Mgr. Hana Svobodová, roz. Lubasová

„Vím, že maminka vypravovala, že nám ze Švýcarska přivezli spoustu věcí. Ne že by to byly nějaké hodnotné věci. Ale ve Švýcarsku měli za to, že u nás v socialistickém Československu jsou většina lidí hrozní chudáci, kteří nemají co na sebe a nemají téměř co jíst. Tak dřív, než k nám letěli, uspořádala teta sbírku mezi svými kamarádkami a známými. A ony to, co chtěly vyhodit do popelnice, přinesly tetě. Teta tím narvala celý kufr a přivezla to našim jako nějakou úžasnou věc. Mamka říkala, že něco se z toho vybrat dalo, že pár věcí bylo opravdu pěkných, ale většinou to byly roztrhané silonky a vytahané podprsenky od tetiných kamarádek. Když teta odjela do Švýcarska, mamka je vyhazovala a pálila. Teta se asi trošku divila, že to u nás není tak hrozné.“

„Peníze naše babička neměla a myslím, že už byla v té době tak zoufalá, že se rozhodla k činu ze zoufalství, že se pokusí dědu z vězení dostat. Že půjde do Liberce a poprosí státního návladního, jestli by dědu nemohl pustit. Byl to takový zoufalý čin. Její sestra ji od toho zrazovala, strašně se bála, aby ve vězení nezůstala taky babička a ona by se pak musela starat o její tři děti. Husarský kousek se babičce ale povedl. Dojela do Liberce. Moje maminka mi vyprávěla, že babička napochodovala do kanceláře, dostala se přes všechny zavřené dveře, přestože tam na ni Němci křičeli: ‚Halt! Halt!‘ a nechtěli ji pustit dál. Ale jak už byla rozhodnutá nenechat se odradit, tak se opravdu dostala až ke státnímu návladnímu. Klekla si před něj a ukazovala mu svoje nemocné, zničené ruce. Naštěstí rozuměl česky. Když mu převyprávěla svůj příběh, proč je děda ve vězení, proč šmelil, tak ji nenechal zavřít a nenechal ji ani vyhodit. Řekl jí, že má rád odvážné lidi a ať jde klidně domů. A za týden byl dědeček doma. Byla to hezká ukázka toho, jak naše babička byla odvážná.“