Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Syrový (* 1931  †︎ 2023)

Zas tak velká sranda to nebyla

  • narozen 15. července 1931 v Kouřimi

  • v mládí se věnoval především sportu (hokeji, volejbalu, tenisu, fotbalu), Skautu a ochotnickému divadlu

  • vystudoval reálné gymnázium v Pardubicích

  • po maturitě přijat do Výzkumného ústavu organických syntéz Rybitví na místo laboranta

  • 1952 nastoupil povinnou vojenskou službu, přiřazen k PTP v Komárně

  • pracoval jako pomocný stavební dělník na nejrůznějších stavbách v Liptovském Hrádku, v Tatranské Poliance či v Dubnici nad Váhom

  • 1953 převelen do Prahy

  • pracoval na stavbě bytů pro sovětské přidělence v Podbabě, hotelu Internacional či palpostů v Praze-Stodůlkách a Barrandově

  • 1954 přijat do Výzkumného ústavu průmyslové chemie

  • dálkově vystudoval chemickou vysokou školu v Pardubicích, absolvoval v roce 1961

  • mezi lety 1969 až 1975 se podílel na vývoji výbušné nálože katapultovacího sedadla pro nadzvuková letadla

  • po roce 1989 se aktivně věnoval činnosti Svazu Pomocných technických praporů

Vladimír Syrový se narodil 15. července roku 1931 ve středočeském městečku Kouřim. Matka Helena byla původem z této obce a mladá rodina zde zpočátku bydlela: „Když jsem se narodil, tak jsme byli nějaký čas v Kouřimi. Tatínek je odborný učitel. Vystudoval na Moravě. Pochází z Poličky. Chvilku byli v Kouřimi, ale ani ne po roce získal místo na měšťanské škole v Přelouči. Od té doby jsme bydleli v Přelouči.“ O šest let později se narodil jeho mladší bratr Jaromír. V mládí trávil Vladimír Syrový většinu času s partou kamarádů. Měl celou řadu zájmů: věnoval se sportu i divadlu, po válce začal chodit do Skauta a zapojil se i do Sokola.

Ze sportu mu byl nejbližší fotbal a zejména hokej. Na přátelské zápasy jezdívali do Přelouče i hráči jednoho z pražských velkoklubů. Pro město to bývala ohromná slavnost a jedna z největších událostí sezony. „Slavia Praha jezdila každý rok do Přelouče v době poutě. Byla to sice druhá garnitura, Bican nebo Plánička samozřejmě nepřijeli, ale byla tam esa. Dopoledne nás učili, jak se kopou desítky, rohy a podobně. Odpoledne byl fotbal AFK Přelouč proti SK Slavie. Výsledek byl domluvený – deset jedna pro Slavii. Byl vždycky novej balon a vždycky jsme dali jeden gól. A vždycky bylo narváno,“ vypráví pamětník a usmívá se nad dávnými vzpomínkami. Následovala samozřejmě společná oslava v hospodě.

V zimě se naopak hrával hokej, obvykle na stejné ploše: „Na fotbalovém hřišti se udělaly mantinely a postavily se sloupy na osvětlení. Byl tam silnoproudý elektrikář, ten to osvětlil. V noci jsme chodili stříkat vodu a čárovat led.“ Na zápasy se jezdilo po širokém okolí. Na tréninky se občas jezdívalo i do Pardubic: „Když ještě nebyl led, tak v Pardubicích už měli umělý. Trénovali jsme tam třeba od dvou do tří v noci!“ Výzbroj a výstroj se sháněla, kde se dalo. Hokejky si hráči museli pořizovat sami.

