Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Syrový (* 1931  †︎ 2023)

• narozen 15. července 1931 v Kouřimi

• v mládí se věnoval především sportu (hokeji, volejbalu, tenisu, fotbalu), Skautu a ochotnickému divadlu

• vystudoval reálné gymnázium v Pardubicích

• po maturitě přijat do Výzkumného ústavu organických syntéz Rybitví na místo laboranta

• 1952 nastoupil povinnou vojenskou službu, přiřazen k PTP v Komárně

• pracoval jako pomocný stavební dělník na nejrůznějších stavbách v Liptovském Hrádku, v Tatranské Poliance či v Dubnici nad Váhom

• 1953 převelen do Prahy

• pracoval na stavbě bytů pro sovětské přidělence v Podbabě, hotelu Internacional či palpostů v Praze-Stodůlkách a Barrandově

• 1954 přijat do Výzkumného ústavu průmyslové chemie

• dálkově vystudoval chemickou vysokou školu v Pardubicích, absolvoval v roce 1961

• mezi lety 1969 až 1975 se podílel na vývoji výbušné nálože katapultovacího sedadla pro nadzvuková letadla

• po roce 1989 se aktivně věnoval činnosti Svazu Pomocných technických praporů

Vladimír Syrový se narodil 15. července 1931 ve starobylém městečku Kouřim. V rodině se tradovalo, že to s ním po narození nevypadalo vůbec dobře, a tak jej jeho strýc hned odvezl do kostela, aby nezemřel nepokřtěný. Jeho nezdolná vitalita a optimismus jej od té doby provází již osmdesát osm let. Zrušení Skauta, útrapy u Pomocných technických praporů, odloučení od milované ženy, smrt kamarádů – to vše přestál a zůstal pozitivní a plný energie, kterou předává rodině, přátelům i dalším generacím.

 

Dětství v poklusu

Již v roce 1932 získal jeho tatínek místo učitele na měšťanské škole v Přelouči a s ním související městský byt, a tak Vladimír Syrový prožil své mládí v tomto pětitisícovém městě. Válku přímo moc nevnímal. Významněji pociťoval jen nedostatek potravin. Mladší bratr se narodil teprve rok před válkou, a tak to byl zejména on, kdo pomáhal mamince s obstaráváním jídla. Vzpomíná zejména na noční výpravy pro mouku. „Chodili jsme s maminkou za války skoro celou noc do vesnice do Pelechova, kde byl mlýn. Mlynář nám dal kilo mouky na hlavu, mamince kilo a mně kilo. Chodili jsem tam pro tři kila mouky, maminka dvě kila a já kilo. A bylo to pěkně daleko – když jsme se vraceli, už začínalo svítat.“

Učení na obecní i měšťanské škole mu šlo, jak říká, tak nějak samo, a tudíž se mohl plně věnovat svým dvěma dětským a vlastně celoživotním vášním – divadlu a pohybu. Divadlu byl oddán celé své mládí a ještě i na vojně vážně uvažoval o studiu na umělecké škole. V místní budově Sokola pořádal loutková představení a později působil v místním ochotnickém spolku, kde se věnoval hlavně scéně. Nejvíce vzpomíná na představení Svatá Jana či Lucerna. Představení byla hojně navštěvována a jezdili s nimi i po okolních obcích a městech. Seznámil se zde také s Františkem Filipovským, který nejenom zajížděl do Přelouče za příbuznými, ale hostoval právě i v Jiráskově Lucerně v roli vodníka Michala. Velice intenzivně se Vladimír Syrový věnoval také pohybovým aktivitám. Sportoval v místním Sokole, hrál fotbal, volejbal, tenis a závodně za Přelouč hokej. „My jsme byli pořád v poklusu.“

Nejvíce však vzpomíná na léta strávená ve Skautu, který byl i v Přelouči hned po válce obnoven. Kamarádství, která tam navázal, byla na celý život. Tři roky strávené ve Skautu počítá nejenom k nejhezčím ve svém životě, ale zejména v něm probudila silný pocit kamarádství a sounáležitosti. „My jsme byli bezvadná parta. To už nebylo přátelství, to bylo něco víc.“

Jeho kamarádi byli většinou synové velkých sedláků či průmyslníků – Václav Novotný či bratři Novákovi. Vzpomíná na velkou pilu ve Břehách, hoteliéra Václava Hrušku z Přelouče nebo na přeloučský velkoobchod Novákových, ze kterého rozváželi na voze či saních tažených koněm zboží po přeloučském okrese. Vzpomíná i na několik starších skautů. Budoucího profesora a výborného chemika Večeřu; Jardu Maglena, vynikajícího organizátora s velkým smyslem pro skauting, a tajemníka městského úřadu Šrámka, který se o Skaut staral a založil v Přelouči i skautskou hudbu. Vzpomíná i na celorepublikový skautský sjezd, který se konal v Přelouči na Slavíkových ostrovech a hodně tehdy skauting v Přelouči zviditelnil. V roce 1948, po převzetí moci komunistickým režimem, byli nuceni, aby vstoupili do Československého svazu mládeže. To však svorně jako parta všichni odmítli.

