„Byli jsme přiděleni do Komárna. Z Pardubic jsme odjeli vlakem a jeli jsme celou noc. V Komárně, v té strašné pevnosti, která byla postavena proti Turkům, z jedné strany přes Váh a z druhé strany přes Dunaj taky. Opticky to byla odpuzující, hrozná stavba. Tam jsme se dozvěděli, bohužel, že jsme výkvět národa, v uvozovkách, a že prací se budeme muset zasloužit, aby nás dělnická třída brala vůbec v potaz. V Komárně jsme byli jen dvacet jedna dní. Bylo to beze zbraně. Jen vpravo vbok, vlevo vbok, soudruhu kapitáne, dovolte mi s Vámi promluvit. Po těch dvaceti jedna dnech jsme byli přiděleni k jednotlivým šaržím a já jsem se dostal z Komárna do Liptovského Hrádku, kde se mělo stavět podtatranské letiště.“
„Měl jsem s sebou nějaké anglické texty, ale to byly anglické texty, ve kterých jsme se v oktávě, a myslím, že ještě v septimě, učili anglicky. To byla samá pětiletka, dvouletka a tyhle socialistické, politické věci. A tohle jsem měl na vojně s sebou. Nadřízený se mne ptal: 'Co to tady máte?' A já jsem odpověděl, že když se k tomu teď ve škole nedostanu, tak si v tom sem tam čtu, nebo si zalistuji, jestli tomu ještě rozumím. A on mi říká: 'Ne, to máte proto, abyste nezapomněl tu angličtinu, protože až sem přijdou Američani, abyste se s nimi domluvil. Poslat domů!' Tak jsem musel jít na poštu, dát to do obálek a poslat domů. Bylo jich jen asi pět, těch sešitů.“
„Když se pilot potřebuje katapultovat z havarujícího tryskového letadla, to jsou ta nadzvuková letadla - tisíc kilometrů za hodinu, tak nemá čas nad sebou otevírat nějaký poklop, to nejde. Tam musí být do jedné vteřiny venku. Nejen otevřený poklop, venku z toho letadla. Byl jsem součástí podniku, který to zařízení vyráběl, a já jsem do toho navrhoval nový typ tuhé pohonné hmoty. Ta pohonná hmota, když shořela, tak vytvořila veliké teplo a dost vysoký tlak a ta toho pilota i s tím křeslem dokázala vytáhnout z letadla ven. Když byl ještě v letadle připoutaný, tak ťukl do toho opasku, na jednu stranu šlo křeslo a na druhou stranu šel pilot. Otevřel se mu záložní padáček, ten vytáhl velký padák a pilot byl zachráněný. Takhle to vypadá jako pohádka, že ano, ale ono to funguje pořád pryč ještě.“
„Jednou jsme šli s Mirkem Zrzavým domů ze směny přes Knížecí a Malostranské náměstí. A říkali jsme si, že bychom si někde mohli dát pivo. Jenomže tenkrát to byly devatenáctky a my jsme si dali dvě nebo tři. Vyšli jsme ven, a to je, jako když vyjdete z vinného sklepa. Mirek mi začal ukazovat, jak se naučil u wehrmachtu padat dopředu s rukama zavázanýma vzadu. Padnul na obrubník a lila z něj krev. Co čert nechtěl, zrovna jela kolem lítačka. Sebrali nás a vezli nás tatraplánem. Dopravili nás na posádkové velitelství k Prašné bráně. Kluci si mysleli, že je to nějaká kontrola. Když uviděli dva pétépáky, tak se uklidnili. Sepsali, co s námi je. No, byli jsme pěkně pod parou. Říkal jsem jim: ‚Soudruzi, já bych si potřeboval zavolat k nám nahoru do Střešovic, že jsme tady zavření, aby si nemysleli, že jsme utekli.‘ Poručík Veselka to vzal úplně s klidem. Byl to zástupce pro věci politické a bývalý řidič. Ráno jsme se probudili, a že pro nás musí někdo přijít. Přišel pro nás četař, který měl zrovna ten den jít do civilu. Už měl na sobě civilní polobotky a oni ho zavřeli taky. Nakonec pro nás musel přijít poručík Veselka. První, co jsme udělali, bylo, že jsme jim poděkovali a šli jsme nahoru do Bílé labutě do restaurace na pivo. I s poručíkem.“
