Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hana Svobodová, roz. Lubasová (* 1965)

• narozena 31. května 1965 v Jablonci nad Nisou

• žila v Plavech v Jizerských horách

• počátkem 70. let úřady rodině znemožnily návštěvu příbuzných ve Švýcarsku

• gymnázium v Tanvaldu ukončila v roce 1983

• v roce 1987 dokončila pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• začala učit ve zvláštní škole v Tanvaldu, kde působí dodnes

• je vdaná, manžel je strojní inženýr

• má dvě dospělé děti, syn i dcera jsou učitelé

• žije v Tanvaldu

Žila čtyřiadvacet let v totalitě, ale žádný zjevný útisk po většinu času nepociťovala. Jednu věc však učitelka Hana Svobodová dodnes pochopit nedokáže. Komunistický režim jí na začátku sedmdesátých let minulého století zakázal odjet za strýčkem Fritzem Mayerem do Švýcarska. Více než sedmdesátiletý pán tehdy umíral a chtěl naposledy vidět svou neteř, jejího syna a dceru.

„Strýček ze Švýcarska sám žádné děti neměl, jediné mu zemřelo v šestinedělí ještě před druhou světovou válkou,“ říká Hana Svobodová, jež se narodila 31. května 1965 v Jizerských horách a žije tam dodnes. „Proto měl strýček Fritz hodně rád naši maminku Hanu i mě a bratra. Do Švýcarska nás pozval v roce 1972. Mně bylo tenkrát sedm let a bratrovi jedenáct. Hlavně bratr nechápal, proč za strýčkem nesmíme. O krásném Švýcarsku hodně slyšel od maminky a chtěl ho vidět.“

Fritz Mayer pracoval jako optik, ale byl také malíř. Svým příbuzným v Čechách namaloval tři obrazy. „U nás visela krásná krajina s Matterhornem v pozadí. Bratrovi i mně se strýčkův obraz strašně líbil a přáli jsme si vidět ho ve skutečnosti,“ vzpomíná Hana Svobodová.

Na komunistické úřady byla krátká i švýcarská ambasáda

Když komunistické úřady Haně a jejím dětem cestu za strýčkem nepovolily, obrátil se Fritz Mayer na švýcarské velvyslanectví. Vysvětlil, že mu už mnoho života nezbývá a jak moc by si přál vidět své české příbuzné. Ambasáda oslovila československé úřady, ale bezvýsledně.

Po roce 1969, kdy se Československo vrátilo do hluboké totality, se komunistický režim bál, aby iluzí zbavení občané neutíkali do demokratické západní Evropy. Na což doplatila i hranicemi rozdělená rodina.

„Nakonec se maminka i strýček domluvili, že by do Švýcarska jela jenom s mým bratrem a já bych s tatínkem zůstala v Československu. Maminka o emigraci vůbec nepřemýšlela, ale věřila, že úřady cestu povolí, když jedno dítě nechá doma,“ prozrazuje Hana Svobodová. „Stejně to nepomohlo. Tatínek byl přitom v komunistické straně, takže jsme nepatřili mezi nespolehlivé rodiny s buržoazním původem.“

Strýček Fritz se tak svých českých příbuzných a oblíbených dětí nedočkal. „Teta Hermína přijela ještě jednou po jeho smrti se svou kamarádkou, paní Lewischovou z Vídně,“ upozorňuje Hana Svobodová. „Bydlely u nás a paní Lewischová na mě byla moc hodná. Pamatuji se, jak mě jednoho krásného zimního dne vzala na procházku. Šly jsme po zasněžené silnici a svítilo slunce.“

Strýček potkal tetu za první republiky v Praze

Rodiny ze Švýcarska a z Československa, do jejichž osudu tak nelítostně zasáhla železná opona v době studené války, se propojily po první světové válce. Sestra dědečka Hany Svobodové studovala v Praze na učitelku ručních prací. Tam potkala studenta malířství Fritze Mayera. Vzali se a začali žít ve Švýcarsku.