Po skončení měšťanské školy přešel bez zkoušek – „protože jsem se celkem slušně učil“ – na reálné gymnázium do Pardubic, kde složil v roce 1951 maturitní zkoušku „asi tak na dvě mínus“. Jak vzpomíná, zatímco se na obecní a měšťanské škole v podstatě nemusel učit, na gymnáziu to již bylo o něčem jiném a musel se učit podstatně víc, do čehož se mu ale vůbec nechtělo, a tak prospíval spíše jako průměrný žák. Po maturitě se nedostal na vysokou školu a díky skautu Večeřovi nastoupil jako laborant do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví, kde tehdy pracovaly špičky organické chemie.

 

28 měsíců u PTP

Koncem srpna roku 1952 nastoupil povinnou vojenskou službu. Až na základním vojenském výcviku v Komárně se dozvěděl, že byl jako „výkvět národa“ přiřazen k Pomocným technickým praporům a že se „budou muset zasloužit, aby je dělnická třída vůbec brala v potaz“. Absolvoval tedy výcvik beze zbraně. Proč byl přiřazen právě k PTP, s určitostí neví. Domnívá se ale, že komunisté si jej „tipnuli“ jako potenciálního kverulanta již v roce 1948, kdy svorně s kamarády odmítli přestoupit se Skautem do Československého svazu mládeže. Mezi těmito skauty bylo tenkrát i mnoho synů z rodin sedláků, velkoobchodníků či továrníků a ti všichni skončili u Pomocných technických praporů.

Již po třech týdnech byl z vojenské pevnosti v Komárně převelen do Liptovského Hrádku, kde se jako pomocný dělník podílel na stavbách podtatranského letiště či bytových jednotek pro armádu. Rozpomíná se, že oni naopak za celou vojenskou službu v žádných kasárnách nikdy nebydleli. Strávili vojnu v dřevěných lágrech, kde to profukovalo, ale – jak se svým životním optimismem dodává – „nám to nevadilo, bylo nám dvacet let“. Postupně pak prostřídal několik dalších destinací – Dubnica nad Váhom či Tatranská Polianka, kde se nadále jako dělník podílel na různých vojenských stavbách. Rád vzpomíná zejména na čas strávený ve Vysokých Tatrách, kde započínaly přípravné práce na stavbu Vojenského plicního sanatoria, protože tam byl blízko hor, které miluje.

Vzpomíná na mnohé kamarády, se kterými se na vojně seznámil, a nejvíce vzpomíná na rotu farářů ze Slovenska. Zejména na neurčitého „Karolka“, se kterým sdílel lásku k horám. S těmito duchovními, internovaným filozofem a dalšími, vedli hovory o životě, o jeho smyslu a významu – „co je nenávist, co je to láska, co je zlodějství“. Zvláště tato vzpomínka vystupuje v kontrastu s upomínkou na povinné hodiny se socialistickými vzdělávacími brožurkami. „To se nedalo číst. Jeden jsme hlídali na chodbě, a když šla kontrola, tak zaťukal nebo dupl.“ Místo socialistického sebevzdělávání tak vedli duchovní hovory.

„Rok mi tam utekl jako voda,“ vzpomíná Vladimír. Zhruba po jednom roce byl pak se svou rotou převelen do Prahy. Tam bydleli v dřevěných lágrech za vojenskou nemocnicí ve Střešovicích. „Říkalo se, že před prvními pétépáky tam byli internováni angličtí letci a po válce i nacisti.“ Pracoval zde nadále jako dělník na stavbách, ale jak se svým optimismem vzpomíná, měli se tam v podstatě hezky. „Byl jsem lehčí pétépák, neboť ti těžší pétépáci šli do dolů. Buď šli na Kladno, anebo na Ostravu. Tam to bylo špatné. Žádné bezpečnostní školení, odpoledne přijeli a večer šli na šichtu.“ Vojáci, kteří už sloužili v Praze déle, nově příchozí ubezpečovali, že tady se k nim budou nadřízení chovat lépe, protože si v Praze pomocných technických pracovníků všímají lidé ze Západu. „Vědělo se o nás, že nejsme cvičeni ve zbrani, ale že jsme dobří přidavači, obsluha výtahů atd,“ líčí Vladimír Syrový. V tomto kontextu se rozpomíná, že velké uvolňování nastalo i po smrti Stalina a Gottwalda.