Už v mládí se seznámil s Františkem Filipovským, který pocházel z Přelouče a jezdil tam na dovolenou. Vladimír Syrový sám již od mládí hrával v místním ochotnickém divadelním spolku: „Mohl jsem jít studovat i DAMU. Já bych mohl hrát, myslím, že besídky jsme dělali bezvadný. Mě ale bavila hlavně scénografie.“ Představení byla úspěšná a místními hojně navštěvovaná. Někdy jezdívali hrát i do okolních vesnic a městeček. Během let divadelní spolek představil řadu her, za nejúspěšnější považuje pamětník inscenaci Svaté Jany od anglického autora George Bernarda Shawa. „Tahle hra mi dokonce pomohla udělat maturitu z češtiny. Předseda maturitní komise byl pan profesor Dvořák z Poličky a byl taky divadelník. Tak jsme při zkoušce skončili u divadla. Všechno ostatní šlo stranou,“ směje se. Dodnes je u něj patrné obrovské nadšení pro divadlo.

Konec války je pro Vladimíra Syrového pevně spjat se vznikem Skautu. Nejen, že značnou část vybavení získali z bývalého německého vojenského skladu, ale navíc se zde spřátelil s řadou budoucích členů zmiňované organizace: „Byly tam veliký německý sklady ve škole. Později jsme dostali povolení vybrat si tam pro skautské tábory, co potřebujeme – várnice, nádobí, nářadí, celty! (…) Nabrali jsme si tam toho spousty! (…) Já jsem se jako spojka dal k revolučnímu výboru. Když bylo někam potřeba zajít nebo zajet. Tak vlastně vznikla ta parta do Skautu.“

Na své dětství v tehdy pětitisícové Přelouči vzpomíná Vladimír Syrový velmi rád. Absolvoval zde také povinnou školní docházku – obecnou a měšťanskou školu. Vzpomíná, jak jeho vzdělání pokračovalo: „Potom následoval jednoroční učební kurz. Bylo to dobrý, protože tam se dost opakovalo. Potom jsem v roce 1946 nastoupil do reálného gymnázia v Pardubicích u divadla. Ředitelem byl pan doktor Blahout, vynikající člověk. A také vynikající profesoři. To ale člověk ocení, až když dojde do určitého věku. Někdy jsme si z nich dělali legraci, to už tak nějak patří ke škole. Ale byli národovci, inteligentní a vzdělaní lidé.“ Studenti také vymýšleli nejrůznější vtípky: „Dodneška nás některé mrzí, že jsme jim dělali někdy takový studentský fóry. Dneska bych je neudělal, ale je mi osmdesát tři let. (…) Měli jsme třeba pana profesora Teplého. To byl skvělý odborník na biologii a přírodopis, ale byl hrozně roztržitý. Přišel například do třídy a měl uvázané dvě kravaty. To víte, to pro nás bylo něco. Byli tam třeba kolegové, kteří tvrdili, že když dostanou trojku z vyvolání, že vyskočí z okna, a on se bál. (…) A takovýhle legrace jsme dělali,“ směje se Vladimír Syrový. Sám sebe hodnotí jako průměrného studenta. To, že se dostal až k maturitě a nakonec se ještě rozhodl ke studiu vysoké školy, je podle něj zásluha především jeho profesora matematiky Kotka.

Na gymnáziu zažil pamětník také převratový únor 1948. Tehdy došlo v Pardubicích k zavraždění komunisticky smýšlejícího studenta. Začalo vyšetřování: „Byli jsme internováni ve škole do pozdních nočních hodin. Přijela Státní bezpečnost. Museli jsme se svléknout do půl těla, protože ten zabitý hoch měl škrábance na zádech, pravděpodobně od nějaké bitky. Rodiče za námi nepustili. Já jsem jezdil z Přelouče, takže se mě ptali, co se říkalo ve vlaku.“ Přes usilovné pátrání byla kauza vyřešena až po mnoha letech, kdy se vrah k činu sám přiznal. „Nějaký kluk se prokec v hospodě, že to byl on,“ říká pamětník. Střední školu zakončil Vladimír Syrový v roce 1951 maturitní zkouškou. Tehdy se povinně k závěrečné zkoušce musely nosit svazácké košile. Řada chlapců je ale sama neměla: „My jsme si košile půjčovali na chodbě. (…) Problém byl s fotografií celé třídy, kde měli být všichni ve svazáckých košilích. Už ani nevím, kde jsme je nakonec sehnali.“

