Pavel Taussig

* 1933

  • „My jsme si všichni říkali, že nikdo z rodičů neexistuje. Pozor, žádné úvahy o tom, jak to bude, až budu doma, maminka jak se bude starat a tatínek, jako by byli celou dobu doma. Hned tam byl někdo, kdo řekl: ‚Ne, ne. Zapomeň. Ty jsi sirotek. Přijdeš domů a nic podobného mít nebudeš.‘ Měli pravdu, myslím, že kromě mě nikdo to štěstí neměl, třeba maminka nebo tatínek, to ano, ale oba rodiče, aby přežili, to štěstí jsem měl pouze já. Já žil po válce víceméně v normálních poměrech, a oni v nějakých zařízeních pro děti, které ztratily za holocaustu rodiče, a jakmile to bylo možné, odjeli do Izraele.“

  • „Pak se řeklo, že muži půjdou jinam, na práci. Rodiče se rozhodli, že mě přihlásí jako čtrnáctiletého, abych byl mezi muži, protože děti mají menší šanci na přežití. To se mezitím vědělo i na Slovensku. Jak, to nevím, ale to dá rozum, že spíš budou živit někoho, kdo pro ně pracuje, než nějakého kluka, který nic Říši nedá. Tak mě přihlásili a podobných chytrých otců tam bylo několik. Takže nás vyčlenili a tetovali. Tetování šlo snad podle abecedy, možná ale ne, rozhodně tatínek byl přede mnou, měl číslo o jedno nižší, já po něm. V podstatě to byla úleva, dalo by se říci, protože nám bylo jasné, že by netetovali někoho, koho by na druhý den chtěli zastřelit, to nedávalo smysl. Takže ne, že bychom se radovali, ale byla to určitá pojistka, že jít s dospělými nebyl špatný nápad.“

  • „Naše zavazadla jsme měli dát na určité místo, kde se pak rozesílala jako zimní pomoc do Německa. Všichni, kdo nás viděli, na nás zírali, čuměli. To jsme nechápali. To bylo proto, že jsme byli první transport, který bez selekce, se vším všudy s nemluvňaty na rukou, šel společně do jednoho baráku. To jsme se dověděli teprve postupně. My to brali, jako že nás vedou tak jako ty, co tam už byli, tak co se diví, vždyť oni to měli podobně. Neměli. Oni měli při vystoupení selekci, a než jedni došli do baráku, tak ti druzí už vyletěli komínem, jak víme. To naštěstí tenkrát ještě rodiče nevěděli, takže jsme to brali, jako že teď tam někde zůstaneme někde v baráku. Všichni jsme odešli do oddělení A.“

  • „Vzpomínám si, a samozřejmě mnohých se to dotkne, že vzpomínky nebyly tak nejhorší. Jednak já to celé nepochopil, a za druhé jsem myslel, že tam zůstaneme. O nějakých dalších plánech jsem neměl zdání. Rodiče mi samozřejmě neříkali, že jedeme rovnou do plynu a nevím vůbec, jestli to oni věděli, ale rozhodně věděli víc než já. Byli tam kluci v mém věku, tak jsme tam někde pobíhali. Já to bral jako takový rodinný výlet nebo tábor s rodiči. Že rodiče byli zachmuření nebo měli špatnou náladu, to se stávalo i doma. Pak dodatečně se mi Sereď jevila jako ráj na zemi, protože potom jsem měl o jednoho rodiče míň, nakonec jsem byl úplně sám a delší dobu, takže tohle byla poslední vzpomínka na poměrně normální život s rodiči, čímž ale nechci říct, že to byla objektivní skutečnost.“

  • „Tak jsme tam přišli, myslím, že nějaký telefonát neproběhl, že tatínek rovnou se mnou přišel, aby neztrácel čas. Postavili mě do vany, drhli mě, brečeli jsme, já jsem se dělal cool, aby si rodiče nemysleli, že jsem nějaký chudáček. Tak jsem se spíš chlubil nějakými věcmi, které za to nestály, ale aby rodiče nemysleli, že nějak úpím. Taky jsem říkal: ‚Američani mi našli plicní tuberu, kostní tuberu...‘ Na to rodiče téměř omdleli a hned na druhý den mě vzali do nemocnice a už jsem se odtamtud nevymotal, odvezli mě do Tater a vrátil jsem se až po roce z ústavu pro léčení dětské tuberkulózy.“