„Můj dědeček Bohuslav Doubravský kromě sestry Hedviky na světě nikoho neměl. Jeho starší bratr zemřel v první světové válce a dědeček přišel brzy také o oba rodiče. K sestře se upnul,“ podotýká Hana Svobodová. „Do Švýcarska jí často psal a ještě jako svobodný tam odcestoval a žil tam skoro rok. S Fritzem se můj dědeček spřátelil. Sestra Hedvika i Fritz si prý přáli, aby s nimi zůstal. Dědeček se ale vrátil domů, protože už chodil s naší babičkou.“

Švýcarský fotoaparát posloužil k zaplacení leteckého kurzu

K dědečkovu pobytu ve Švýcarsku se váže pozoruhodná rodinná historka. Bohuslav Doubravský si přivezl z vesnice Plavy, kde bydlel, drahocenný dar od švagra Fritze – fotoaparát. „To byla tenkrát obrovská vzácnost, v Plavech ho měl snad jen továrník Brůna,“ uvádí pamětnice. „Díky fotoaparátu od strýčka Fritze máme v rodinném albu nejen klasické obrázky z ateliéru, ale i momentky s naší maminkou, jejími dvěma sourozenci a s rodiči.“

Fotoaparát ovšem z rodiny zmizel. „Syn našeho dědečka Bohouš toužil jako mladý kluk létat v letadle, ale kurzy v Liberci byly pro něj drahé,“ vysvětluje Hana Svobodová. „Tak svému tatínkovi sebral švýcarský fotoaparát a prodal ho. Dědeček na to přišel až později, a i když ho všichni znali jako nesmírně hodného a laskavého člověka, Bohoušovi napráskal.“

Dědečkovi zemřela za války sestra, sám byl v koncentračním táboře

Druhá světová válka znamenala velký zásah do života obou rodin. Hedvika během ní vážně onemocněla a zemřela. Její bratr Bohuslav Doubravský prošel na konci války věznicemi na Pankráci, v Liberci a nacisté ho uvrhli rovněž do koncentračního tábora Dachau.

„Ze současného pohledu mi připadá neuvěřitelné, za co se dědeček do koncentráku dostal,“ prohlašuje pamětnice. „Němci ho chytili na protektorátní hranici, přes kterou se pokoušel pronést máslo a další potraviny pro svou ženu a tři děti. To se tenkrát bralo jako šmelina a padaly za ni tvrdé tresty.“

Příčinou uvěznění Bohuslava Doubravského byly vážné zdravotní problémy jeho ženy Anny s rukama. „Měla na nich takzvaný lišej, tedy ekzém. Nemohla prát, mýt nádobí ani vařit. Prsty jí totiž hned rozpraskaly a velmi bolely,“ poznamenává Hana Svobodová. „Každý prst si musela každý den ovazovat obvazem. Jednou jí nějaká ženská poradila, že zná léčitele, který jí pomůže. Na zázračnou mast ale potřeboval pět kilo másla. To se za války vyvažovalo zlatem. Dědeček se přesto rozhodl, že ho sežene.“

Němci ho chytili v tunelu a zavřeli ho na Pankrác

Plavy připadly po mnichovské dohodě na podzim roku 1938 Velkoněmecké říši, ač v obci u Tanvaldu žilo jen několik Němců a jinak samí Češi. V Plavech však stála důležitá továrna, a tak ji nacisté zanesli i s vesnicí do nové mapy svého státu.

Říšská hranice zůstala u Plavů i po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Pokud si chtěli Češi, kteří uvízli po Mnichovu 1938 v Německu, dojít do protektorátu pro něco na přilepšenou, museli přes „čáru“ načerno a vystavovali se nebezpečí zatčení.

Bohuslav Doubravský ale na nebezpečí nehleděl. „Dědeček šel nejdříve do Vysokého nad Jizerou a koupil tam válenky, kvalitní pevné zimní boty s filcovou podšívkou,“ vypráví Hana Svobodová. „S nimi přešel tajně protektorátní hranici a boty vyměnil na statku u Turnova za máslo. Do tlumoku přibral ještě nějakou mouku a cukr. Když se v noci vracel železničním tunelem u Držkova, Němci ho chytili. Bylo to na podzim roku 1944.“

Krupicová kaše, to byla za války v kriminále hostina

Bohuslav Doubravský se dostal po odsouzení do obávané věznice v Praze na Pankráci. Jeho žena zůstala doma sama se svými věčně bolavými prsty a hlavně s dětmi – patnáctiletým Bohoušem, šestiletou Haničkou a sotva narozenou Libuškou. Doubravští si ji pořídili na stará kolena, aby se Bohumil vyhnul totálnímu nasazení v Německu, kam ho Němci už jednou nahnali. Třetí dítě v rodině totiž znamenalo osvobození od nucené práce v Říši.

