Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadpraporčík v.v. Ludvík Szingert (* 1922  †︎ 2016)

• narozen 29. dubna 1922 v Havlíčkově Brodě (tehdy Německém Brodě)

• roku 1942 nuceně nasazen v rakouském Wiener Neudorfu v továrně na výrobu leteckých motorů

• roku 1944 transportován do Dubnice nad Váhom do továrny na protiletadlová děla

• 19. září 1944 odešel jako partyzán ke Slovenskému národnímu povstání

• v únoru 1945 přestoupil od partyzánského oddílu Jegorova

• 10. března 1945 se v Popradu připojil k 1. československému armádnímu sboru

• sloužil ve 4. brigádě v motorizovaném předzvědném oddílu (MPO)

• s 1. československým armádním sborem došel přes Slovensko až do Prahy

• 8. května 1945 demobilizoval

• po válce pracoval jako technik v Teplicích a v Milevsku

• zemřel v březnu 2016 v Milevsku

Narozen slovenským rodičům

Ludvík Szingert se narodil 29. dubna 1922 v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) v tehdejším Československu. Rodiče pocházeli z Trnavy, na Českomoravskou vrchovinu odešli za prací, ale krátce po jeho narození se celá rodina přestěhovala do Kutné Hory. Zde otec pracoval v továrně na cukrovinky Lidka.

„Tam jsem prožil celé dětství a vychodil obecnou školu. Pokoušel jsem se o gymnázium, ale ve kvartě jsem nezvládl latinu, a tak jsem musel přejít na měšťanku. Tu jsem dokončil a pak se na průmyslové škole objevil obor mechanik. Byl to učební obor a měl pokračovat až do maturity. Tam jsem prožil dobu mobilizace. Jedno poschodí průmyslové školy bylo ponecháno na vojenské účely, a dokonce nás požádali, jestli bychom jim nevytvořili logaritmická pravítka pro dělostřelectvo.“

Po vyučení na průmyslové škole přestoupil Ludvík Szingert na mistrovskou dvouletou školu, kde měl dokončit maturitu. To se již ovšem psal rok 1942 a nacistická správa odmítla předat studentům maturitní vysvědčení. Zanedlouho pak dostali povolávací rozkazy na nucené nasazení do rakouského Wiener Neudorfu.

Bombardování a přesun do Dubnice nad Váhom

Ve Wiener Neudorfu byla rozestavěná továrna o osmi halách na výrobu leteckých motorů: „Nebyly ještě ani přikryté, a tak jsme pracovali v otevřených halách. Do továrny jsme šli všichni z celé třídy a dostali jsme se do nástrojárny na nějaké stroje. Mohli jsme se i měnit, tak jsme měsíc dělali na bruskách, měsíc na frézkách a měsíc na soustruzích. To byl rok 1942 a továrna se dostavovala.“

Ludvík Szingert se poté dostal do klimatizovaného prostředí, kde byl uchráněn od běžného provozu. Vzpomíná, že v továrně pracovali i političtí vězni z nedalekého tábora a v roce 1944, kdy se již výroba naplno rozjela, se denně vyhotovilo až dvanáct leteckých motorů.

V roce 1944 však již nad nacistickým Německem létaly spojenecké bombardéry a ani obci Wiener Neudorf se bombardování nevyhnulo. Během jednoho z nich vyhlásili poplach, pracovníci mohli utéct z továrny, a pamětník tak s ostatními uprchl až do Fischamendu, kde byla vesnice i továrna na letadla Messerschmitt zničena: „Každé tři nebo čtyři metry byl kráter. Pravidelně přes celé území. Nebylo vynecháno vůbec nic.“

Ludvík Szingert také viděl bombardování velkého muničního skladu a v továrně, kde pracoval, došlo k zapálení stohu a celé noci zde hořelo. V březnu 1944 se ve Wiener Neudorfu zastavila výroba, továrna se demontovala, vše se očistilo a uskladnilo, speciální komando všechny stroje odvezlo a na původním místě zůstaly pouze základy. Pamětník s ostatními odjel na Slovensko do Dubnice nad Váhom.

