Ludmila Sýkorová

„Jednoho dne se tam objevil voják. Začal maminku objímat a já jsem se strašlivě bála, že ten pro mě cizí člověk, voják, mamince ublíží. Schovala jsem se do kouta a celá jsem se klepala hrůzou… Co to je za vojáka, kterej se tak samozřejmě pohybuje v našem bytě?! Já jsem nepoznala, že to je tatínek, kterej se vrátil z mobilizace domů… To ve mně zůstalo na celej život, mohla bych popsat, jak ten vojenskej mundúr vypadal.“

„Maminka si z toho dělala legraci. Ona byla jako dítě moc nemocná, tenkrát ještě nebyly léky, že jo… Penicilin, antibiotika a různý jiný léky… Ona v dětství prodělala všechny dětský nakažlivý choroby, ale tak, že většinou dvě dohromady. Byl zázrak, že to přežila. Vždycky doktoři říkali mamince: ‚Počítejte se vším, já zase zítra přijdu, ale počítejte se vším.‘ A ona se divila: ‚S čím má ta maminka počítat?‘ Druhej den, když otevřela panu doktorovi usměvavá maminka, tak hned ve dveřích říkal: ‚Tak máme vyhráno. Přežila tuhle noc.‘ To bylo prý několikrát v jejím dětským životě, a tak ona říkala: ‚Já jsem tolikrát utekla hrobníkovi z lopaty, že tam nahoře si mě už odškrtli a teďka mě tu zapomněli.‘“