Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Drahomíra Ťápalová (* 1928)

• narodila se 9. června 1928 v Brně

• všichni nejbližší příbuzní byli členové Sokola

• zúčastnila se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• v letech 1948–1951 studovala Vysokou školu sociální v Brně

• v 50. letech žila tři roky v Krnově

• 15 let pracovala jako krajská sociální kurátorka

Drahomíra Ťápalová patří ke generaci, kterou formoval étos první republiky, masarykovství a sokolských ideálů. Ani nacismu, ani komunismu se nepodařilo ideály této generace zcela zničit. Vrostly do naší národní povahy a nenápadně přežívají v dalších generacích.

Byli jsme vlastenci

Rodiče Drahomíry Ťápalové se seznámili ve dvacátých letech na všesokolském sletu v Praze. Otec Josef Srna byl zaměstnaný jako účetní u Všeobecného penzijního ústavu v Brně a bydlel v nedalekém Rousínově. Maminka Josefa Jonáková pocházela z Velké Bystřice u Olomouce a pracovala jako sekretářka. Po svatbě v roce 1926 zůstala v domácnosti a starala se o dvě děti – Drahomíru a o tři roky mladšího Lubomíra. Tatínek měl v pojišťovně velmi slušný plat, který rodičům umožnil vzít si hypotéku a postavit řadový domek v brněnské městské čtvrti Královo Pole. Když se do rodiny narodilo druhé dítě, mohli si dokonce dovolit najmout služku.

Oba rodiče se i po svatbě aktivně účastnili sokolského života v místní tělocvičné jednotě v Srbské ulici a do sokolské komunity již od malička patřily také jejich děti. Sokol plnil funkci nejen tělovýchovnou, ale také společenskou. „My jsme mládí prožívali na sokolovně. Byli jsme tam vychovávaní, pracovali jsme tam,“ vypravuje Drahomíra Ťápalová. „Pro nás mladé tam starší členové uspořádali takovou společenskou výchovu, [každé] sobotní odpoledne jsme se tam učili disciplíně a společenskému chování.“

Sokol fungoval na dobrovolnickém principu. Kdo mohl, přiložil ruku k dílu – starší členové organizovali letní tábory, mladší pomáhali například s opravou stanů. „Všechno se dělalo dobrovolně a zadarmo. Nic se členům neplatilo a každý to dělal svobodně a rád,“ zdůrazňuje Drahomíra Ťápalová. Zatímco podobně laděná skautská organizace byla zaměřená na přírodu, Sokol vyzdvihoval lásku k vlasti. „My jsme byli vlastenci, to bylo takové velké vlastenectví v tom Sokole.“

Letní dovolenou trávili v Podyjí

O prázdninách jezdila rodina na letní byt do dnešního Národního parku Podyjí nedaleko Znojma. Přímo pod zříceninou Nového Hrádku stával tehdy na břehu řeky Dyje Willingerův mlýn, jehož majitelé zde pronajímali pokoje a chatky. Strava byla zajištěna v hostinci, který byl také součástí mlýna. Dyjí tehdy, stejně jako dnes, procházela hranice s Rakouskem a hosté mlýna byli vybaveni propustkou, se kterou mohli podnikat výlety na rakouskou stranu.

„Ovšem v osmatřicátém roce, když jsme tam byli potřetí, to už bylo nebezpečné,“ vzpomíná Drahomíra Ťápalová. Po rakouském břehu Dyje chodili v noci takzvaní ordneři a stříleli na československou stranu. Jednalo se o příslušníky polovojenské organizace Sudetoněmecký sbor dobrovolníků, která byla založena z nařízení Adolfa Hitlera za účelem destabilizace situace v československém pohraničí prostřednictvím ozbrojených útoků. „Pamatuji si, jak otcové rodin, které tam trávily dovolenou, hlídkovali v noci, nespali a dávali pozor,“ vypravuje pamětnice. Ze strany československých Němců, k nimž patřili také majitelé mlýna, si ale na žádné projevy nepřátelství nevzpomíná.

