzavřenější akce, ze kterých nekoukal průser.“ Prostřednictvím Libora Alberta se Vladimír Svoboda seznámil s pražskou undergroundovou scénou, například Františkem Stárkem – Čuňasem a Dinem Vopálkou. Jeho okruh známých se rozšířil také o lidi z Chomutovska v čele s Petrem Ďuricou – Vejcošem. 

Služetín obšancovaný policisty

V letech 1986 až 1987 se Vladimír Svoboda účastnil akcí na undergroundovém baráku Dana Mráze ze skupiny Ženy v bývalé konírně ve Služetíně. V té době si sice odbýval základní vojenskou službu na Slovensku, ale díky tomu, že sloužil u správy budov, měl možnost každé dva týdny jezdit načerno domů. „Převlékl jsem se do civilu, sedl na vlak a ve tři hodiny odpoledne jsem byl v Mariánkách. Tam jsem přesedl a jel nahoru na Služetín.“ 

Ve Služetíně koncertoval Patologický orchestr, ale přijížděly i kapely z Prahy: Litinovej Pepa and Průmyslovej plyn pod vedením Dina Vopálky, Psí vojáci, Ženy nebo Hally Belly.

„První ročník ještě proběhl v klidu, policajti to řešili až pak. Ale při dalších akcích už si dávali bacha a měli to předem obšancované. Stalo se taky, že obšancovali celou vesnici a vyhlásili výjimečný stav, takže v domácnostech směli být jenom jejich obyvatelé a nikdo další do baráku nemohl. Jindy se tam objevil takový člověk vydávající se za turistu a odpojil nám elektriku.“ Přesto se ve Služetíně uskutečnilo asi pět undergroundových koncertů. 

V říjnu 1987 vyšel v západočeské Pravdě štvavý článek Slavnosti v konírně s podtitulem Jak se baví někteří mladí lidé, který útočil proti služetínským koncertům. Krátce poté byla usedlost Dana Mráze vyvlastněna. „A tím pádem skončil Služetín a vlastně skončila ta mariánskolázeňská scéna,“ říká Vladimír Svoboda. 

Pankáči? To bylo jak hadr na bejka

Po vojně začal pracovat jako truhlář u městského stavebního podniku v Mariánských Lázních. „Musím říct, že kolegové mě často kryli, když si na mě například policajti žádali různé posudky,“ konstatuje. Do práce chodil na šestou ráno, končil ve tři odpoledne a mířil obvykle rovnou do hospody. Víkendy věnoval výjezdům na různé undergroundové akce: do Sokolova, do Chomutova, do Prahy, České Lípy nebo Písku. „Některé akce skončily bez zásahu policie, jiné byly ale v půlce přerušeny,“ vzpomíná. 

V roce 1988 se účastnil koncertu punkových kapel v Dasnicích, který pořádal Tomáš Kábrt ze Sokolova. Vystupovala tam kapela Luncheon Beat, Beatové družstvo, Litinovej Pepa and Průmyslovej plyn a další. Koncert se ale nedohrál. „Pankáči, to bylo pro policajty jak hadr na bejka. Netrvalo dlouho a byli tam. Zmanipulovali hostinského, že přestal čepovat pivo, a všem kontrolovali občanky.“ 

V témže roce proběhlo v Mariánských Lázních fotbalové utkání mariánskolázeňských mániček proti plzeňským punkerům spojené s koncertem a happeningem. O měsíc později se hrála v Plzni odveta, během níž ovšem polovina družstva mániček skončila na plzeňské záchytce. 

Samizdaty putovaly poštou

Vladimír Svoboda se podílel také na šíření samizdatů mezi přátele v Mariánských Lázních a celých západních Čechách. Šlo zejména o regionální časopisy Západočeský průser, Stres, ale také Voknoviny, poezii zakázaných autorů či publikace Jazzové sekce. „Mně to chodilo normálně poštou. Přišel dvacetikilový balík plný knížek, samizdatů a různých časopisů,“ říká. Jednotlivé tiskoviny pak kolovaly mezi čtenáři, některé se i dál přepisovaly. „Měl jsem takový kanál mezi lidmi z Plzně, z Chomutova, ze Sokolova. Něco šlo i do Tachova, což  byla taková komunistická bašta.“ 

Mezi tiskovinami bylo i prohlášení Charty 77, protože podle jeho slov mnoho mladých lidí vůbec nevědělo, o co v něm jde. 

Právě kvůli možnosti šířit samizdaty se Vladimír Svoboda rozhodl, že Chartu 77 nepodepíše. Kamarád s přezdívkou Pecka, který mu samizdaty posílal, mu doporučil: „Raději to nepodepisuj. Jakmile to podepíšeš, budeš hlídaný, budou ti kontrolovat poštu a už ti nebudu moct nic posílat.“ 

Svlékli nás donaha a ztloukli obušky

V září 1988 slavili Dino Vopálka a Libor Albert společné narozeniny v mariánskolázeňské restauraci Na Kubáni. Víkendová akce byla spojená s výstavou, druhý den se měl konat happening v místní čističce odpadních vod. Již v sobotu ovšem došlo k velkému střetu s policií. 

Po sobotním zahájení výstavy v restauraci Na Kubáni se v blízkosti hospody objevil policista jménem Višňovský. Zaslechl zevnitř hudbu Karla Kryla, a tak se rozhodl, že účastníkům oslavy, kteří v deset hodin hospodu opouštěli, zkontroluje občanské průkazy. Dino Vopálka mu občanský průkaz skutečně odevzdal, což pro něj později mělo vážné důsledky. 