Pamětník vzpomíná na práci na stavbách v podstatě jen v dobrém – „bylo to všechno takové fajnové“. Hlavně na lidi kolem staveb. Na civilní mistry, se kterými se ruku v ruce s dobře odvedenou prací dalo domluvit na odpoledních vycházkách, při kterých mohli zajít na fotbal, do kina či do Vladimírovy oblíbené kavárny Slávie na kávičku. Na omítkáře z jižních Čech, kteří si při práci neustále krásně zpívali. Na dělníky, kteří je ledacos naučili o svém řemesle i o životě. Nikdy ani nevnímal, že by se k nim jako pétépákům – vyvrhelům společnosti chovali civilní dělníci nějak nadřazeně. V Praze se podílel na stavbách hotelu International v Podbabě – „vozila nás tam ze Střešovic tramvaj speciální“, nebo ve Střešovicích a na Barrandově na budování dělostřeleckého opevnění kolem Prahy. Při práci u Barrandova zahlédli ve filmových ateliérech i natáčení Rusalky. „Pan Hlinomaz tam hrál vodníka a měl pořád studenou vodu v té tůni, a tak mu ji museli ohřát a teprve pak se mohlo filmovat.“

Lágr ve Střešovicích Na Větrníku byl němým svědkem i mnoha dalších příhod i hraničních situací. Vladimír musel kupříkladu poslat domů učebnice angličtiny, protože dle nadřízeného se angličtinu učil, aby se domluvil s Američany, až přijdou. Pamětník vzpomíná, že jako „velitel cimry“ musel dohlížet na pořádek i chování ve světnici a jak chodili nadřízení kontrolovat dodržování nařízení. Zatímco oblíbený nadřízený nadporučík Štefan Dudra, který přišel na konci války do republiky ze Západu s generálem Pattonem, byl k drobným výstřelkům shovívavý, druhý velící důstojník trestal přísně sebemenší přestupek. Za nepořádek na záchodech jim je nechal zatlouct, řka „choďte si do novin do Vltavy“. Při jednom opožděném návratu několika vojáků z vycházky vyhlásil po půlnoci poplach, nechal v lijavci nastoupit celou jednotku a opozdilcům hrubě vyčinil a pravděpodobně dotyčné ohrožoval i zbraní. Vyhrožování zbraní podporuje i následný sled událostí, kdy byl zmíněný důstojník v brzké době odvelen od jednotky osobně velitelem všech jednotek PTP.

Přes relativně hladký průběh vojny musel Vladimír nakonec odejít skoro o čtyři měsíce později. „Měl jsem skončit z posledních dnů srpna roku 1954, ale byl jsem přidržený na mimořádné vojenské cvičení.“ Pamětník se domnívá, že jim byla vojna prodloužena hlavně kvůli volbám do Národního shromáždění. Nejenom aby šli volit, ale také aby volbou v místě, kde sloužili na vojně, podpořili nadřízeného majora, který tehdy do Národního shromáždění kandidoval. Do civilu tak nakonec odešel až po volbách koncem listopadu 1954.

 

Chemie, chemie a zase ta chemie

Krátce po návratu z vojny nastoupil do podniku Východočeské chemické závody v Semtíně, přesněji do Výzkumného ústavu průmyslové chemie. Do nové práce nastoupil „takovým zvláštním způsobem“. Ač jej velmi bavila chemie, nechtěl se po vojně vrátit do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví, protože ho nebavila práce „v bílém plášti a bačkorách“. Zcela náhodně potkal Bedřicha Čapského, kterého znal z dob závodního hraní hokeje, a ten mu mezi řečí, když zjistil, že shání jiného zaměstnavatele, nabídl místo v nově otevřeném výzkumném ústavu v Semtíně. Vladimír Syrový tam i „s rukama od oleje a v modrákách“ strávil bez pár měsíců čtyřicet let.

