„Byl rok 1918 a naši vojáci se vraceli z fronty. Mně tehdy bylo asi tři a půl roku. Vidím to teď ale úplně živě před sebou. Jak přijíždí do stanice vlak. Tatínek levou rukou drží mne, pravou salutuje. Vidíme vojáky obsypaný vlak. Všude, kde se dalo nějak zachytit, voják. To zvláštní na tom ale bylo, že ti vojáci zpívali Kde domov můj. Státní hymna to ale tehdy ještě nebyla. Tento zážitek se mi nesmazatelně vryl do duše.“
„Když ze mne při výslechu nemohli nic dostat, nechali mě tam prostě stát. A hlídat psem. Já mám psy moc ráda a hlavně právě tyhle německé ovčáky. Jenže to byla hrůza. Nevěděla jsem, jestli ještě přijdou, respektive za jak dlouho. Tak jsem zůstala normálně stát, tak jak jsem byla. Jenže po čase už to bylo hodně namáhavé, tak jsem chtěla alespoň pohnout nohou, abych měla lepší stabilitu. Jenže ten pes v tu chvíli vycenil zuby a začal vrčet. Ale strašně. To jsem věděla, že je schopen na mne skočit. Že je na to cvičený.“
„Bratr do dvou v noci rýsoval a ve čtyři tam vpadli. Všichni studenti museli proběhnout takovou uličkou a ti Němci je železnými, gumou omotanými holemi bili. Potom byl nástup. Z řady nechali vystoupit cizince a ty někam odvedli. Byl mezi nimi i můj bývalý spolužák Janko Ďuriška. A nakonec postříleli skupinu vedoucích kolejí. Bratr přišel, oči oteklé, úplně zavřené. Byl na něho hrozný pohled. Maminka ho musela držet za ruku. ‚Maminko, prosim tě, buď u mě!‘ Devatenáctiletý chlapec! A on nebyl žádný jelimánek, byl sportovec… Takže to muselo být otřesné.“
Jaroslava Svobodová se narodila 2. dubna 1915 do rodiny úředníka státních drah Václava Smutného. Hned v útlém dětství, po skončení první světové války, se rodina přestěhovala na Slovensko, kde otec získal dobrou práci. Nejdříve se usídlili v Českém Brezove, kde roku 1919 zažili vpád maďarských bolševiků. Před nimi rodina prchla do Turčianského Svätého Martina. Zanedlouho se přestěhovali do Lučence, který se stal jejich definitivním domovem. Kromě Slováků tu žila komunita Čechů a stejně tak i maďarská menšina. Pamětnice navštěvovala evangelickou školu, chodila do Skauta a do Sokola. Po nástupu fašismu a odtržení Slovenska od ČSR rodina přesídlila do Čech, nejdříve do Prahy a později do jihočeské Soběslavi. Jaroslava prožívala velkou lásku k Frantimu Wurmfeldovi, kterého s celou rodinou deportovali do Terezína kvůli jejich židovskému původu. Téměř všichni včetně Frantiho zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Kvůli stykům s Židy pamětnici zatklo a vyslýchalo gestapo, krátce pobyla v táborské věznici. Po válce vystudovala učitelský ústav a pedagogicky působila nejdříve na Slovensku a později i v Čechách. Má dva syny a v roce 2015 oslavila sté narozeniny.