Zatímco většina přátel zamířila do bytu Libora Alberta, kde chtěli pokračovat v oslavě, Vladimír Svoboda se do hospody ještě vrátil pro dva obrazy. „Najednou vedle mě zastavilo policejní auto. A prý: ,Jménem zákona vás zatýkám.‘“ On se ohradil, ale policista na něj vytáhl pistoli a donutil ho nastoupit do auta. Když automobil po chvíli na Chebské ulici míjel skupinku jeho přátel, Vladimír Svoboda si otevřel dveře a vyskočil z auta. Policisté žádali o pomoc kolemjdoucí vojenskou hlídku, vojáci se ale nechtěli zapojovat do vznikající potyčky. „Mezitím lidi, co odcházeli z Kubáně, obstoupili auto a začala mela. Takže mě osvobodili.“ 

V chaosu, který nastal, z davu vylétla láhev, která se odrazila od auta a jednoho z policistů zasáhla do hlavy. Byl odvezen do nemocnice a policisté mezitím volali posily. 

Nastala chvíle klidu, během níž se pamětníkovi přátelé odebrali do bytu Libora Alberta. Věděli ovšem, že policejní zásah na sebe nenechá dlouho čekat. Libor Albert v panice roztrhal a spláchl do záchodu obraz sovětských tanků z roku 1968, který měl pověšený na zdi. Potom se Vladimír Svoboda s Liborem vydali do telefonní budky, aby zavolali pamětníkovu bratrovi. A v tom okamžiku se kolem nich sjela policejní auta, z nichž vyskakovali policisté se psy. 

„Vtáhli nás do aut a odvezli na výslech. Tam nás svlékli donaha a hledali vpichy po injekčních jehlách. Obušky nás ztloukli na maděru, měl jsem vytrhané vlasy, naražené koleno.“ Potom je ale k jejich překvapení propustili domů a druhý den se uskutečnil happening v čističce odpadních vod. 

V následujícím týdnu začalo zatýkání. Ve vazbě ale skončil pouze Dino Vopálka, který předtím jako jediný odevzdal občanský průkaz. I další účastníci večera ale byli obviněni z napadení veřejného činitele a účasti na protistátní akci. 

Situaci ještě zkomplikovala stížnost na postup policie během výslechu, kterou podali Vladimír Svoboda s Liborem Albertem. „Přijela komise, udělala výslech a samozřejmě to vyšlo do ztracena. Takže jsme podali ještě jednu stížnost a ve finále to otočili proti nám, že haníme policii.“ V probíhajícím trestním řízení jim to ještě přitížilo. „Takže to otočili proti nám, dali nám napadení veřejného činitele a hanění státních orgánů, že jsme jako vysoce nebezpeční.“ Prokurátor pro ně žádal pět let nepodmíněně. Soud se ale protahoval, a než došlo k odsouzení, přišel listopad 1989, takže celé obvinění bylo staženo. 

Poslední měsíce komunistického režimu

V posledním období před listopadem 1989 se podle pamětníka undergroundová scéna přesunula do Prahy. Do hlavního města jezdili na demonstrace Palachova týdne, účastnili se také undergroundové výstavy na Střeleckém ostrově. 

V září 1989 se konala další oslava narozenin Dina Vopálky, tentokrát na parníku na Vltavě, kde účinkovaly kapely Litinový Pepa, Rány těla a Umělá hmota. „Byla výhoda, že jakmile parník vyjel na Vltavu, policajti už tam nemohli,“ konstatuje Vladimír Svoboda. Oslava ale pokračovala ve vinárně Orlík, kde se Dino Vopálka dostal do další potyčky s policií. 

Sedmnáctý listopad 1989 prožil Vladimír Svoboda na brigádě sázení stromů v Horní Blatné v Krušných horách, kterou organizoval Jindřich Konečný z Karlových Varů. V sobotu 18. listopadu potom odjel s přáteli do Prahy, kde se po celý následující týden účastnili demonstrací. „Euforie byla výborná, to bylo fakt hustý,“ hodnotí dobovou atmosféru. 

Za pětistovku nebo za benzin

První polovinu devadesátých let vnímá především jako dobu naprosté svobody. On sám ji využil k tomu, že v mariánskolázeňském podniku Eldorádo zřídil hudební klub, kterému dělal promotéra, a zval do města nejrůznější kapely. Oprava klubu probíhala zcela nadšenecky a téměř zadarmo: „Hospodský koupil pytel cementu, zalátala se střecha, udělalo se pódium a už se jelo, do čtrnácti dnů tam hrála první kapela.“ Za podobných podmínek se v prvních letech konaly i koncerty: „Některé kapely hrály za pětistovku, jiné jenom za benzin.“ 

Teprve závěrem rozhovoru Vladimír Svoboda zmiňuje, že i on sám účinkoval v kapelách: hrál na baskytaru v Patologickém orchestru, hrál také v kapele The Smoking Heads and Metud Special Sauce. Vždy jednou za rok v období Dušiček pořádá koncerty na památku zemřelých přátel z undergroundu. 

Jiří Fiala – Fík, který byl pro něj v undergroundu jednou z iniciačních osobností, se po roce 1989 ocital postupně na okraji dění. Nebyl schopen si udržet stálou práci, žil z podpory svých přátel, skončil jako bezdomovec a zemřel koncem roku 2012 ve věku šedesáti let. 

„Pamětníkům bych popřál hodně zdraví… a jedeme dál,“ říká na závěr Vladimír Svoboda, který v roce 2022 obdržel osvědčení o účasti v třetím odboji. „A mladá generace ať se o nich snaží dozvědět co nejvíc. Je to důležité. Spousta lidí vůbec neví, co se tenkrát dělo.“