Krátce po nástupu do nové práce začal dálkově studovat vysokou školu. V roce 1956 si vzal dlouholetou přítelkyni Dagmar Tomkovou, se kterou vychovali dvě děti. Společně spolu však bydleli až od roku 1961, kdy po absolvování vysoké školy dostal přidělený byt v Pardubicích. „V civilu jsem inženýr chemie, dálkově jsem vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Vystudoval jsem zvláštní výrobu – výbušniny.“ Vzpomíná, že studium bylo velmi obtížné a jen velmi málo spolužáků školu dokončilo. „V prvním ročníku jsme měli matematiku. Přednášel tam středoškolský profesor. Ten za osm hodin probral celou matematiku od prvního až do posledního ročníku měšťanské školy. Nestačili jsme mu mazat tabuli.“ I když Vladimírovi matematika šla, mnoho jeho spolužáků neudělalo už právě tuhle první zkoušku z matematiky. I on však měl s mnohými zkouškami problémy, ale od třetího ročníku už to šlo mnohem snáze. „Naučil jsem se učit až po třetím roce, kdy jsem udělal zkoušku z organické chemie.“ Školu úspěšně zakončil v roce 1961, a i když jej nenechali studovat postgraduální studium, dodělal si během následujících tří dekád další dvě postgraduální státní zkoušky.

Vladimír Syrový se profesně věnoval zejména průmyslové chemii a vnitřní balistice zbraně. Práce byla jeho vášeň. „Pracoval jsem tam ne osm hodin, já jsem tam dobrovolně, když byl nějaký problém, tak jsem tam byl třeba do večera do šesti.“ Velice rád vzpomíná na všechny spolupracovníky. Ať to byl dělník nebo inženýr, všichni byli pracovití a měli zodpovědný přístup k práci. „U téhle specializace – zvláštní výroba, výbušniny, tam musí být všechno akorát, protože tam se spletete jenom jednou.“ Zvláště po absolvování vysoké školy, kdy byl také jmenován zástupcem vedoucího Výzkumného ústavu průmyslové chemie, vyjížděl za prací a na mnohá jednání do kooperujících podniků. Chemii se věnoval i po práci, když léta doučoval a připravoval ke zkouškám děti známých a sousedů.

„Rok 1968? Od té doby nekouřím. To je jediné plus.“ Na Semtín nepřišla ze severu sovětská vojska, ale polská. Jeden z kolegů inženýrů uměl polsky a ten jim vysvětloval, že „žádná kontrarevoluce neexistuje, že je to blbost“. Pamětník osobně vnímal vpád vojsk velmi emotivně. Nastalé události na něj měly natolik silný účinek, že se ve své kanceláři fyzicky zhroutil. Lékař ho pro vyčerpávající neurózu nechal již ten den doma odpočívat, ale jinak byl zakrátko znovu fit. S kolapsem měl však spojené kouření cigarety a pro obavu z relapsu tak přestal kouřit úplně.

Vedle dlouhodobého zkoumání prachoviny, nitrocelulózy a dalších obdobných či souvisejících látek se také významnou měrou podílel na vývoji výbušné nálože katapultovacího sedadla. Katapultovací sedadlo do nadzvukového letadla byl zcela československý projekt bez jakékoli licenční smlouvy zvenčí. Vývoj celého projektu zastřešovalo Aero Vodochody a Vladimír Syrový za pardubický výzkumný ústav vyvíjel výbušnou nálož katapultovacího sedadla. „Navrhoval jsem nový typ tuhé pohonné hmoty. Ta pohonná hmota, když shořela, tak vytvořila veliké teplo a dost vysoký tlak a ta toho pilota i s tím křeslem dokázala vytáhnout z toho letadla ven.“ Vývoj probíhal od konce šedesátých let až do roku 1975 a na praktické zkoušky zajížděl pamětník přímo do závodu ve Vodochodech.

 

Podruhé pétépákem

„Když se to v osmdesátém devátém otočilo, tak jsem byl přijat do Okresního klubu PTP Pardubice.“ Pamětník v něm pomáhal jako člen výboru a později jako jednatel a současně také jako člen Oblastní rady Východočeského kraje až do jeho celorepublikového zrušení v roce 2016. Vzpomíná zejména na výjezdy do regionů, kde pomáhali místním klubům PTP i konkrétním jejich členům při jednání s úřady, organizování činnosti apod. I když už oficiální organizace nefunguje, žijící členové bývalých Pomocných technických praporů se nadále jako kamarádi scházejí. „To, co nám připravila slavná Komunistická strana Československa, na to nemůžeme, ne, na to nesmíme zapomenout!“