„Já jsem v životě nebyla komunista. My jsme byli opravdu normální, obyčejná, spíš chudší rodina. Ale moje máma, ta se strašně angažovala pro stranu národně socialistickou. To byl prezident Beneš, ten byl její hlava, pokud nebyl prezidentem, tak byl hlava tý strany. A máma byla pro to úžasně zapálená a jako se v tom hrozně vyžívala. No a když já jsem byla v (nemocenské pojišťovně – pozn. ed.), přišel rok 1948. A na tej pojišťovně tak jeden horlivec, byl to taky straník jiný národní strany, tak rozdával přihlášky (do KSČ). A položil přihlášku a řekl: ‚Pokud nepodepíšeš, tak si to sama (dávej za vinu), když tě vyhodí.‘ Tak já jsem to teda taky podepsala. A teď máma, první bylo, že máma řekla: ‚Prosím tě, to jsi snad neudělala?‘ Já jsem říkala: ‚No, udělala.‘ – ‚Tak to nevím, jak jako si to srovnáš.‘ No a pak jsem tedy byla, nějak to bylo v únoru hned, nosil ty přihlášky. A potom na jaře hned, to už jsme byli v té okresní (pojišťovně), byly takové prověrky, to vy si nemůžete pamatovat. Ale to dělali, jako pracující lid dělal prověrky. A já mezitím jsem říkala: ‚Vždyť já jsem to nechtěla.‘ A jeden, kterej to taky podepsal, ten říkal: ‚No tak, Marto, to není žádnej problém. Tak vystup.‘ Já jsem říkala: ‚Já vystoupím.‘ A on říkal: ‚No já jsem taky vystoupil a vidíš, jsem tady.‘ A já říkala: ‚Co jste napsal?‘ On říkal: ‚No, napsal jsem tam, že nejsem dost silnej, abych mohl zvládat úkoly, který mi strana ukládá.‘ Já jsem říkala: ‚Príma. Já to opíšu.‘ A mezitím přišla ta prověrka. A já jsem si říkala: ‚Tak já to rovnou řeknu na tý prověrce.‘ Tak se mě ptali, proč jsem vstoupila do strany. A já říkám: ‚No, protože přišel pan Divíšek a dal nám legitimace, s tím, kdo nepodepíše, ať si to teda vezme, když ho vyhodí.‘ A tamten jeden soudruh z tý pojišťovny říkal: ‚No, Marto, to ne snad.‘ A já jsem říkala: ‚Ale jo. Tak to bylo. Vždyť vy to dobře víte.‘ Já mu vykala. A on říkal: ‚To, to, to.‘ On mi říkal ten z těch pracovníků: ‚A proč jste byla ve straně nársoc?‘ A já jsem říkala: ‚No tak, byla to strana Eduarda Beneše a toho jsem pokládala nebo pokládám za velice solidního, záslužnýho člověka.‘ A on říkal: ‚No, soudružko, tak já nevím, ale myslím si, že to s tím vaším (členstvím) není nějaký...‘ Já jsem říkala: ‚Já tadyhle dávám výpověď (z KSČ).‘ A on to přečetl a říká: ‚Jo? Že nejste silná na ty úkoly?‘ Já jsem říkala: ‚Ano, přesně tak.‘ No a nestalo... Já jsem říkala: ‚Teď jsem zvědavá.‘ Tomu, co říkal: ‚No tak to snad nebylo, soudružko, ne?‘ A já jsem říkala: ‚I bylo.‘ Já jsem říkala: ‚Teď jsem zvědavá, jak se zachováte. Jestli opravdu teda zůstanu.‘ No, zůstala jsem. Dokonce když jsem potom měla děcko, chlapce, tak mi psali, ona byla krátká mateřská dovolená, ještě než vypršela, tak mi psali, jestli bych mohla asi o čtrnáct dní dřív nastoupit. A já už jsem tam nenastoupila.“