Po maturitě byl Vladimír Syrový přijat do Výzkumného ústavu organických syntéz Rybitví. Při získání místa mu velmi pomohl profesor pardubické univerzity Večeřa, organický chemik, nadšený skaut i sportovec, na kterého dodnes vzpomíná jako na jednoho ze svých nejlepších přátel: „Pracoval ve výzkumném ústavu v Rybitví. Ještě s jedním kolegou nás tam dostal na místa laborantů.“

V srpnu roku 1952 pamětník nastoupil povinnou vojenskou službu. Byl přiřazen k Pomocným technickým praporům. Dodnes mu není zcela jasné, jaký byl vlastně důvod. Jeho rodina nevlastnila žádné polnosti či větší majetky, nikdy se nepodílel na žádné odbojové činnosti.

Důvodem snad mohl být fakt, že Vladimír Syrový odmítl vstoupit do Svazu mládeže: „Já jsem od pětačtyřicátého do osmačtyřicátého absolvoval tři skautské tábory. Mám tři orlí pera, třetí stupeň a spoustu odborek. My jsme tím žili. V roce 1948 začal Svaz mládeže, a že všichni mladý lidi tam musí vstoupit. Když jsme viděli tu skvadru, která tam funguje, tak jsme řekli celá naše parta ne.“ Všichni z jeho blízkých přátel byli zařazeni k jednotkám PTP, někteří na těžbu uhlí, jiní jako pomocní stavební dělníci. Na druhou stranu rodiny ostatních chlapců měly i poměrně velké majetky, důvod mohl být tedy i zcela jiný.

V rámci vojenské služby byl pamětník přiřazen k jednotce na Slovensku. Základní výcvik trval jedenadvacet dní. Hned potom začal pracovat na stavbě v Komárně. Takto popisuje Vladimír Syrový cestu z Čáslavi, kde narukoval, na Slovensko: „Z Čáslavi jsme přijeli do Pardubic, tam jsme dostali v obchodní akademii oběd. Šli jsme do bývalé židovské synagogy na výstavu padáků a vysílaček amerických agentů, kteří sem seskakovali a prý nás tady ničili. To jsme museli projít. Večer nás naložili do osobních vlaků a jeli jsme směrem na Moravu. Nevěděli jsme přesně kam. V každém voze byl desátník či svobodník se samopalem. Byli mezi námi ale chlapi, kteří byli zavření, třeba za pokus o útěk, a ti říkali: ‚Hoši, pozor! Nevíme sice, kam jedeme, ale žádná sranda to nebude.‘“

Příjezd do kasáren v Komárně byl pro mnohé mladé chlapce šok: „Nastoupili jsme tam a kapitán Hajnovič, velitel 68. PTP, na nás začal řvát, jací jsme vyvrhelové, a nám teprve došlo, co jsme vlastně zač.“ Následně byl pamětník odvelen do Liptovského Hrádku, ve kterém strávil asi dva až tři měsíce. Pak následoval přejezd do Nízkých Tater, konkrétně do Tatranské Polianky. Pro nově vznikající hotel Baník zde stavěli příkop pro vedení energií a odpadu. „Kopali jsme tam krumpáčema uprostřed Tater. Málem jsme tam přišli o život,“ vzpomíná. Asi měsíc pak strávil ještě v Martině, kde stavěli tankodrom.