Po válce a odsunu německého obyvatelstva byl Willingerův mlýn postupně demolován, protože stál v prostoru určeném pro přísně střežené hraniční pásmo. Teprve po roce 1989 byla oblast znovu otevřena veřejnosti a dodnes lze na místě mlýna najít pozůstatky jeho staveb. Drahomíra Ťápalová sem už ale nikdy nezavítala. „Už jsem se tam nikdy nemohla podívat, protože to bylo napřed pohraničí a teď už jsem se tam prostě jako stará nedostala. Ale bylo tam krásně.“

Nedostatkem potravin za války trpěli hlavně lidé ve městě

Na situaci, která následovala po mnichovské zradě na podzim roku 1938, si dobře pamatuje. „Když byla mobilizace, tak dokonce hrozilo, že tady bude nějaké bombardování. Kdo mohl, prchal z města,“ vypravuje Drahomíra Ťápalová, která odjela s matkou a bratrem za babičkou na venkov, kde bylo bezpečněji. Zatímco děti to považovaly za zábavný výlet, dospělí si vážnost situace plně uvědomovali. „Mě se to nedotýkalo, ale rodiče tím hrozně trpěli,“ říká Drahomíra Ťápalová.

Z válečné doby si vzpomíná na velký nedostatek potravin, který postihoval hlavně lidi z města, kteří neměli možnost živit se vlastními výpěstky a nemohli chovat domácí zvířata. „Nedostatek potravin byl strašný,“ říká pamětnice. Rodiče se snažili řešit situaci pašováním potravin z venkova. Němci ale nádraží a silnice kontrolovali a výpravy za jídlem byly nebezpečné. Drahomíra Ťápalová vzpomíná, jak jednou tajně vezli s bratrem potraviny od babičky z Rousínova na kole do Brna. Protože byli malí, Němci je na vjezdu do Brna nekontrolovali.  

Němečtí vojáci se k ženám chovali korektně

Další válečné vzpomínky Drahomíry Ťápalové jsou spojeny s popravami v Kounicových kolejích v Brně. Popravčí salvy bylo slyšet až k jejich domu, vzdálenému jeden a půl kilometru vzdušnou čarou. V jiných ohledech bylo ale soužití s německými vojáky ve městě bezproblémové. Pamětnice oceňovala, že se chovali korektně k ženám. Domnívá se, že se slovanským dívkám vyhýbali z rasových důvodů: „Museli zachovávat čistou rasu, takže si nás, mladých holek, nevšímali. Třeba jsme seděly v kině, kolem nás bylo plno německých vojáků, bavili se spolu, ale nás si vůbec nevšímali. [...] Horší to bylo, když přišli Rusi.“

Konec války byl poznamenán nálety, před kterými se lidé ukrývali ve sklepech domů. „Když už se potom přiblížila fronta, měli jsme ze sklepa udělaný kryt,“ říká pamětnice. Ve finální fázi osvobozovacích bojů v krytu i přespávali. Živé vzpomínky má doposud na jeden z posledních sovětských náletů v dubnu 1945. „Slyšeli jsme, jak padají bomby. Cítili jsme, jak se všechno chvěje,“ vypravuje Drahomíra Ťápalová. „Všichni jsme čekali, kdy na nás začne padat zdivo.“ Jejich dům naštěstí zůstal ušetřen.  

První sledy rudoarmějců, kteří osvobozovali Brno, v obyvatelích Brna dobrý dojem nezanechaly. „Asi v té první linii byli ti vojáci takoví… Bylo na nich vidět, že to není žádná inteligence,“ říká Drahomíra Ťápalová kulantně. „Potom, až přišla ta další dávka vojáků, tak s nimi jsme vycházeli dobře.“

Nejistá poválečná doba byla plná zvratů

Po válce došlo ke krátkému znovuobnovení Československé obce sokolské, která byla za protektorátu rozpuštěna, ale po nástupu komunistického režimu v roce 1948 byl Sokol opět zrušen. „Po válce byl [otec] zvolený za starostu královopolské jednoty. A to vykonával asi do osmačtyřicátého roku, kdy komunistická strana zrušila Sokol Královo Pole a vsunula ho pod Spartak Královopolská strojírna, a tehdy tatínek už nechtěl tu práci starosty vykonávat, tak se toho vzdal,“ vypravuje Drahomíra Ťápalová.