„Přesně v šest hodin vyjel vlak. Byly to osobní vagony a před námi bylo asi šest nebo osm nákladních vozů. Byl to dlouhý transport a jeli jsme asi dvě hodiny, než jsme se promotali přes Vídeň. Pak jsme přijeli na deltu Moravy a Dunaje, tam je spousta rákosu a bažin, dlouhé mosty a úplně prázdný kraj.“

Vlak přijel přes Bratislavu do Leopoldova, kde pracovníky rozdělili a odvedli do dvojdomků. Nastoupili pak v podzemní továrně na protiletadlová děla v Dubnici nad Váhom a Ludvík Szingert opět pracoval v klimatizovaném a příjemném prostředí.

Útěk ke Slovenskému národnímu povstání

„A zase přes nás létaly svazy. Byla to veliká čtyřmotorová bombardovací letadla devět krát devět, takové čtverce, a létalo jich někdy i deset nebo dvanáct. Jakmile se objevila, tak se zase houkalo a zase jsme směli ven. Za továrnou byl kopec Kalvárie, zarostlý akáty a houštinou, a tam jsme si našli na trávě hezké místečko. Počítali jsme letadla a čekali, až odletí. Pak jsme se zase vraceli do továrny.“ Protiletadlová děla sice proti letadlům střílela, ale prakticky nikdy je nezasáhla kvůli nízkému dostřelu.

To se již blížilo Slovenské národní povstání: „Za dva dny po bombardování přišli kluci, že chytili nějakou stanici, kde hlásili vypuknutí Slovenského národního povstání. Sláva, už se to připravovalo. Pak tam už neprojel vlak, aby nebyl poškozený. Tak jsme vyběhli na náměstíčko před továrnou a čekali jsme, až nám oznámí, že je povstání a že se připojíme.“

Ludvík Szingert dostal od kolegů informaci, že by se mohl připojit k povstání už v Ilavě. Od bratra zase dostal informaci, že se může přidat přímo k němu, jelikož je domluven se slovenskými vojáky. Pamětník se nakonec domluvil na útěku s kamarádem Janem Vondruškou.

„Přišel k ránu, že si na večerní směnu mám vzít vše s sebou a že odejdeme. Tak jsem večer přišel s batohem a po půlnoci se k nám najednou začali trousit Francouzi a naši kluci. Měli jsme obavy, jestli se něco nestane. Francouzi si sundali oblečení, vzali si naše a my jsme si oblékli jejich. Prošli jsme na francouzské uniformy a s Francouzi jsme se sešli ve vesnici Prejta, kde jsme si zase vyměnili oblečení. Oni nám dali nějaké potraviny a šli jsme za nimi.“

Do slovenských hor

Budoucí partyzáni odešli přes Ilavu do kopců a došli až do vesnice s nápisem: „Vítejte ve svobodném Československu.“ Místní jim dali jídlo a poté se Ludvík Szingert s ostatními přesunul do Rajeckých Teplic. V blízké vesnici Kunerad jim maďarský gróf půjčil pozemek, kde se učili střílet nebo kopat zákopy.

„Byli tam s námi dva nebo tři instruktoři a řekli: ‚My si tamhle postavíme kulomet a vy se tady zakopejte nebo si udělejte kryt.‘ Postavili si kulomet, nechali nás hodinu, abychom si to připravili, pak zalehnout a od kulometu dirigoval: ‚Tamhle ještě vidím paty. Tam vidím ramena. Není to ještě dokonalý.‘ Pak začal s kulometem střílet. Přestřeloval a střílel čím dále níže a níže, až nám shazoval z těch okopů kamínky. Pak přestal a říkal: ‚Tak jak jste si udělali zákopy? Tak si to ještě zlepšete.‘ Potom zase zalehl a říkal: ‚Když je daleko střela, tak hvízdá. Čím je blíže, tím je zvuk kratší, a když je u vás, tak praskne a pak se zase vzdaluje. Tak se zaposlouchejte a uvidíte, kdy se můžete pohnout. A budete útočit proti nám.‘ Spustil palbu a přejel to asi dvakrát. Slyšeli jsme to, a když to bylo pryč, tak jsme si mohli přeskočit ke druhému kamarádovi. Bylo to strašné, ale strašně prospěšné. Člověk už věděl, které kulky jsou pro něj a které jsou vzdálenější.“