Po roce byl Vladimír Syrový převelen do Prahy, kde pracoval u Konstruktivy. Podílel se na stavbě nejrůznějších budov. Vojáci PTP byli ubytováni v dřevěných objektech v Praze 6. „Bydleli jsme za střešovickou nemocnicí, tenkrát se to tam jmenovalo Na Větrníku. Byli jsme tam v lágru. Za války tam byli internováni angličtí letci, po válce tam byli Němci a po nich my. Byly to dřevěné baráky na vysokých podezdívkách.“ Nejprve se vojáci podíleli na stavbě bytů pro sovětské přidělence v Podbabě. Postupně prošli i dalšími stavbami, mimo jiné pomáhali s fasádami na budoucím hotelu Internacional či s výstavbou palpostů v Praze-Stodůlkách. Oficiálně byli klasifikováni jako přidavači, čemuž také odpovídal velmi nízký plat. „Byli jsme odměňováni podle katalogu státních prací, jako bychom byli v civilu. Polovičku nám uložili na knížku a polovičku nám dali do ruky. Ale denně nám strhávali devadesát korun na ubytování a ošacení. Tomu dneska nikdo nevěří, ale my jsme si tu vojnu prakticky zaplatili.“ Zbylé peníze byly vojákům vydány až při odchodu do civilu. Podobně jako většina pétépáků i Vladimír Syrový si domů přivezl jen několik tisíc.

Vojáci jezdili každý den do zaměstnání tramvají, což se ale některým místním občanům nelíbilo: „Ze začátku se na nás dívali skrz prsty. Nahoře za střešovickou nemocnicí byly dvě roty. Většina z nás dělala někde dole. Ráno jsme nastoupili do tramvaje, která přijela poloprázdná z konečné. Místní rada žen si stěžovala, že páchneme. No, to víte, na hygienu se tu moc nedbalo. Sundali jsme boty a onuce a to bylo všechno. Když v tom člověk žije, tak si zvykne. Rada žen vymohla na dopravním podniku tramvaj ze Střešovic až do Podbaby, která byla jenom pro nás.“

U PTP se Vladimír Syrový podle svých vlastních slov setkal s řadou zajímavých lidí s poutavými životními příběhy: „Já jsem sloužil ve Střešovicích s doktorem teologie i filozofie. I Franta Lobkovic se mnou sloužil. Pocházel z větve Lobkoviců od Mělníka. Vyhodili do z pátého ročníku medicíny. U nás na rotě byl lékařem. Když se dneska zamyslíte nad tím, co byli bolševici za sebranku...! Co dokázali s těma lidma udělat! To je něco příšernýho.“ Mezi vojáky Pomocných technických praporů byli samozřejmě i běžní kriminálníci. Ale i na ně vzpomíná Vladimír Syrový s úctou a uznáním: „Třeba Jirka Tříska. To byl havíř, někde se v hospodě namazal a vytáhnul nůž. Říkal mi: ‚Láďo, já ho nezabil. On mi na tu kudlu naběhl.‘ Ale na druhou stranu, když mi došly cigarety a zeptal jsem se ho, tak vytáhl třeba poslední, rozlomil ji, půlku dal mně a půlku sobě. Byli naučený z kriminálu. U PTP se chovali naprosto bezvadně.“ Pamětník si dokonce nevzpomíná na žádné případy šikany či ponižování mezi vojáky.

Probíhala samozřejmě i známá politická školení: „Oni nás zrovna moc nevzdělávali. Politická školení se vedla následujícím způsobem. Probíhalo to na světnicích. Dostali jsme brožurky a z těch se četlo. Ti, co nám to měli vysvětlovat, se občas neuměli ani podepsat! Jeden z nás stál mezi dveřmi, a když zakašlal, tak jsme otevřeli ty brožury. Jinak nám páni teologové a faráři vysvětlovali z filozofického hlediska, co je to láska a podobně. Takhle jsme se školili v Praze. Dodneška na ně vzpomínám.“