V roce 1947 pamětnice odmaturovala na reálném gymnáziu a nastoupila na Vysokou školu sociální v Brně. Byla to škola, která existovala pouhých pět let, v období let 1947 až 1952, a Drahomíra Ťápalová byla tedy jednou z mála jejích absolventek. Ve škole se vyučovaly lékařské disciplíny, právo, psychologie a sociologie a studenti školy měli být kvalifikováni pro vedoucí pozice ve zdravotnictví a sociálních službách. Po únorovém převratu v roce 1948 ovšem došlo k výrazné proměně učitelského sboru a změny zasáhly také samotný způsob výuky, který byl přizpůsoben novým ideologickým požadavkům. „Po osmačtyřicátém roce tyhle báječné předměty, které jsme mívali, odpadly. Vyučoval se marxismus-leninismus a hodně ekonomických předmětů,“ říká Drahomíra Ťápalová.

Gottwald byl ožrala, který debatoval po hospodách

V rodině pamětnice, v níž byly zakořeněny demokratické sokolské hodnoty, panovala od začátku nedůvěra ke komunistům. „Nástup komunistů jsme prožívali všichni špatně,“ říká Drahomíra Ťápalová. Její otec navíc znal osobně Klementa Gottwalda, který pocházel z vesnice nedaleko jeho rodného Rousínova, a dobře si ho pamatoval „jako ožralu, který chodil po hospodách a debatoval“.

Průchod své nespokojenosti s novým režimem dali sokolové během posledního všesokolského sletu v roce 1948. „Při průvodu Prahou jsme nedělali nic jiného, než že jsme volali: ‚Ať žije prezident Beneš‘, protože Gottwalda jsme nechtěli. My jsme toho Beneše opravdu milovali a vyznávali,“ vzpomíná Drahomíra Ťápalová. Komunisté využili slet jako záminku k represím. Už během jeho konání bylo v Praze zatčeno asi dvě stě sokolů a po jeho skončení následovaly další perzekuce namířené proti celé organizaci. „Byli takoví, kteří vbíhali do průvodu a vytahovali některé sokoly a odtáhli je někam na policii,“ vypravuje Drahomíra Ťápalová. Spolu s kamarády se proto drželi pevně zaklesnutí za paže, aby nikoho z nich nemohli odvléct pryč.

XI. všesokolský slet v roce 1948 byl prvním sletem konaným po skončení druhé světové války a zároveň na dlouhé desítky let sletem posledním. V následujících letech byl Sokol komunistickým režimem postupně zcela zlikvidován. Sokoli sice i během socialismu drželi pohromadě, ale již neveřejně. Jak říká Drahomíra Ťápalová: „Tam, kde vládli komunisti, už praví sokolové neměli co dělat.“

Vysoká škola? Jen pro komunisty!

Nedůvěru v komunistickou vládu dále posílily politické procesy začátkem padesátých let. „Poslouchali jsme v rádiu o tom, jak o sobě Horáková mluví. Říkala jsem: ‚Maminko, jak je to možné, že něco takového může ta žena o sobě říct?‘“ vzpomíná Drahomíra Ťápalová. Nemohla uvěřit tomu, že Milada Horáková vypovídá pravdu. Tušila, že byla k sebemrskačské výpovědi nějakým způsobem donucena.

Je paradoxní, že navzdory tomuto protikomunistickému smýšlení vstoupila Drahomíra Ťápalová hned v prvních letech po Únoru do KSČ. Popisuje, jak k tomu došlo: „Když jsme přišli na přednášky, měli jsme na lavicích před sebou přihlášku do komunistické strany. Nějaký komunista přišel a udělal nám přednášku o tom, že v socialistickém státě nemohou studovat lidé, kteří nejsou v komunistické straně. Že to nebude komunistická strana trpět.“ Pod tímto tlakem Drahomíra Ťápalová přihlášku podepsala. Protože ale jako komunistka nevyvíjela žádnou aktivitu a nechodila na schůze, byla již brzy ze strany opět vyloučena, což přijala s povděkem: „Já jsem jim ráda tu komunistickou knížku odevzdala a byla jsem spokojená.“

Mladí lékaři byli umísťováni do pohraničí

Po roce 1948 byl otec pamětnice donucen opustit své zaměstnání, protože nový režim začal hromadně slučovat podniky a Penzijní ústav byl zrušen. Našel si místo jako účetní v podniku Brněnské pečivárny, kde strávil zbytek své profesní dráhy až do odchodu do důchodu. Finančně si pohoršil a nemohl již ze svého jednoho platu vydržovat dvě děti na vysoké škole. Drahomíra Ťápalová proto ještě při studiu nastoupila na plný úvazek do zaměstnání jako účetní a do školy docházela večerně.