Budoucí partyzáni se zároveň museli zbavit všech identifikačních symbolů a složit přísahu. V případě nutnosti jim však bylo dovoleno ukončit partyzánskou činnost. Ve vesnici Kunerad proběhlo také první setkání s wehrmachtem, ale to byl Ludvík Szingert stále v roli pozorovatele.

Poté se partyzáni vypravili do Banské Bystrice, tedy do centra Slovenského národního povstání. Šli podél Malé Fatry a řeky Turiec, až se dostali do hlavního města povstání, které však již pod německým náporem ustupovalo. Ludvík Szingert tak byl přidělen k jedné z partyzánských jednotek: „Přidělili nás k četárovi a on nás pořád přehlížel. Když jsme šli, tak jsme museli jít poslední, když se šlo pro jídlo, tak jsme šli taky poslední. Chodili jsme hodně.“

Ludvík Szingert se s partyzány dostal přes Velkou Fatru do Sklabině, kde poprvé střílel po německé četě: „Šli jsme zase poslední. Ušli jsme asi půl kilometru. Dostal jsem se úplně dozadu a ostatní docházeli do doliny. Už nebyli vidět, já jsem zůstal na hřebenu údolíčka, podíval jsem se dolů a viděl jsem postupovat německou četu údolím nahoru. Takže se musí akorát srazit. Volal jsem, neslyšeli mě, a tak jsem začal po německé četě střílet. První ránu nezaregistrovali, kvůli druhé se cukli a třetí ranou jsem jednoho trefil. Chytili ho v podpaží a odtáhli ho na druhou stranu údolí, kam zapadli. Střelbu slyšeli i naši, a tak se vrátili.“

Velitel pamětníkovi nevěřil, ale přesto se údolí raději vyhnuli. Došli až na partyzánský štáb, kde zjistili, že partyzáni odešli na Velkou Fatru. Když dorazili na Havranovo, ovšem již bez četaře, který se od nich odpojil, tak zde byl opět pouze prázdný dům bez štábu. Ludvík Szingert tak s několika partyzány odešel na Revúce.

Vydali se k hoře Javorina, kde jiní partyzáni stříleli na německé vojáky. Ti se snažili dostat bokem na Javorinu, ale Ludvík Szingert se svými partyzány zastavil německý postup: „Jeden den jsme to udrželi. Němci se večer stáhli do chaty. Pod Ploskou byla turistická chata a tam se sice nesvítilo, ale blýskalo světlo. Ráno byl zase ruch a Ploská najednou vystřelila rakety, že odchází. Tak naši taky. Hned rozkaz: ‚Všechno sbalit a odcházíme.‘“

Partyzáni měli projít přes Ľubochnianskou dolinu, kde opět byli němečtí vojáci. Ludvík Szingert tak dostal kulomet a měl krýt ostatní partyzány jdoucí přes dolinu. Jakmile byli partyzáni v bezpečí, měl se připojit. Hodil se svým spolubojovníkem granáty do německého směru do údolí a rychle se vydali za partyzány. Ovšem jakmile byli ve stráni, ozvala se za nimi střelba. Rozhodli se, že se rozdělí, ovšem za Ludvíkem Szingertem střelba neustávala.