  • „Když už jsem byl velice unavený a každý krok mi dělal potíže, tak jsem zaostával. Řady za mnou mě předbíhaly a já byl pořád o řadu pozadu. Až se ke mně dostala skupina v mých očích velice silných mužů, vězňů, kteří, jak jsem pak slyšel, ale neručím za to, byli Dáni nebo Norové a prý pracovali na jatkách v Osvětimi. Ti viděli malého prcka, který už téměř padá, tak mě chytli, drželi mě za ruce a pohodili mě o krok dopředu. Pak udělali jeden krok, tím se dostali na moji úroveň, ještě jeden krok, tím jsem se ocitl za nimi, a tak se to opakovalo, a zase mě zezadu hodili dopředu. Takhle to šlo tak dlouho, dokud jsem se natolik nezotavil, že jsem řekl, že to už nějak dál zvládnu. Ti mi rozhodně zachránili život, protože už i ta solidarita nějak zapůsobila a chytl jsem druhý dech. Jinak bych se zřejmě někde skulil a to by býval konec.“

  • „Pak bylo zase jedno vzrušení, že jsem najednou konstatoval, že slyším radostné zvuky, které jsem tam do té doby neslyšel. Tak jsem si říkal: ‚Že by? Tak to risknu.‘ Tak jsem se nějak proplazil ven, už to nebylo tak komplikované, všechno šlo jedním směrem, tak jsem se ploužil blátem a najednou jsem viděl americký džíp. Seděli v něm dva vojáci, ale ty jsem neviděl, protože kolem byli vězňové a objímali je, já viděl jen ten džíp a to mi stačilo, tak jsem si řekl, že je to tady. Němci tam nebyli, měli tam strážní věže, kde jsme je mohli vidět a hlavně oni nás, ale tou dobou už byly věže prázdné a žádní Němci nebyli v dosahu, takže to bylo jasné – teď jsme svobodní. Bylo to 4. května.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.05.2019

    (audio)
    délka: 01:59:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.05.2019

    (audio)
    délka: 02:01:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Česká škola bez hranic Rhein-Main, Frankfurt, 17.11.2019

    (audio)
    délka: 22:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 4

    Česká škola bez hranic Rhein-Main, Frankfurt, 17.11.2019

    (audio)
    délka: 23:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tetovali nás. A to pro nás znamenalo naději

Pavel Taussig, 1943
Pavel Taussig, 1943
zdroj: archiv pamětníka

Pavel Taussig se narodil 24. listopadu 1933 v Bratislavě do židovské rodiny jako jediný syn. Jeho otec Artur Taussig řídil firmu, matka Jolana byla v domácnosti. Rodina byla židovská, ale plně asimilovaná. Pavel Taussig navštěvoval slovenskou školu a později gymnázium. Po vzniku Slovenského státu a zavedení protižidovských opatření získal otec statut hospodářsky významného Žida, který rodinu do jisté míry chránil před deportací. V létě 1944 se Taussigovi přestěhovali z Bratislavy do obce Brunovce. Tam byli na konci října 1944 zatčeni gardisty, odvlečeni do tábora v Seredi, odkud byli začátkem listopadu deportováni do Osvětimi. Pavel Taussig bydlel nejdříve s otcem, potom v bloku s podobně starými chlapci. V polovině ledna 1945 spolu s dalšími vězni absolvoval evakuaci osvětimského tábora, tzv. pochod smrti. Na konci ledna se dostal do tábora Mauthausen, později byl převelen do tábora Melk. Osvobození se dočkal 4. května 1945 v táboře Gunskirchen. Po základní rekonvalescenci a léčbě v Hörschingu a Linci se v červenci dostal do Bratislavy, kde se shledal s oběma rodiči – otec byl v lednu 1945 osvobozen v Osvětimi a matka se vrátila z tábora Lippstadt. Pavel Taussig se rok léčil s tuberkulózou v sanatoriu ve Vysokých Tatrách, do školy znovu nastoupil na podzim 1946. Později vystudoval knihovnictví a slovenštinu na bratislavské univerzitě. Byl zaměstnán ve Slovenskom vydavateľstve krásnej literatúry jako knihovník, později jako vedoucí propagačního oddělení, poté byl redaktorem satirického časopisu Roháč. V srpnu 1968 emigroval do SRN, kde pracoval v redakcích satirických časopisů Pardon a Titanic, jakož i v deníku Ärzte Zeitung. S manželkou vychoval dva syny. V roce 1985 vyšla jeho sbírka satirických povídek Jedinečná svätá v kanadském Torontu, v roce 1987 tamtéž kniha Blbé, ale naše. V roce 2012 vydal v Budmericiach román Hana. V roce 2018 vyšla jeho kniha Chlapec, který přežil pochod smrti... a natruc jsem neumřel, která vycházela z deníkových záznamů, které si Pavel Taussig vedl krátce po osvobození během své rekonvalescence v létě 1945.