Jednu z nejveselejších vzpomínek má Vladimír Syrový spjatou s kamarádem Mirkem Zrzavým. Pocházel ze smíšeného česko-německého manželství, a za války proto sloužil ve wehrmachtu. Vzděláním automechanik, v Konstruktivě pak pracoval jako elektrikář v garážích. Později se stal členem Horské služby ve Vrchlabí a s přáteli si vybudoval horský penzion v bývalé škole. „Jednou jsme šli s Mirkem Zrzavým domů ze směny. A říkali jsme si, že bychom si někde mohli dát pivo. Jenomže tenkrát to byly devatenáctky a my jsme si dali dvě nebo tři. Vyšli jsme ven, a to je, jako když vyjdete z vinného sklepa. Mirek mi začal ukazovat, jak se naučil u wehrmachtu padat dopředu s rukama zavázanýma vzadu. Padnul na obrubník a lila z něj krev. Co čert nechtěl, zrovna jela kolem lítačka. Sebrali nás a vezli nás tatraplánem. Dopravili nás na posádkový velitelství k Prašné bráně. Kluci si mysleli, že je to nějaká kontrola. Když uviděli dva pétépáky, tak se uklidnili. Sepsali, co s náma je. No, byli jsme pěkně pod parou. Říkal jsem jim: ‚Soudruzi, já bych si potřeboval zavolat k nám nahoru do Střešovic, že jsme tady zavřený, aby si nemysleli, že jsme utekli.‘ Poručík Veselka to vzal úplně s klidem. (…) Ráno jsme se probudili, a že pro nás musí někdo přijít. Přišel pro nás četař, který měl zrovna ten den jít do civilu. Už měl na sobě civilní polobotky a oni ho zavřeli taky. Nakonec pro nás musel přijít poručík Veselka. První, co jsme udělali, bylo, že jsme jim poděkovali a šli jsme nahoru do Bílé labutě do restaurace na pivo. I s poručíkem,“ směje se Vladimír Syrový.

Vojenská služba mu byla, stejně jako všem jeho kolegům, prodloužena o několik měsíců. „Za čtyřiadvacet měsíců jsme měli jít zase v srpnu domů, ale oni nás tam drželi ještě tři měsíce, údajně na mimořádném vojenském cvičení. Pak nám ale došlo, že to nebylo žádné vojenské cvičení. Dělali jsme to, co předtím – na stavbách ve stejných mundúrech, ve stejné partě a u stejných mistrů. Ale tenkrát byly v listopadu volby do Národního shromáždění. Trvali na tom, že všichni musíme jít slavnostně a organizovaně volit. Tenkrát se říkalo, že kvůli tomu veškeré vojsko, které mělo končit před volbami, muselo být přidrženo, aby se zúčastnilo voleb,“ spekuluje o možném důvodu pamětník.

Po návratu se Vladimír Syrový pokoušel pokračovat ve studiích. Na přijímací zkoušku na Vysokou školu chemicko-technickou v Dejvicích se dostavil ve vojenské uniformě PTP, což vzbudilo značný rozruch. Složil ji ale úspěšně. Do školy nastoupil v listopadu 1954, ihned po návratu z vojny. Zjistil však, že zameškané měsíce a minimální předchozí vzdělání zejména v mineralogii mu neumožní školu dokončit. „Přišel jsem na první přednášku mineralogie. To si neumíte představit! Je to tedy skutečně kamenná věda, ale kdo to umí, tak klobouk dolů. Jak postavit krystal, optická osa, geometrická osa, elektrická osa. U zkoušky jsme měli postavit modely. To opravdu nešlo. Žádal jsem o odklad, ale to rezolutně zamítli. Řvali tam na mě takoví kluci, smrkáči ze Svazarmu, že žádný odklad. Že buď to umím, nebo ať jdu do zaměstnání a studuju dálkově.“