Studium úspěšně dokončila v roce 1951 a doufala, že bude moci své vzdělání uplatnit v protialkoholní poradně. Už o rok později se však provdala a se svým manželem, lékařem Františkem Ťápalem, rovněž členem Sokola, se musela odstěhovat z Brna. Většina mladých lékařů si přála zahájit kariéru v prestižních nemocnicích velkých měst, ale jen málokomu se to podařilo. Většina z nich byla přidělena do odlehlých a méně atraktivních oblastí, často na Slovensko nebo do vysídlených Sudet. Novomanželé Ťápalovi takto prožili tři roky v Krnově, na severní Moravě.

Stalinovu smrt oplakal

Krnov byl po odsunu německého obyvatelstva osídlen mimo jiné také Řeky, převážně levicově smýšlejícími emigranty, kteří našli v Československu koncem čtyřicátých let útočiště poté, co řečtí komunisté prohráli občanskou válku. Drahomíra Ťápalová se v Krnově zaškolila jako zdravotní sestra a pracovala v ordinaci řeckého lékaře Štefana Kolovose. Naučila se dokonce trochu řecky, aby mohla komunikovat s jeho řeckými pacienty. „Já jsem je měla hrozně ráda a litovala jsem je. Mladí, ti se naučili česky, ale ti staří chudáci se nedomluvili,“ říká Drahomíra Ťápalová a dodává: „Za celou dobu, co jsem žila v Krnově, jsem neviděla opilého Řeka.“

Doktor Kolovos pocházel ze zámožné rodiny, která vlastnila v Řecku citrusové plantáže. Navzdory tomu byl přesvědčeným komunistou, který velmi těžce nesl Stalinovu smrt v roce 1953. „Já jsem přišla domů a říkala jsem manželovi: ‚Představ si, že ten Štefan plakal, když Stalin zemřel.‘ Bylo mi to divné,“ říká Drahomíra Ťápalová. Doktor Kolovos se už do Řecka nikdy trvale nevrátil a dožil svůj život v Česku, v Albrechticích u Krnova.

Každý den se našlo něco, na co bylo možné se těšit

Manžel pamětnice nakonec přijal práci lékaře u takzvané Vnitřní stráže. „Vnitřní stráž bylo vojsko, které bylo pod ministerstvem vnitra. Nosili modré čepice, říkalo se jim modročepičáři, a byla to armáda, která hlídala důležité objekty v republice,“ vysvětluje Drahomíra Ťápalová. Přijetím této pracovní nabídky získala rodina možnost nastěhovat se do třípokojového bytu v Brně. Pamětnice zdůrazňuje, že navzdory tomu, že Vnitřní stráž hlídala mimo jiné také uranové doly a přilehlé trestanecké pracovní tábory, její manžel nebyl v komunistické straně. Ona sama v šedesátých letech nastoupila po mateřské dovolené do zaměstnání jako administrativní pracovnice. Práce ji ale neuspokojovala a toužila po uplatnění ve svém oboru.

Po roce 1968 neprošel manžel Drahomíry Ťápalové prověrkami a šel dělat obvodního praktického lékaře do Kuřimi u Brna, kde pracoval až do své předčasné smrti v roce 1979. Pamětnici se v roce 1970 podařilo získat práci svých snů – nastoupila na místo krajské sociální kurátorky. Pozice sociálních kurátorů se začaly zřizovat právě v tomto roce po vzoru zemí západní Evropy. Kurátoři měli na starosti ty, kteří vycházeli z výkonu trestu nebo protialkoholního léčení, a pomáhali jim, aby se začlenili zpátky do života. Drahomíra Ťápalová tento obor v Jihomoravském kraji zakládala a práce ji nesmírně bavila. Zůstala zde až do svého odchodu do penze v roce 1984.

V roce 2025 žila Drahomíra Ťápalová stále v Brně-Králově Poli, kde se před sedmadevadesáti lety narodila a kde prožila téměř celý svůj život. Tajemstvím její životní vitality je již od mládí pozitivní myšlení: „Když jsem se ráno probudila, říkala jsem si, na co se mám těšit. A vždycky jsem měla na co se těšit.“