JUDr. Gabriel Szász

Z té půdy bylo malé okýnko, viděl jsem na ten svah naproti, viděl jsem, jak Němci ustupují. Za nimi šla řada rudoarmějců, které jsem viděl poprvé. Nevěděl jsem do té doby, jak vypadají. Na tom kopci byl židovský hřbitov. Židovské hřbitovy kolem dokola vždy měly kamennou zeď, byly chráněné ještě z dřívějších dob, kdy v obci žili Židé. Němci jak utíkali před rudoarmějci, byly to oddíly 3. ukrajinského frontu, naskákali do toho židovského hřbitova za tu zeď a bránili postupu Rudé armády. Ten velitel, poručík nebo nadporučík, dal nějaký pokyn, přitáhli minoment a přes tu ohradu začali ostřelovat Němce schované na tom hřbitově. Když pak Němci chtěli vyskočit a utéct, venku na druhé straně stála řada rudoarmějců, měli kulomet, samopaly a ty Němce postříleli. Bylo to pro mě, když dneska o tom uvažuji… byla válka. Navíc ti Němci, kdyby mě našli, mě zastřelí. Takže jsem měl obrovskou radost, že je postříleli a Rudá armáda postoupila. Dostali se k nám, na dvůr, a říkal jsem si: teď už můžu jít ven, ti mě nic neudělají, to jsou moji spojenci.

Než na nás došla řada, maminkami odpárala hvězdu z oblečení, a řekla mi, abych šel na nádraží, sednul na vlak. Věděl jsem, kam mám jet, protože jsme tam předtím asi dvakrát s otcem jeli. Měl jsem vystoupit v Novém Městě nad Váhem, tam přestoupit na motorák a jet do Vadovců. Vadovce byla obec, kde jezdila ještě železnice. Bylo mi čtrnáct let a dokázal jsem to, nikdo si mě nevšiml. Výhoda byla v tom, že průkazy byly od patnácti let, mě se to ještě netýkalo. Měl jsem s sebou falešný křestní list, který vydal senior evangelické reformované církve, abych se jím prokazoval. Nikdo ode mě nic nechtěl, dojeli jsme do Nového Města, tam jsem vystoupil z vlaku. Naproti stál vlak, transport německých vojáků, Červený kříž. Byly tam sestřičky a vezli je asi do Německa, do nějakých nemocnic. Byla tam spousta vojáků kolem těch sestřiček, bál jsem se, že to špatně dopadne ale nikdo si mě nevšiml. Tak jsem si sedl na nástupišti a čekal jsem až vypraví motorák do Vadovců. Pak jsem jím jel, ve Vadovcích jsem vystoupil a ptal jsem se přednosty stanice, jak se dostanu do obce. Byla tam tři údolí, v jednom jezdily vlaky, v jednom byla silnice a ve třetím byla vesnice, kterou jsem hledal. Pak mi ten přednosta řekl, že mám jít do údolí a doprava a přijdu do vesnice. Tak jsem tak šel, přišel jsem do vesnice, našel jsem jejich dům, byl uprostřed vesnice. Šel jsem do toho domu, oni už věděli, o co jde, čekali, že přijdu. Pan Klanduch s paní Klanduchovou se mě ujali a řekli mi, že budu schovaný na půdě.

„Ve svém mládí jsem byl členem židovské skautské organizace Hašomer Hacair v Bratislavě. Pěstovala lásku k přírodě a vztah k židovskému národu. Typickou činností bylo budování takových dřevěných strážních věží, něco jako myslivecké posedy. Ta organizace by asi chránila kibucy v Izraeli. Mezi sebou jsme se oslovovali ,chaver‘, něco jako soudruh. Pořádali pro své členy i letní tábory. Pak ta organizace v roce 1938 zanikla.“