„Vůbec nechápu, z čeho moje babička a její děti žily po dědečkově zatčení a uvěznění,“ poznamenává pamětnice. „Snad je podporovala babiččina sestra. Když byl dědeček na Pankráci, viděla ho babička jenom jednou. Jela tam za ním s dcerou Hankou, mou maminkou. S dědečkem ale nepromluvily ani slovo, jen ho zahlédly v zástupu jiných vězňů a zamávaly mu.“

Bohuslavu Doubravskému povolili z Pankráce napsat rodině jediný dopis. O Vánocích. „Popisoval mimo jiné sváteční večeři. Dostal krupicovou kaši s malým důlkem uprostřed a v něm ležel kousek marmelády,“ říká Hana Svobodová. „Prý si moc pochutnal. Ani si nechci představit, jak hroznou měli běžnou stravu.“

Dostala muže z basy, před návladním klečela na kolenou

Nejtěžší okamžiky ale Bohuslava Doubravského ještě čekaly. V zimě 1945 ho zařadili do transportu do koncentračního tábora Dachau. „Dědeček nám jako dětem vyprávěl hodně věcí, ale o Dachau se nikdy nezmínil ani slovem. O jeho věznění v koncentráku nemluvila ani jindy výřečná babička,“ tvrdí pamětnice. „Musel tam zažít strašné věci. Naštěstí si ho tam nenechali a poslali ho do věznice v Liberci.“

Anna Doubravská se v březnu 1945 rozhodla, že se pokusí svého muže ze žaláře dostat. Vydala se za státním návladním, byť takřka neuměla německy.

„Její sestra ji od cesty zrazovala, bála se, aby si ji Němci v base nenechali. A kdo by se pak staral o tři děti?“ podotýká Hana Svobodová. „Ale babička se nedala přemluvit. Když se snažila projít ke státnímu návladnímu, stráže na ni křičely: ‚Halt! Halt!‘ Ale babička šla neohroženě dál, až ke státnímu návladnímu. Měla obrovské štěstí, že uměl i česky. Klekla si před něj, vzpínala k němu své rozpraskané ruce s ekzémem a vysvětlovala mu, že se o své tři děti nemůže starat a že potřebuje dědečka doma.“

Státní návladní Annu Doubravskou ani nestrčil do cely, ani ji nevyhodil. „Řekl jí: ‚Vy se mně líbíte, jste statečná ženská a já mám statečné lidi rád,‘“ prozrazuje pamětnice. „Rozloučil se s ní, ať jede v klidu domů a on že uvidí, co se dá dělat. A za týden byl dědeček z vězení doma.“

Uvolnění dalo Fritze s Bohuslavem dohromady

Po válce se Fritz Mayer znovu oženil. Vzal si asi o dvacet let mladší ženu Hermínu. S Bohuslavem Doubravským si ale dál psali. Po roce 1948 však komunisté omezili cesty občanů Československa do západní Evropy na nejmenší možnou míru a Bohumil Doubravský neměl šanci vypravit se za svým přítelem a švagrem Fritzem.

V šedesátých letech nicméně přišlo v totalitním Československu uvolnění potlačované svobody a Fritz se shledal nejen s Bohuslavem, ale také s jeho rodinou.