V roce 1954 také nastoupil do nového zaměstnání: „Já jsem pracoval v analytické laboratoři a chodil jsem tam v bačkorách a bílém plášti, a to na mě není. Shodou okolností a řízením božím jsem tam po návratu z vojny potkal inženýra Bedřicha Čapského. Byl hlavním inženýrem Výzkumného ústavu průmyslové chemie. Znali jsme se z hokeje. Já jsem hrával za Přelouč a on za Dolany, což byly kluby, které se každou zimu potkaly. Ptal se, jak se mám. Povídám mu: ‚Ale Bédo, přišel jsem z vojny a nechce se mi zpátky do laboratoře chodit v bačkorách.‘ On na to: ‚Člověče, my jsme vloni založili výzkumák. Nechceš jít k nám?‘ Já jsem nadšeně souhlasil: ‚Bédo, to víš, že bych šel, ale pozor, byl jsem u PTP.‘ Nakonec to všechno prošlo a vzali mě. Vůbec nikdo se mě na nic neptal – jestli jsem inženýr, kde jsem dělal. Prostě nic. Zůstal jsem tam skoro čtyřicet let.“ Vladimír Syrový se zde zabýval fyzikální chemií, matematickou statistikou a prognostickými metodami. Práce mu přišla velmi zajímavá, jedinou nevýhodou byl poměrně nízký plat, který se během let příliš nezvyšoval. Až o mnoho let později si mohl udělat dvě státní postgraduální zkoušky. Po sametové revoluci dosáhl vyššího vědeckého titulu. „V roce osmdesát devět za mnou přišel náměstek ředitele Láďa Lehký a povídá: ‚Tady ti nesu glejt, že jsi jmenován vědeckým pracovníkem druhého stupně, ale přidat ti nic nemůžu, protože nemáme peníze.‘ Tak to mám schovaný,“ směje se pamětník.

Setkával se zde také s utajovanými materiály, se kterými bylo nutno zacházet s nejvyšší opatrností: „Někdy jsem dělal na tajných úkolech. Byl jsem ve Výzkumném ústavu průmyslové chemie v Pardubicích. Občas tam něco podléhalo jistému utajení a nesmělo se o tom mluvit. Státní bezpečnost chodila po našich laboratořích a dívala se nám pod ruce.“

Vysokou školu začal Vladimír Syrový znovu studovat o mnoho let později, v době, kdy už měl rodinu. Tentokrát samozřejmě dálkově. „Tenkrát se člověk styděl jít na zkoušku nepřipravený. Protože už jsem byl přece jen otec od rodiny. Ten vztah ke škole už byl jednoduše jinej.“ Jedním z nejnáročnějších předmětů byla matematika, kvůli které byla řada studentů vyloučena nebo skončili sami. Z jeho ročníku dokončil studium jen zlomek: „Kvůli matematice spousta lidí vypadla. Se mnou se zapisovalo třiatřicet lidí do prvního semestru a končili jsme asi čtyři. Většinou vypadli kluci, kteří přišli z průmyslovky, protože ti sice uměli chemii, my moc ne, ale zase jsme ovládali lépe než oni matiku.“

Celkově bylo studium podle Vladimíra Syrového velmi náročné a několik let mu musel věnovat veškeré své síly a volný čas: „Těch šest let jako by bylo vymazáno ze života. Každý den studium. S manželkou jsme tehdy nebydleli spolu, protože já jsem bydlel u rodičů v Přelouči a ona ještě v Novém Městě nad Metují. A pracovalo se v sobotu. Každý den jsem byl do šesti v práci. Když všichni odešli a byl klid, žádné telefony, tak jsem se tam učil. Přijel jsem do Přelouče, maminka mi dala večeři a já jsem studoval dál. Žádná legrace to nebyla.“ Nakonec však školu úspěšně dokončil. V roce 1961 se s manželkou přestěhoval do Pardubic, kde dostali státní byt. Společně vychovali dvě děti – syna, který je dnes inženýr strojař, a dceru, která pracuje jako zdravotní laborantka v krajské nemocnici v Pardubicích.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century