„Najednou střelba utichla a mně bylo divné, co se děje. Ohlédl jsem se a dva Němci běželi za mnou. Mohli být ode mě tak sto metrů, stříleli po mně, a já běžel dál. Doběhl jsem na třímetrový skalní schod bez cestičky. Tak jsem se spustil po schodu dolů. Dopadl jsem, ale nemohl jsem se postavit. Vymknul jsem si koleno. Podíval jsem se a skála byla trošku vyklenutá dopředu, tak jsem se skrčil až úplně dozadu do kouta. Připravil jsem si pušku a pro sebe granát a teď jsem čekal. Aspoň jednoho musím dostat... Už jsem nade mnou slyšel okované boty. A ucítil rum. Byli opilí, proto mě netrefili a proto se báli jít na okraji skály. Nadávali, stříleli po keříčkách, co tam byly, a najednou střelba utichla.“

Němci odešli a poté si Ludvík Szingert sám koleno spravil a s pomocí pušky a klacku se dobelhal do Čierného kameňa a následně měl odejít pod Donovaly. Přes obec Zvolen se dostal do malé boudy z jehličí, kde se setkal se třemi partyzány, a následně k místnímu hospodáři, který ho pohostil chlebem a slaninou, ubytoval ho a různě mu pomáhal.

Hospodář mu připravoval i falešnou legitimaci. Chtěl totiž, aby Ludvík Szingert odešel do Ružomberku za hospodářovou sestrou. Mezitím však přicházeli Němci na kontrolu, a tak se musel pamětník neustále schovávat. Jednou hospodář odjel a do obydlí přišel Němec: „Najednou se otevřely dveře a do světnice přišel Němec jako hora. Na prsou měl napsáno ‚Feldpolizei‘ a měl helmu i samopal. Prošel asi dva schůdky dolů, zastavil se a rozhlížel se. Neviděl hospodářku, a tak přišel blíže ke mně a říkal: ‚Schuster, schuster.‘ Teď viděl, co dělám. Pracoval jsem na obuvi a on se k ní natahoval. Přihlásit se by byl můj i hospodářův konec. Neuteču. Jediná možnost byla zabít ho. Měl jsem v ruce nůž. Musím ho zabít a nesmím minout. Připravoval jsem si zdravou nohu, že se odrazím a vyskočím na něho. Už jsem mu podával tu obuv a vtom přišla hospodářka. Tak oni šli za hospodářkou, ona mu udělala kafe, tančila a zpívala mu. Pak odešel.“

Ludvík Szingert se s hospodářem poté domluvil, že raději odejde znovu do hor, a od cikánského vajdy, známého hospodáře, dostal ruský samopal a dvě bubínkové pistole. Došel do Železna, kde mu opět dali najíst a odkud ho s hlídajícím partyzánem nasměrovali do doliny. Dostal se tam do bunkru s deseti až dvanácti osobami, což byli také vojáci z druhé paradesantní brigády 1. československého armádního sboru. Byl zde i doktor, který nohu pamětníkovi ošetřil.

Ludvík Szingert s partyzány zůstal až do jara 1945, kdy se k nim již přiblížily frontové boje. Partyzánské jednotky se měly rozřadit a pamětníka zařadili na Magurku k partyzánu Jegorovi. Přibližně 10. března se již frontové boje blížily k Liptovskému Mikuláši: „Byli jsme vyzváni 1. československým armádním sborem, že připravují na Liptovský Mikuláš zteč, tak abychom jim zezadu pomohli a zabránili německému spojení. Věděli jsme o německé dělostřelecké pozorovatelně, a tak jsme přerušili jejich spojení. Pak se nás sešlo pět set nebo šest set partyzánů, šli jsme Lupčianskou dolinou, ještě jsme se vyspali a ráno jsme se roztáhli po celém kraji lesa až k Liptovskému Mikuláši a čekali jsme, co se bude dít. Když se začalo rozednívat, tak nad Mikulášem zavlály vlajky. Takže zklamání. Až dnes měl být útok a my jsme u toho měli být.“

Vstup do 1. československého armádního sboru

Partyzáni přišli zpátky na Železno a připravoval se pochod na Brezno. Během pochodu přešli přes Magurku: „Tam jsou šachty a podle nich vede cesta až na hřeben. Tak jsme po ní šli a pak už byl jenom strmý vrch a Latiborská hoľa. Tam ještě byla střelba.“ Došli až do štábu Jegorova, kde se dozvěděli, že Železno bylo Němci vypáleno a všichni z partyzánského bunkru zemřeli.