„I s tetou Hermínou přijeli za dědečkem do Plavů. Také ve Švýcarsku fungovala propaganda a lidé si tam mysleli, v jak strašné chudobě lidé v Československu žijí,“ tvrdí Hana Svobodová. „Hermína obešla všechny své příbuzné a kamarádky a posbírala u nich všechno možné obnošené šatstvo. Do Plavů přivezla těch hadrů plný velký kufr. Když se vrátila do Švýcarska, tak maminka s babičkou ty hadry pálily v kamnech. Lidé v Plavech jim přitom záviděli, že mají ve Švýcarsku příbuzné, a mysleli si, jaké luxusní zboží jim dali a kolik franků dostali, aby si mohli něco koupit v tuzexu. Ale strýček s tetou dovezli samozřejmě jako dárky i nějaké pěkné věci. Dědeček pracoval ve sklárně a dal jim s sebou na památku krásné české sklo. Takže první návštěva po dlouhých letech dopadla dobře.“

Česká prodavačka byla ze švýcarských obchodů u vytržení

Netrvalo dlouho a do Plavů dorazilo pozvání ze Švýcarska. „V roce 1965 se tam vypravil dědeček s mým tatínkem a teta Libuška s manželem,“ vzpomíná Hana Svobodová. „Moje maminka nemohla, protože jsem se jí právě narodila já. Pak zase přijela teta se strýčkem a na oplátku letěla do Švýcarska s dědečkem naše maminka a její bratr se ženou.“

„Když se vrátila, byla maminka celá unešená. Strýček s tetou jí ukázali Curych, kde bydleli, vzali ji také do Lucernu a do Alp do Amdenu, kde měli velkou chatu,“ popisuje pamětnice. „Maminka prodávala v Plavech v potravinách a ve Švýcarsku viděla v obchodech spoustu cizokrajného ovoce, které u nás nebylo buď vůbec, nebo se na něj stály o Vánocích dlouhé fronty. Švýcarsko jí připadalo jako země z pohádky a později ji hodně mrzelo, že jsme se tam kvůli komunistům nedostaly my děti.“

Okupace Československa zarazila cesty do Švýcarska

Maminka Hany Svobodové si ve Švýcarsku nepovšimla pouze luxusu, jehož si užívali její příbuzní. „Teta Hermína byla totiž neuvěřitelně spořivá. Když šla na WC, tak se zeptala, jestli nepotřebuje ještě někdo, aby se nesplachovalo nadvakrát nebo natřikrát,“ tvrdí pamětnice. „A byla zklamaná, když se nikomu nechtělo. My jsme doma takové problémy řešit nemuseli, chodili jsme na pavlač na latrínu.“

Slibně se rozvíjející kontakty mezi českou a švýcarskou rodinou přerval 21. srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem obsadila Československo.

Haně Svobodové byly tehdy tři roky, přesto si tragický den vybavuje. „Jde vůbec o mou první dětskou vzpomínku. Chodila jsem do mateřské školy v Plavech a maminka pracovala v Technoskle v sousedním Držkově,“ svěřuje se. „Měla obrovský strach, že přijedou tanky a že se bude střílet. Tak se jako spousta jiných ženských sebrala a dojela pro mě do školky a pro bratra do školní družiny. Vzala nás k sobě do práce. Pamatuji si na takovou divnou tíseň, ale taky na skleněné baňky, mezi kterými nás maminka měla. Tatínek doma nebyl, s nemocnou nohou se léčil v lázních.“

Tatínka pomohly zachránit drahé léky od strýčka a tety

Rodina Bohuslava Doubravského se po roce 1968 do Švýcarska už nikdy nepodívala, s výjimkou poznávacího zájezdu po sametové revoluci, kdy tam vyrazila s nostalgií v duši Hana Svobodová. Strýc Fritz ani teta Hermína však již nežili.

„Mrzelo nás, že jsme jim nemohli osobně poděkovat za to, co udělali pro mého tatínka,“ uzavírá pamětnice. „Kvůli ucpávání cév mu v roce 1970 museli amputovat nohu vysoko nad kolenem. Těžká operace ho vyčerpala fyzicky i psychicky a byl na tom velmi špatně. Strýček s tetičkou věděli, jaké neštěstí ho potkalo. Přestože byla teta Hermína tak hodně spořivá, kupovali našemu tatínkovi ve Švýcarsku drahé, ale hlavně účinné léky, které u nás nebylo možné sehnat. Posílali je do nemocnice, kde tatínek ležel. Díky nim se mu amputovaná noha nakonec dobře zahojila.“