„Když byli ve vsi Němci, měl jsem připraven úkryt na půdě u střechy. Tam jsem se vždycky schoval a čekal, než z vesnice odešli, někdy to trvalo i dva dny. Ležel jsem tam a nemohl se ani pohnout. Poslední noc spali vojáci wehrmachtu na zemi v našem stavení. Byl jsem v úkrytu a ani jsem nedýchal. Nad ránem vyhlásili poplach, běhali po vesnici a začali bránit postupu Rudé armády. Nad obcí byl kopec se starým židovským hřbitovem s kamennou zdí. Tam se Němci opevnili. Což byla taková zvláštnost. Na jedné straně vraždili Židy a na druhé na židovském hřbitově hledali spásu. Rusové nasadili dělostřelectvo a minomety. Někteří Němci padli, někteří utekli a další se vzdali.“

„Bratr byl o šest let starší než já. Jmenoval se Antonín Szász (po válce si změnil příjmení na Smutný), v roce 1938 odešel do tehdejší Palestiny, kde pracoval v kibucu. Po vypuknutí druhé světové války se přihlásil k československé zahraniční armádě. Prošel boji u El Alameinu a u Dunkerque až na západ Československa. Po válce působil jako historik v historickém ústavu v Bratislavě. V padesátých letech byl jako bývalý západní zahraniční voják vyhozen a pracoval jako vychovatel učňů.“

„Když se fronta přiblížila, Rudá armáda získala letiště v Piešťanech, její letadla létala nad silnicí, která vedla z Piešťan přes Vrbové na Moravu. Tam ustupovala německá vojska. Ve dne v noci tam Rusové létali, stříleli z palubních zbraní. A když to skončilo, jsme se šli na tu silnici podívat. Tam leželo tisíce postřílených Němců. Byl problém s jejich odklízením. Místní lidé je v první řadě okradli, zuli jim boty a hledali cennosti.“

„Tehdy probíhaly v Bratislavě protižidovské demonstrace. Hlavní slovo v nich měli bratislavští Němci, tzv. Prešpuráci. A já jsem s nimi přišel do styku takovým dost nepříjemným způsobem. Bylo to v roce 1941 nebo 1942, kdy jsem šel v Bratislavě přes Horský park. Navštěvování parků bylo Židům zakázáno. Já jsem si to jako kluk neuvědomil a objevil se tam německý kluk, který bydlel nedaleko nás. Znali jsme se, jmenoval se Sepp. A on na mě zaútočil, že co si jako Židák dovoluji chodit po parku a ničit krásy bratislavského okolí. A začal mě prostě mlátit. Byl jsem celý od krve, krvácel jsem z nosu a uší. Maminka mě doma ošetřila. A utěšovala mě: ,Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě.‘“ A zdá se to být až neuvěřitelné, měla pravdu. Sepp jako Němec narukoval do wehrmachtu a v roce 1943 si Gabriel všiml na domě Seppových rodičů parte, oznamující jeho hrdinnou smrt pro vlast a Führera v Rusku.

„Před srpnem 1968 jsem se nadchnul pro Šikovy ekonomické reformy. Stal jsem se aktivním šiřitelem těchto reformních myšlenek a věřil ve smysluplnou změnu v KSČ. V srpnu 1968 přijely tanky a bylo po reformách. Při prověrkách mi řekli, že jsem trouba pravicového revizionismu. Říkal jsem si, že tedy trouba skutečně jsem, protože kdybych se na to vykašlal a raději chodil na ryby, udělal bych lépe. Prostě se tak stalo, já jsem v to věřil. Byl jsem přesvědčen, že by se to dalo nějak reformovat. Že by se společnost stala sociálně přístupnou a přitom prosperující. Ale nešlo to. Po prověrkách mě vyloučili z KSČ a musel jsem odejít ze své vedoucí funkce.“

„Po příchodů Němců na Slovensku bylo zřejmé, že dojde k deportacím. Proto hned ze začátku září otec rozhodl, abych odešel do Kostolného. Zde žila rodina Klanduchů, která byla ochotná mě u sebe schovat. Jel jsem normálně vlakem s falešným křestním listem. Byl jsem u Klanduchů schován od září 1944 až do dubna 1945, kdy 7. 4. vesnici osvobodila Rudá armáda.“