Z Brezna odešli do Popradu, kde je zapsali do 1. československého armádního sboru. Zde také pamětník prodělal výcvik: „My jsme jim říkali: ‚My jsme už rok na horách. Co nás chcete učit?‘ Nedali se říct. Byli neoblomní. Museli jsme cvičit. Ráno rozcvička, dobrá snídaně, rozcvička, oběd, rozcvička, trošku procházka a pořádná večeře. Pak jsme mluvili s jedním cvičitelem a on nám říkal: ‚Co se divíte? Museli jsme vás pořádně vykrmit.‘ Takže si nás tam nechali okolo měsíce nebo půldruhého měsíce.“

Poté byli vojáci rozděleni do útvarů. Mohli sloužit jako hradní stráž, absolvovat důstojnickou školu, sloužit jako dělostřelečtí pozorovatelé nebo odejít do motorizovaného předzvědného oddílu (MPO). Ludvík Szingert odešel do MPO a působil tak ve 4. brigádě.

Odešel do kasáren v Martině. Zde uvedl, že umí řídit motorku, a tak byl zařazen do trojice vojáků. Vyfasoval motorku, jednotka dostala zbraně, střelivo, jídlo a její první jízda vedla do Žiliny a následně do Dubnice nad Váhom a do Pieštan.

„Ještě před Pieštany po nás stříleli. Jeli jsme všude potmě a měli jsme akorát tlumená světýlka. Až v Pieštanech jsme mohli rozsvítit. Do Trnavy jsme přijeli 1. května 1945 do obchodní školy. Tam žila babička, ale mě k ní nepustili, protože byla pohotovost. Nemohli jsme se hnout ze školy. Ovšem děti se na nás přišly podívat, tak jsem poslal dva kluky, aby se někdo z rodiny na mě přišel podívat. Přišla sestřenice a za chvíli teta se strejdou. Tak jsme si popovídali.“

Po dvou dnech odjela jednotka MPO do Uherského Hradiště a následně do Brna: „My jsme chtěli jet dále, ale nepovolili nám to. Před námi byla Schörnerova armáda. Museli jsme počkat, až se někde něco uvolní, a uvolnilo se to až osmého května. Mohli jsme projet přes Jihlavu, kde jsme předjížděli zástupy zajatých Němců a kde všude po silnicích byla roztroušená nepojízdná auta.“

Přes Golčův Jeníkov se dostali do Čáslavi a následně do Kutné Hory, kde žili rodiče Ludvíka Szingerta, a tak se zde s nimi mohl setkat. Město však také pamětníka zklamalo – na příchozí vojáky se nebyli představitelé města ani podívat, což byl od ostatních měst a obcí znatelný rozdíl.

V Praze se dostali až k barikádě před Olšanskými hřbitovy a následně se přes Václavské náměstí, Karlův most a Nerudovu ulici dostali na Pohořelec. Po osvobození ještě likvidovali nálože na Petříně, ale kvůli náložím jezdili také do pohraničí. Následně je přeložili do Postoloprt a poté na vojenské velitelství ve Zbraslavi, kde byli demobilizováni.

Po válce

Po válce již nechtěl Ludvík Szingert sloužit v armádě, a tak odjel do Teplic na práci do továrny na výrobu měřidel. Do zaměstnání byl přijat, absolvoval lékařskou prohlídku a mohl začít pracovat. V Bílině se setkal se svou budoucí manželkou, se kterou se znal již z Kutné Hory.

V Teplicích však bylo velmi znečištěné životní prostředí, a jelikož měla rodina Szingertových děti se záněty uší, přesídlila do Milevska, kde vznikala nová továrna. Pamětník v ní pracoval jako konstruktér výrobních pomůcek a do důchodu odešel v roce 1980. Dlouhodobě se angažoval v Ústředním výboru Českého svazu bojovníků za svobodu a v roce 2015 měl hodnost nadpraporčíka. Ludvík Szingert žil v Milevsku až do své smrti, zemřel v březnu 2016.