„Oni nás zrovna moc nevzdělávali. Politická školení se vedla následujícím způsobem. Probíhalo to na světnicích. Dostali jsme brožurky a z těch se četlo. Ti, co nám to měli vysvětlovat, se občas neuměli ani podepsat! Jeden z nás stál mezi dveřmi, a když zakašlal, tak jsme otevřeli ty brožury. Jinak nám páni teologové a faráři vysvětlovali z filozofického hlediska, co je to láska a podobně. Takhle jsme se školili v Praze. Dodneška na ně vzpomínám.“
„Z Čáslavi jsme přijeli do Pardubic, tam jsme dostali v obchodní akademii oběd. Šli jsme do bývalé židovské synagogy na výstavu padáků a vysílaček amerických agentů, kteří sem seskakovali a prý nás tady ničili. To jsme museli projít. Večer nás naložili do osobních vlaků a jeli jsme směrem na Moravu. Nevěděli jsme přesně kam. V každém voze byl desátník či svobodník se samopalem. Byli mezi námi ale chlapi, kteří byli zavření, třeba za pokus o útěk, a ti říkali: ‚Hoši, pozor! Nevíme sice, kam jedeme, ale žádná sranda to nebude.‘ Pak jsme přijeli do Komárna.“
„Slavia Praha jezdila každý rok do Přelouče v době poutě. Byla to sice druhá garnitura, Bican nebo Plánička samozřejmě nepřijel, ale byla tam esa. Dopoledne nás učili, jak se kopou desítky, rohy a podobně. Odpoledne byl fotbal AFK Přelouč proti SK Slavia. Výsledek byl domluvený – deset jedna pro Slavii. Slávisty si místní vždycky rozebrali na oběd – řezníci, obchodníci. A potom se vždycky sešli na hřišti. Po zápase se sedělo ve studentské hospodě U Žabků.“
„Maminka byla z Kouřimi. Když jsem se narodil, tak jsme byli nějaký čas tam. Tatínek je odborný učitel. Vystudoval na Moravě. Pochází z Poličky. Chvilku byli v Kouřimi, ale ani ne po roce získal místo na měšťanské škole v Přelouči. Od té doby jsme bydleli v Přelouči.“
Vladimír Syrový se narodil 15. července 1931 v Kouřimi do učitelské rodiny. Matka pocházela z Kouřimi a otec byl původem z Poličky. V prvním roce života pamětníka získal jeho otec nové místo a městský byt v Přelouči, kam se rodina přestěhovala a kde jeho rodiče žili až do své smrti. Vladimír Syrový má jednoho mladšího bratra. V mládí se v Přelouči věnoval především ochotnickému divadlu, sportu a Skautu. Po absolvování měšťanské školy nastoupil na reálné gymnázium v Pardubicích. Po maturitě byl v roce 1951 přijat do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví na místo laboranta. Koncem srpna roku 1952 nastoupil povinnou vojenskou službu, kde byl přiřazen k Pomocným technickým praporům. Po základním vojenském výcviku v Komárně pracoval jako pomocný stavební dělník na nejrůznějších stavbách v Liptovském Hrádku, v Tatranské Poliance či v Dubnici nad Váhom. Po roce byl převelen do Prahy-Střešovic. Zde se opětovně v dělnických profesích podílel na nejrůznějších stavbách - bytech pro sovětské přidělence v Podbabě či hotelu International. Na vojně byl celkem 28 měsíců. S dlouholetou přítelkyní Dagmar Tomkovou se oženil v roce 1956 a vychovali spolu dvě děti – syna (1957) a dceru (1964). Od roku 1961 žili v Pardubicích. Dálkově dostudoval v roce 1961 VŠCHT v Pardubicích a později složil i dvě postgraduální státní zkoušky. V roce 1954 nastoupil do Výzkumného ústavu průmyslové chemie, kde pracoval až do důchodu. Zabýval se zde zejména průmyslovou chemií a vnitřní balistikou zbraně. Podílel se na vývoji výbušné nálože katapultovacího sedadla pro nadzvuková letadla vyvíjená firmou Aero Vodochody. V roce 1991 se stal aktivním členem a později tajemníkem Okresního klubu PTP Pardubice, pro který aktivně pracoval až do jeho zrušení v roce 2016.
