„Nástup komunistů jsme prožívali všichni špatně. Například u nás ve škole, když jsme přišli na přednášky, tak jsme měli na lavicích před sebou přihlášku do komunistické strany. Nějaký komunista přišel a udělal nám takovou přednášku o tom, že v socialistickém státě nemohou studovat lidé, kteří nejsou v komunistické straně. Že prostě to nebude komunistická strana trpět. Co jsme měli dělat? Vedle mě sedával kolega, který už komunista byl. A já jsem se s ním radila, já jsem mu říkala: ‚Karle, co mám dělat?‘ A on říkal: ‚Prosím tě, to je jenom formalita a já ti to podepíši.‘ No tak já jsem to podepsala.“
„Byl poplach, tak jsme honem běželi do sklepa a tam jsme pokusovali ty buchty a najednou to začalo. Slyšeli jsme, jak padají bomby. Slyšeli jsme, jak se všechno chvěje. Já jsem měla sedadlo nad kanálkem, poněvadž to byla prádelna, tam byl takový kanálek, a já jsem měla pocit, že se vznáším a padám, v takových vlnách to bylo. Naproti mně visela petrolejka a ta se takhle kývala. A všichni jsme čekali, kdy na nás začne padat to zdivo, strop nebo něco, ale naštěstí teda to nebylo. Když potom už delší dobu byl klid, tak tatínek se odvážil a vyšel z té prádelny. A zavřenými dveřmi, které měly okýnko, tak jsme se dívali potom ven a bylo to zajímavé. Zrovna jsme měli na zahradě rozkvetlou zelenou ryngli, ale ta byla nádherná, rozkvetlá bílými květy. A protože jak padaly ty bomby a tam se vířil ten prach a byl takový žlutý ten prach a ten strom prostě vypadal jak zlatý.“
„Němečtí vojáci, ti si nás absolutně nevšimli. Já jsem o tom potom přemýšlela později, až jsem dospěla, a říkala jsem si, že to bylo pravděpodobně tím, že oni prostě měli v sobě tu čistou rasu. Museli zachovávat čistou rasu, takže proto si nás mladých holek nevšímali. Třeba jsme seděly v kině, kolem nás plno německých vojáků, bavili se spolu, ale nás si vůbec nevšímali. Což jsem brala jako dobrou věc, že nás neobtěžovali. Horší to bylo, až přišli Rusi, to bylo daleko horší.“
Drahomíra Ťápalová, za svobodna Srnová, se narodila 9. června 1928 do středostavovské brněnské rodiny. Otec Josef Srna pocházel z nedalekého Rousínova a pracoval jako účetní a maminka Josefa, rozená Jonáková, se narodila ve Velké Bystřici u Olomouce. Byla zpočátku zaměstnaná jako sekretářka a po svatbě zůstala v domácnosti. Oba rodiče i jejich dvě děti, Drahomíra a Lubomír, byli sokolové a vlastenci. Těžko se smiřovali jak s německým protektorátem, tak později s komunistickou diktaturou. V roce 1948 se Drahomíra zúčastnila památného XI. všesokolského sletu. Začátkem padesátých let vystudovala Vysokou školu sociální a brzy po promoci se provdala za sokola a lékaře Františka Ťápala. Kromě tříletého pobytu v Krnově prožila celý svůj život v Brně-Králově Poli. V šedesátých letech byla zaměstnaná v administrativě a v roce 1970 konečně získala práci svých snů – patnáct let byla krajskou sociální kurátorkou a v této roli pomáhala propuštěným vězňům začlenit se do života.
